Rádio Vaticana

Bazilika sv. Pudentiany

8.1.2005

Mezi křesťanská místa, jejichž paměť sahá až do apoštolských dob, patří kostel sv. Pudentiany. Najdeme ho nedaleko baziliky Santa Maria Maggiore, mezi pahorky Eskvilinem a Viminálem, při dnešní Via Urbana a někdejší ?Vicus Patricius?. Podle pradávné tradice, v domě senátora Quinta Cornelia Pudentia, byl jeden z domácích kostelů, ecclesiae domesticae, shromaždiště křesťanského společenství, o kterých mluví ve svých listech už sv. Pavel.

Kromě kostela sv. Pudentiany má v Římě stejně dalekosahající tradici ještě kostelík Aquily a Prisky na Aventinu. Pudentiův dům se však těší privilegovanému postavení. Měl totiž hostit sv. Petra po příchodu do Říma, právě tam Petr poprvé kázal Radostnou zvěst Věčnému městu. A senátorovu rodinu prý pokřtil osobně sv. Pavel. Když se ve 3. století začala upevňovat církevní struktura a vznikly první administrativní jednotky, tzv. tituli ? předchůdci dnešních farností - dostal kostel označení Titulus Pudentis nebo později Titulus Pastoris.

Útržky archeologických a literárních pramenů vypovídají sice střídměji, než pozdější záznamy tradice, ale do značné míry dokumentují a potvrzují velmi rané datum křesťanského kultu. Zatímco příběh senátora Pudentia najdeme až v aktech považovaných za apokryfy nejdříve z 5., 6. století, vznik první křesťanské kaple datují archeologové do roku 140. Odpovídá to tradici, podle které ji postavil papež Pius I. (142-145). Téměř 250 let se však muselo počkat na vybudování kostela v dnešním slova smyslu. V posledním desetiletí 4. století, za papeže Siricia (384-399), v době, kdy se křesťanství už dobrých 80 let těšilo v římské říši svobodě, vybudovali na uctívaném místě kněží Maximus, Illiceus a Leopardus novou baziliku. Její vznik dokumentují nápisy na zdech.

Starší přiléhající oratoř dal již zmíněný Presbyter Maximus vyzdobit mozaikou, zobrazující sv. Petra mezi dvěma beránky. Odtud patrně pochází druhé pojmenování kostela jako Titulus Pastoris. Na místě oratoře, po levé straně kostela, je od 16. století bohatě zdobená kaple Caetani, ke které se ještě vrátíme.

Jméno sv. Pudentiany a její sestry Prexedy najdeme v římském martyrologiu pod datem 19. května (v některých 21. července). Uvádí se, že Prexeda zemřela mučednickou smrtí a byla pohřbena v Prisciliných katakombách. Stejně jako řadu dalších mučedníků z katakomb, nechal Pudentiánu přenést do kostela, který nese její jméno, papež Paschal I. v I. čtvrtině 9. století (817-824), aby zabránil vyplenění hrobu nájezdníky.

Sv. Pudentiánu připomínají zbytky výzdoby z 9. století v podzemí kostela. Nástěnná malba tam zobrazuje sv. Petra mezi dvěma ženskými postavami, označenými nápisem jako Sv. Potentiana a Praxsede. Celý příběh rodiny Pudentiů je poprvé zachycen v mariánské kapli z 11. století za současnou apsidou kostela. Madona s dítětem sedící na trůně mezi dvěma světicemi vévodí prostoru nad oltářem. Cyklus na protější straně oslavuje další slavnou římskou mučednici, sv. Cecilii. Příběh Pudentiů vypráví cyklus na levé straně. Zachycuje Sv. Pavla, jak hlásá víru před senátorem Pudentiem a jeho rodinou. Další ? dnes téměř nečitelné scény ? známe z kopií ze 17. století: představovaly Sv. Pavla, jak křtí Pudentiovy děti a jak udílí kněžské svěcení jednomu z nich, Timoteovi. Podle Akt mučedníků, považovaných za apokryfy z 5. a 6. století, měl senátor Pudentius dva syny,Timotea a Novata a dvě dcery, Potentianu a Prexedu. Jméno Potentiana bylo později pod vlivem běžného názvu kostela, Titulus Pudentis, změněno. Po otcově smrti, se svolením papeže Pia, postavily obě sestry v kostele založeném Pudentiem baptisterium, kde bylo pokřtěno mnoho pohanů.

Dnešní návštěvník kostela sv. Pudentiány se ocitne v prostoru, který na první pohled svědčí o dlouhé a spletité minulosti. V jejím čtení ale moc nepomáhá. K bazilice je třeba sestoupit po schodišti, na úroveň staré uliční sítě. Stejně jako historizující fasáda kostela je nedávného data, byla vybudována roku 1870. Ze starší baziliky se zachoval pouze vlys edikuly portálu, který nese reliéf z 11. století s pěticí medailonů, na kterých jsou po stranách apokalyptického beránka zobrazeny obě sestry, Pudentiana a Prexeda, dále jejich otec Pudentius a kněz Pastor, který se objevuje v jejich legendě.

Vnitřek kostela dokládá nepříliš šťastnou volbu tzv. analytického přístupu k rekonstrukci historické stavby. Interiér upravený na konci 16. století architektem Francesc´em da Volterra byl při restauračním zásahu na začátku 20. století vizuálně zcela rozbit, omítky byly částečně otlučeny, takže sloupy původní baziliky zpevněné pilíři jsou znovu odhaleny.

Prostoru vévodí vysoce kvalitní mozaika v apsidě, datovaná do začátku 5. století (za Inocence I 401-417). Jde o vůbec nejstarší mozaikovou výzdobu římských bazilik, která se zachovala. Plné klasické tvary a prolínání císařské symboliky s formujícím se křesťanským uměním jsou příznačnými rysy tohoto období, nazývaného někdy teodosiánskou nebo honoriovskou renesancí. Kristus sedí na císařském trůnu mezi Petrem a Pavlem, ti korunují vavřínovým věncem dvě ženské postavy, symbolizující církev z židů a církev z pohanů, v doprovodu dalších apoštolů. Za nimi v pozadí je zobrazení města ? Betléma a Jeruzaléma, počátku a konce, s Golgotou uprostřed. Na ní, přímo za Kristovým trůnem, stojí kříž. Není to ovšem hrozný popravčí nástroj, nýbrž tzv. Crux gemmata, zlatý kříž vykládaný drahokamy, znamení vítězství a druhého Kristova příchodu. Na nebesích se v oblacích objevují symboly evangelistů. Celá scéna je poseta zlatými kamínky, na znamení přítomnosti Krista, který všechno kolem sebe přetváří v nová nebesa a novou zemi.

Johana Bronková