Papež: Kdo si nechce zašpinit ruce, je poloviční křesťan

11.2.2020 

Itálie. »Když vídám přespříliš čisté křesťany, kteří sice vlastní veškerou pravdu, ale nejsou schopni ušpinit si ruce, říkávám jim: „Vy přece nejste křesťané! Jste teisté se svěcenou vodou, ovšem ke křesťanství jste zatím nedošli“«, prohlašuje papež František v televizním rozhovoru s italským knězem Marcem Pozzou, který bude od příštího pondělí vysílat kanál Italské biskupské konference (Tv 2000). Přepis osmidílného televizního pořadu, věnovaného vyznání víry, otiskl list Avvenire (8.2.2020). Papež v něm nicméně připomíná rovněž mnohé křesťany, kteří jsou dosud ve světě pro svou víru pronásledováni. Dějiny křesťanství však nespočívají výlučně „v pronásledování a snaze o jeho vyhlazení“, nýbrž „jsou zároveň dějinami stálosti a vytrvalosti“. Jestliže na jedné straně existuje vůle ke zničení křesťanství, na druhé straně Bůh Otec nezapomíná na své děti, včetně těch, které se od něj nejvíce vzdálily, jak bychom se mohli domýšlet o Jidášovi, zdůrazňuje František.

Věřím v Boha

Při výkladu prvního článku vyznání víry – „Věřím v Boha“ – papež popisuje, jak bylo křesťanství v dějinách za různých okolností vytěsňováno: „Sestávají snad dějiny křesťanství z pronásledování, úsilí o jeho vymýcení anebo z úspěchů?“, ptá se. „Nikoli, jsou dějinami vytrvalosti. Křesťanství nežije ze svých úspěchů. Jistě, když pohlížíme na mnohá slavná umělecká díla, čerpáme z nich inspiraci, která nám pomáhá. V průběhu dějin se umění pokoušelo znázornit pravdu křesťanství. Avšak křesťanská pravda“, pokračuje římský biskup, „spočívá ve stálosti křesťanů, v jejich vytrvalosti odolávající zesvětštění. Tato vytrvalost se váže k tomu, jakého Boha ukazujeme dětem, zda je to divadelní či cirkusový bůh, anebo bůh z úžasných příběhů, či krutý bůh podobný vlku z Červené Karkulky. Jakého Boha ukazuješ dětem? Na začátku kréda pronášíme: Věřím v Boha Otce, avšak ukazujeme dětem Boha Otce? Boha, který by dítě podnítil k takovému vztahu?“

Papež v této souvislosti poukazuje na hodnotu, jakou má svědectví víry a důsledného života. Hovoří o „předávání víry v rodném nářečí, které je vlastní určité rodině či lidskému uskupení a přistupuje k člověku s láskou. Tento jazyk se odlišuje od intelektuálního jazyka věroučných příruček (Denzingerem, jakkoli je dobrý, nelze předávat víru)“, poznamenává František a – spolu s Benediktem XVI. – varuje před proselytismem, který je nutné nahradit evangelizací. Zkrátka, shrnuje papež, potřebujeme životní soudržnost, jakou projevili světci, „praví protagonisté křesťanství – mužové a ženy, kteří pochopili, co znamená věřit v Boha Otce, a nikoli boha-superhrdinu mávajícího kouzelnou hůlkou“. Tvrzením „Věřím v Boha“ vyslovuji, že „věřím v Boha, který je Otec, všemohoucí, stvořitel a vykupitel“, podotýká papež Bergoglio a neopomíjí poukaz na existenci ďábla: „Satanova přítomnost je realitou našeho křesťanského života, protože ďábel je reálný. Ačkoli to někdo popírá a popisuje naše lnutí ke zlu jako důsledek vnitřních fyzických, duchovních či psychických onemocnění“, vysvětluje František. „Je sice pravdou, že si neseme svá zranění, ovšem zlý duch existuje a je to svůdce. Přichází se svými svody, které se odlišují od Božích projevů. Netvrdím tedy, že »věřím v ďábla« v tom smyslu, že bych se mu svěřil jako dítě důvěřuje otcově ruce, nýbrž »věřím v ďábla«, protože vím, že existuje.“

Věřím v Ježíše Krista

V komentáři k vyznání víry v Ježíše Krista papež František křesťanům připomíná Ježíšův postoj vůči lidem, kteří se ocitli v nouzi anebo se dokonce zcela od Boha vzdálili. „Jelikož je Bůh příliš zamilovaný do svého díla, do člověka, nedokáže se od něj odpoutat. Hřešíme, musí nás napravovat, a to někdy silou, avšak trvale se k nám vrací s odpuštěním, milosrdenstvím, vztaženou rukou, na níž můžeme spočinout. Boží blízkost začíná stvořením člověka, dialogem s člověkem, protože zde nešlo o nějaké kouzlo – Bůh jej stvořil, ponechává mu volnost, rozmlouvá s ním“, vysvětluje papež.

„Ježíš dokonce sestupuje do pekel“, dodává František. „Tímto gestem nás Ježíš pozvedá, staví na nohy. Bůh v Kristu sestupuje do pekel, a to až do nejzazších důsledků. Pokořil se až do naprostého sebezřeknutí, vzal na sebe přirozenost služebníka, hříchu. Sestup do pekel je krajním ponížením a této cestě nás Ježíš učí“.

„Když ale vídám příliš čisté křesťany, kteří vlastní veškerou pravdu, všechno vědí, mají pravou nauku a víru a radí, co by se mělo dělat, avšak nejsou schopni ušpinit si ruce, aby někomu pomohli, říkám jim, že ještě ke křesťanství nedošli. Jsou to teisté s křesťanskou svěcenou vodou“, soudí Petrův nástupce. „Pokud si Bůh ušpinil ruce do té míry, že sestoupil do našich pekel, máme jít v jeho stopách“. Stručně řečeno: „člověk, který věří v Boha, má jasnou představu o vykoupení, věří v ďáblovu existenci, ale zastaví se před branou pekel, kalkuluje. A na vině je tu zesvětštění.“

Věřím v Ducha svatého

„Neznáme tvář Ducha, ale známe jeho dar. On sám je dar“, říká dále papež v televizním rozhovoru. „Víme, že Duch vytváří jednotu Otce se Synem. Je tu však ještě jiný dar, který se mi velice líbí, protože se dotýká církve v podstatě jejího bytí. Mnohotvárnost církve je darem Ducha, protože Duch je autorem církevní různorodosti, kterou pak uvádí v soulad, aby nastolil jednotu“. Když se otec Pozza, který s papežem vedl rozhovor, dotazuje na postoj Boha ke všem lidem bez výjimky, papež reaguje: „Dovol mi odpověď, která možná není přípustná, ale které věřím. Je to jakýsi Boží žert. Člověk je Božím dílem a Bůh nás proto miluje, miluje také hříšníky a zrádce. Vzpomeň si na onu zelenočtvrteční homilii dona Prima Mazzolariho, na to, co řekl o Jidáši. Jidáš se jeví jako ateista, anti-Bůh, zrádce. Umělec ale pochopil, že onen zrazený Bůh dal za Jidáše život. Niterně se mne proto dotýká ona hlavice sloupku z opatství ve Vézelay – mluvíme o třináctém století – na jejíž jedné straně je oběšený Jidáš a ďábel, který ho chce svrhnout dolů, a na druhé Dobrý Pastýř, který si ho bere na ramena. A na pastýřových rtech je vidět ironický úsměv, jako by říkal: Také dnes jsem zvítězil...Před měsícem se mi dostala do rukou malba jednoho současného umělce, který se tímto sloupkem z Vézelay inspiroval. Je to dojemné, protože tento významný malíř ukazuje Boha, který se snížil až k něčemu takovému...“, zamýšlí se papež nad vyznáním víry v televizním rozhovoru.

 

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.