25.11.2019
Homilie papeže při mši v tokijské sportovní hale 25. listopadu, Japonsko
Evangelium, které jsme slyšeli, je součástí první velké Ježíšovy promluvy, kterou známe pod označením „Horské kázání“, a popisuje krásu cesty, po níž jsme povoláni se ubírat. Podle Bible je hora místem, kde se vyjevuje a dává poznat Bůh: »Vystup za mnou«, říká Hospodin Mojžíšovi (Ex 24,1). Vrcholek této hory se nezdolá voluntarismem nebo kariérismem, nýbrž jedině pozorným, trpělivým a delikátním nasloucháním Mistrovi na křižovatkách během cesty. Vrchol se mění v rovinu, aby nám dával stále nový výhled, soustřeďující všechno, co nás obklopuje, v Otcově soucitu. V Ježíši spočívá vrchol lidství a ukazuje nám cestu k plnosti, přesahující všechny známé kalkulace. V Něm nacházíme nový život, zakoušející svobodu vědomí, že jsme milované děti.
Jsme si nicméně vědomi, že během cesty může tato synovská svoboda být dušena a oslabena, uvízneme-li v bludném kruhu úzkosti a soupeření nebo soustředíme-li veškerou svoji pozornost a svoje nejlepší energie na neodbytnou a frenetickou honbu za výkonností a spotřebou jako jediným kritériem, které poměřuje a zhodnocuje naše rozhodnutí anebo definuje, kdo jsme a jakou máme hodnotu. Takové kritérium nás ponenáhlu učiní neprodyšnými a necitlivými k tomu, co je důležité, a přiměje naše srdce, aby se rozbušilo kvůli tomu, co je postradatelné nebo prchavé. Duše je tak sužována a spoutávána upachtěnou vírou, že všechno lze vyrobit, všechno podmanit a všechno kontrolovat!
Tady v Japonsku je společnost ekonomicky velice rozvinutá, ale mladí lidé, s nimiž jsem se dnes dopoledne setkal, mě upozornili, že zde není málo těch, kteří jsou sociálně izolováni, marginalizováni a neschopni chápat smysl svého života a existence. Domov, škola a společenství, určené k tomu, aby byly místem, kde si lidé vzájemně pomáhají, stále více upadají kvůli přehnanému soupeření ve snaze o zisk a výkonnost. Mnoho lidí je zmateno a znepokojeno. Jsou sužováni přílišnými požadavky a starostmi, které jim odnímají pokoj a rovnováhu.
Jako hojivý balzám znějí Ježíšova slova, vybízející nás, abychom se neznepokojovali a důvěřovali. Třikrát nám Ježíš důrazně říká: »Nedělejte si starosti o svůj život,... o zítřek« (srov. Mt 6,25.31.34). To není výzva k tomu, abychom ignorovali, co se děje kolem nás, anebo se stavěli lehkovážně ke svému zaměstnání a každodenní odpovědnosti. Naopak, je to jakási provokace, abychom otevřeli svoje priority širšímu, smysluplnému horizontu a zadívali se stejným směrem: »Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno« (Mt 6,33).
Pán nám neříká, že základní potřeby jako jídlo a oděv nejsou potřebné; spíše nás vybízí, abychom přehodnotili svá každodenní rozhodnutí a nezůstávali uvězněni či izolováni v touze po úspěchu za každou cenu, včetně života. Zesvětštělé postoje, bažící pouze po vlastním zisku či prospěchu v tomto světě, a sobectví, nárokující si individuální štěstí, nás ve skutečnosti nenápadně skličují a zotročují a kromě toho překážejí rozvoji opravdu harmonické a lidské společnosti.
Opakem izolovaného, odděleného, ba dušeného „já“ může být jedině společné, slavené a sdílené „my“ (srov. Katecheze na generální audienci, 13. února 2019). Toto Pánovo pozvání nám připomíná, že „potřebujeme radostně uznat, že naše skutečnost je ovocem daru a že také svou svobodu přijímáme jako milost. To není snadné ve světě, který si myslí, že všechno vlastní pro sebe jako plod své originality a svobody“ (Gaudete et exsultate, 55). Proto nám v prvním čtení Bible připomíná, jak náš svět, plný života a krásy, je především podivuhodný dar Stvořitele, který nás předchází: »Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré« (Gn 1,31); krása-dobrota nabízená, abychom ji mohli také sdílet a nabízet druhým nikoli jako majitelé či páni, nýbrž jako účastníci téhož stvořitelského snu. „Péče o náš vlastní život a naše vztahy k přírodě jsou neoddělitelné od bratrství, spravedlnosti a věrnosti ve vztahu k druhým,“ (Laudato si´, 70).
Proto jsme jako křesťanské společenství povoláni chránit každý život a dosvědčovat moudře a odvážně postoj nezištnosti a soucitu, šlechetnosti a naslouchání, stylem, který je schopen zahrnovat a přijímat život jak je, tedy „ve vší křehkosti a nepatrnosti, častokrát s protiklady a chybějícím smyslem“ (Promluva na vigilii SDM, 26. února 2019). Jsme povoláni být komunitou, která rozvine pedagogiku schopnou přijímat „všechno, co není dokonalé, ryzí či destilované, a není proto méně hodno lásky. Je snad někdo kvůli tomu, že je postižený nebo křehký, nehodný lásky? [...] Je snad někdo nehodný lásky kvůli tomu, že je cizinec, že pochybil, onemocněl nebo je ve vězení? Tak si počínal Ježíš: objal malomocného, slepého a ochrnulého, objal farizeje a hříšníka. Přijal lotra na kříži a odpustil dokonce těm, kteří jej ukřižovali“ (tamt.).
Evangelní zvěst Života nás nutí a žádá, abychom jakožto společenství byli polní nemocnicí, připravenou hojit zranění a nabízet vždycky smíření a odpuštění, neboť pro křesťana je jediným možným kritériem posuzování každého člověka a každé situace Otcův soucit se všemi Jeho dětmi.
Spojeni v Pánu spoluprací a dialogem vždycky se všemi muži a ženami dobré vůle, včetně těch, kteří jsou odlišného náboženského přesvědčení, se můžeme přeměnit na prorocký kvas ve společnosti, aby stále více chránila každý život a pečovala o něj.
Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.