23.2.2020 

Homilie papeže z nedělní mše svaté, 23. února v Bari

Ježíš cituje starozákonní předpis: »Oko za oko, a zub za zub« (Mt 5,38; Ex 21,24). Víme, co znamenal: kdo ti něco vezme, tomu učiníš totéž. Ve skutečnosti to byl velký pokrok, protože se tak zamezovalo horší odplatě. Pokud ti někdo učinil něco zlého, odplatíš mu stejnou měrou, nesmíš mu udělat něco horšího. Uzavření sporu remízou byl krok vpřed. Ježíš jde však mnohem dál: »Ale já vám říkám: neodporujte zlému« (Mt 5,39). Ale jak, Pane? Jestli o mně  někdo smýšlí špatně, jestli mi někdo ublíží, nemohu mu splatit stejnou mincí? Ne, říká Ježíš: ne násilí, žádné násilí.

Můžeme si myslet, že Ježíšovo učení sleduje určitou strategii: zlý nakonec přestane. To však není důvod, proč Ježíš požaduje lásku i vůči těm, kdo se dopouštějí zla. Co je oním důvodem? Že Otec, náš Otec, chová lásku vždycky ke všem, i když není opětována. »On dává vycházet svému slunci  pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým« (Mt 5,45). A dnešní první čtení říká: »Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý!« (Lv 19,2). Tedy: „Žijte jako já, usilujte o to, oč usiluji já.“ Ježíš tak jednal. Neukázal prstem na ty, kdo jej nespravedlivě odsoudili a nelítostně zabili, nýbrž otevřel jim náruč na kříži. A odpustil těm, kdo mu vráželi hřeby do zápěstí (srov. Lk 23,33-34).

Chceme-li tedy být Kristovými učedníky, chceme-li se nazývat křesťany, toto je cesta. Jsme milováni Bohem, povoláni milovat; je nám odpuštěno, abychom odpouštěli; pohnuti láskou, abychom lásku dávali a nečekali, až začnou druzí; jsme spaseni zdarma, abychom nepožadovali žádný zisk z dobra, které učiníme. Můžeš si třeba říci, že Ježíš přehání! Říká dokonce: »Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují« (Mt 5,44); mluví tak, aby vzbudil pozornost, ale zřejmě ani to nemá v úmyslu. Ježíš tady nevyjadřuje nějaký paradox, neužívá okřídlené úsloví; je přímý a zřetelný. Cituje starozákonní předpis a slavnostně prohlašuje: »Ale já vám říkám: milujte své nepřátele.« Jsou to promyšlená a cílená slova.

Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. To je křesťanská novost.  To je křesťanská odlišnost. Modlit se a milovat. To je to, co máme dělat, a to nejenom vůči těm, kteří nás mají rádi, nejenom vůči přátelům, nejenom vůči svému lidu. Ježíšova láska totiž nezná hranice ani bariéry. Pán od nás žádá odvahu milovat bez vypočítavosti. Ježíšovou mírou je totiž nezměrnost lásky. Kolikrát jen jsme opomenuli jeho požadavky a chovali se jako všichni! A přece toto přikázání lásky není pouhou provokací; je jádrem evangelia. Láska ke všem nepřipouští výmluvy, nekážeme pohodlnou obezřetnost. Pán nebyl obezřetný, nepřistupoval na kompromisy, požadoval extrémismus lásky. Jediným křesťanským extrémismem je láska.

Milujte svoje nepřátele. Prospěje nám opakovat si tato slova, aplikovat je ve vztahu k lidem, kteří s námi jednají špatně, vadí nám, příčí se nám je přijímat, připravují nás o klid. Milujte svoje nepřátele. Prospěje nám také, položíme-li si otázky: „Čím se v životě zaobírám? Nepřáteli? Těmi, kdo mne nemají rádi? Anebo láskou?“ Nezaobírej se špatností druhých, těch, kdo o tobě špatně smýšlejí. Z lásky k Ježíši začni odzbrojovat svoje srdce. Kdo totiž miluje Boha, nemá v srdci nepřátele. Bohoslužba je opak nevraživosti. Proti nevraživosti se bojuje potíráním kultu hořekování. Kolikrát jen bědujeme nad tím, čeho se nám nedostává a co se nedaří! Ježíš ví, že se mnohé nedaří a že vždycky bude někdo, kdo na nás nevraží, i někdo, kdo nás bude pronásledovat. Od nás však žádá jen modlit se a milovat. To je Ježíšova revoluce, ta největší v dějinách: od nenáviděného nepřítele k milovanému, od kultu hořekování ke kultu darování. Taková je cesta, jsme-li s Ježíšem!

Můžeš však namítnout: „Chápu velikost ideálu, ale život je něco jiného! Pokud mám rád a odpouštím, pak nepřežiji ve světě, kde panuje logika síly a patrně každý myslí pouze na sebe.“ Je tedy Ježíšova logika ztrátová? V očích světa je ztrátová, ale v Božích očích je vítězná. Svatý Pavel nám ve druhém čtení říká: »Ať se nikdo neklame! [...] Moudrost totiž, jak ji chce tento svět, je v očích Božích pošetilost« (1 Kor 3,18.19). Bůh vidí dál. Ví, jak zvítězit. Ví, že zlo se přemáhá pouze dobrem. Takto nás zachránil, nikoli mečem, nýbrž křížem. Milovat a odpouštět znamená žít jako vítězové. Jestli budeme svoji víru bránit silou, prohrajeme. Pán by zopakoval i nám slova, která pověděl Petrovi v Getsemanech: »Zastrč meč do pochvy« (Jan 18,11). V Getsemanech dneška, v našem lhostejném a nespravedlivém světě, kde je naděje zdánlivě v agonii, nemůže křesťan jednat jako oni učedníci, kteří nejprve tasili meč a potom se rozutekli. Nikoli, řešením není tasit proti někomu meč, ani utéci před dobou, v níž žijeme. Východiskem je Ježíšova cesta: láska činorodá a pokorná, láska »až do konce« (Jan 13,1).

Drazí bratři a sestry, Ježíš dnes svojí bezmeznou láskou zvedá laťku našeho lidství. Můžeme se nakonec zeptat: „A zvládneme to?“ Kdyby byl cíl nedosažitelný, Pán by po nás nechtěl, abychom jej dosáhli. Nedokážeme to však sami. Je to milost, o niž je třeba prosit. Prosit Boha o sílu milovat, a říci mu: „Pane, pomoz mi milovat, nauč mě odpouštět. Sám to nedokážu, potřebuji Tě.“ Prosit je třeba také o milost dívat se na druhé nikoli jako na překážky či komplikace, nýbrž na bratry a sestry hodné lásky. Velmi často prosíme o milosti pro sebe, málokdy však o to, abychom dovedli mít rádi. Neprosíme dostatečně o to, abychom uměli uplatňovat jádro evangelia v životě a být doopravdy křesťany.  Ale „až nastane večer života, budeme souzeni podle toho, jak jsme milovali“ (srov. sv. Jan od Kříže, Výroky o světle a lásce, 59; v Krátké spisy a korespondence, KN, Kostelní Vydří, 1998). Zvolme dnes lásku, i když něco stojí, i když jde proti proudu. Nenechme se ovlivňovat obvyklým smýšlením, nespokojme se s polovičatostí. Přijměme Ježíšovu výzvu k lásce a budeme opravdovými křesťany a svět bude lidštější.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.