Rádio Vaticana

Zjevení Páně (Mt 2,1-12)

7.1.2005

Kristus se nenarodil pod hvězdou, hvězda přišla za ním

?My tři králové my jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám?. Za starých časů byli tříkráloví zpěváci na vesnici velkou kulturní událostí a i jejich kostýmy z otcovy košile a z papírových korun dělaly na děti velký dojem. S dnešními televizními programy už se jim těžko konkuruje. V Tyrolsku ještě chodí a je to organizované z fary. Jsou to tzv. zpěváci s hvězdou a vybírají na misie. Naši staří tři králové byli soukromý podnik. Zanaříkali: ?Zdaleka se ubíráme, ale málo peněz máme.? Desetník pak uložili do své vlastní kasy. Španělští tři králové prý jsou větší grandi, nežebrají, ale dary rozdávají. Totéž dělá i italská Befana, která tu noc přilétá komínem. Tyrolské pěvce s hvězdou pak pořádně zkontrolují, aby na zisku nebrali podíl. Zato jejich hvězda je moderně vybavená baterkovým osvětlením. Jeden obchodník z Brixenu se smál a dodal: ?Už je to myslím jediná hvězda, kterou vidíme. Kdopak se dnes ve městě ještě dívá na nebe.? Jinak je tomu dosud na Středním východě. Za letního horka lidé spí na terase a když nemohou usnout, pozorují hvězdy. Odhadnou podle jejich pohybu čas, a byli vždycky v pokušení odhadnout i jejich vliv na osud lidí.

I dnes si někteří dávají od astrologů hádat budoucnost. Těžko říci, nakolik jim věří. Velice rozšířená však byla astrologie na konci starověku. Souviselo to s fatalistickým světovým názorem. Vesmír se řídí jediným neúprosným světovým zákonem. Hvězdné kruhy na nebi jsou jeho ukazovatelem. Je proto potřeba žít v souladu s pohybem hvězd. Když babylónský král, Marduk, táhl do boje, sestavil své generály a vojenské oddíly tak, aby jejich útvary odpovídaly rozpoložení hvězd. Jenom tak si byl jist, že bitvu vyhraje.

Otcové církve od samého počátku psali proti fatalismu, který je přímým popřením otcovské Boží prozřetelnosti. Měli bychom záviset na hvězdách? Sv. Ignác z Antiochie, tedy z krajiny, kde astrologie obzvláště kvetla, poznamenává, že se Ježíš nenarodil ?pod hvězdou?, ale hvězda přišla tam, kde se narodil on. Od té doby, říká autor, už lidé neposlouchají hvězdy, ale hvězdy jsou podřízeny člověku. Pro naši technickou mentalitu to zní jako příliš smělý astronautický program. Ale sv. Řehoř Nysský to rozbírá dogmaticky. Napsal malý traktát ?Proti osudu?. Diskutuje tam s fatalistou. Ten mu dokazuje své mínění tímto důkazem. To, co je dokonalejší, má rozhodující vliv na to, co je méně dokonalé. Pohyby nebeských těles jsou daleko spořádanější než lidský život. Proto mají na něj vliv a moudrý člověk se musí umět hvězdám podřídit. Odpověď Řehoře Nysského je stejně jednoduchá. Je pravda, že to, co je dokonalejší, má vliv na to, co je méně dokonalé. Ale co nebo kdo je ve vesmíru dokonalejší: člověk nebo hvězdy? Rozhodně člověk, protože on je stvořen k božímu obrazu a podobenství (Gn 1,26-27). Má tedy on větší vliv na hvězdy než hvězdy na něho, on poroučí jim a ne ony jemu. Tuto vládu nad hvězdami ovšem si Řehoř nepředstavuje technicky, ale duchovně, nakolik svět a vesmír nám slouží podle našeho poměru k Bohu. Křesťanství totiž radikálně opravuje dřívější názory na svět. Staré národy se světa bály. Bylo mnoho pověstí o tajemných krajinách, kam člověk nesmí vstoupit. Dokonce i lesů se báli, protože jsou v nich víly, vodníci, bludičky. Dnes už jsme prakticky odkryli všecky tajemné krajiny. lesů se nebojíme, ale máme opravdové obavy o lesy, o jejich osud na zemi. Ve vodách už pro nás nebydlí vodníci. Ale stala se horší věc: jsou znečištěny chemickými jedy a nedají se používat. A co vzduch, který dýcháme? Ve městech už odumírají stromy. My ještě vzdorujeme. Ale jak dlouho? Jeden politik, kterému o tom mluvili, prohodil cynicky: ?Co se bojíte, nedýchatelnost vzduchu není ještě náš problém. Nebudou si s ním umět poradit až ti, co přijdou po nás.? Ale na vysvětlenou pak dodal, že mluví schválně tak cynicky, aby probudil lidi z ospalosti, z nezájmu o tak důležitou otázku, jakou je naše odpovědnost za svět.

Problémem se zabývali už Otcové církve, ale z hlediska teologického a mravního. Neviděli, že je znečištěný chemicky, ale duchovně. Hřích způsobil, že do něho pronikají zlé síly. Askezí a modlitbou se přemáhají. Podle terminologie tehdejší doby, mniši odcházeli do pouště, aby tam bojovali proti zlým duchům v povětří. Výraz je ze sv. Pavla (Ef 2,2). Na obrazech se to ilustruje tuze materiálně. Vidíme tam létající ďábly okolo mnišských obydlí. V ráji tomu tak nebylo, v ráji všechno sloužilo člověku. Když začal vzdorovat Tvůrci, vzdoruje svět jemu, je plný sil nepřátelských. Ale dá se očistit modlitbou a postem. Životopisy starých poustevníků to ilustrují vypravováními o tom, jak divoká zvířata, lvi i hadi, přicházeli, aby Božímu muži sloužili. Je to obraz obnovy ráje.

Očištění světa je výraz negativní. Jemu odpovídá positivní program: posvětit svět. Liturgicky se to vyjadřuje žehnáním: vody, chleba, domu, aut atd? Vrcholné žehnání je ovšem ve svátostech. V eucharistii se chléb stává tím, čím bude na konci světa, vstupuje cele do mystického Kristova těla. Církev vyznává sedm svátostí. Ostatním žehnáním říkáme svátostiny: svěcená voda, růžence, obrazy, medaile, křížky. Někteří mají obavy, aby se v těch věcech nepřehánělo, aby se nezašlo do pověr. Soška sv. Kryštofora v autě není náhradou za opravdovou modlitbu, zpověď a sv. přijímání je rozhodně víc než líbání obrazů o pouti. Ale naopak se zase musíme vyvarovat povýšeného pohrdání lidové zbožnosti. Prostý člověk má daleko raději symbol než slova. Inteligentu svědčí, když se pomodlí v kostele žalm. Ale prostá babička lépe vyjádří svou důvěru v Boží pomoc, když postaví svíčku před obrazem Panny Marie, když obejde na kolenou okolo oltáře. Užívání svěcených předmětů není talisman pro štěstí. Ale měl by to být výraz víry, že modlitba církve, tj. modlitba naše, svět posvěcuje k tomu, aby nám sloužil k dobrému.

Bůh stvořil všecko, co existuje, slovem. Viděl, že je to dobré. Slova modlitby, která při žehnání a svěcení užíváme, navazují na to první stvořitelské slovo Boží, vyjadřují přání, aby se věci navrátily ke svému původnímu určení, aby zase sloužily jenom k dobru, a to nejenom hmotnému, ale i duchovnímu. Svět se pak stane tím, co vyjadřuje liturgické jméno tříkrálového svátku: zjevením Páně.

Tomáš Špidlík