17.10.2019
Vatikán. Panamazonská synoda se přehoupla přes polovinu určeného času. Během posledního generálního shromáždění došlo také ke „kvalitativnímu skoku,“ řekl během brífinku otec Giacomo Costa SJ, sekretář Komise pro informace. Díky volným příspěvkům některých synodních otců, kteří „žádali, aby se synodní cesta nerozdrolila do hledání malých řešení pro jednotlivá témata,“ nýbrž jak vysvětlil Paolo Ruffini, prefekt Úřadu pro komunikaci, „vrátila se k prorockému poslání a otevřela prostor Duchu svatému, aby neztratila ze zřetele celek“. Nový a duchovnější proud rozvažování přinesl své plody ve větší svobodě během diskusí ve dvanácti diskusních skupinách, které se scházejí do dnešního večera. Jejich výstupem bude 12 realací, které budou zveřejněny v pátek 18. října odpoledne. Poslední týden prací bude podle plánu věnován diskusí nad návrhem závěrečného dokumentu, o němž se v synodní aule bude hlasovat v sobotu 26. října.
Problém nedostatku kněží není výsadou Amazonie, týká se také Evropy a dalších oblastí, řekl ve svém vystoupení během brífinku brazilský biskup Wellington Tadeu de Queiroz Vieira z diecéze Cristalândia. Hlavním problémem však není celibát, nýbrž nedostatek svatosti, zdůraznil:
„Nejsem mluvčím všech synodních otců. Mnoho jich však nahlíží otázku nedostatku kněží stejným způsobem jako já. Řešení a nápadů je mnoho, jde totiž o problém, který je konkrétní v Amazonii, ale také v dalších oblastech světa. Také v Evropě jsme v posledních letech svědky poklesu počtu ordinovaných služebníků. Na synodě se zabýváme problémy, které se týkají Amazonie, ale mohou mít význam pro celou církev. Předkládají se různá řešení, určitě jste slyšeli o „viri probati“, svěcení ženatých mužů. Víme, že z biblického nebo teologického hlediska nejsou zábrany k tomu, aby církev v určité chvíli dějin rozhodla tímto způsobem. Já bych však s vámi chtěl sdílet jinou úvahu: Nevidím v celibátu velký nebo dokonce největší problém bránící zvýšení počtu kněží. Nepochybně větším problémem než celibát je naše nekoherentnost, naše nevěrnosti, skandály… Nedostatek svatosti; okamžiky, kdy vysvěcení služebníci církve odrazují mladé lidi od následování této cesty. Musíme dovolit, aby se v lidských srdcích vytvořila úrodná půda pro přijetí Ježíšova povolání. Naše způsoby jednání to mnohokrát nedovolily. Papež František opakovaně mluvil o tom, že se musíme lidem přiblížit, že v našem způsobu bytí má být přítomná "vůně ovcí", totiž blízkost. Víme však, že často sice dokážeme získat tuto „vůni ovcí“, ale nedokážeme jim předat pravé poselství. Velmi snadno se stává, že jsme hlasateli sami sebe a jednáme tak, že to lidi odrazuje.“
Konstatuje s notnou dávnou sebekritiky biskup brazilské diecéze Cristalândia a pokračuje:
„Před shromážděním jsem řekl, že máme v Římě Svatého otce, ale my sami nejsme vždy svatí biskupové a kněží ve svých diecézích. Zajisté je potřeba nových cest, ale tyto nové cesty nemohou vést jinudy, než cestou svatosti, obrácení. Musíme hledět na církev a dříve než budeme přemýšlet o tom, co mají změnit ostatní, musíme myslet na to, co my, kteří jsme tady, musíme změnit. Hlavním nástrojem k probuzení povolání je bezpochyby svatost aktuálních evangelizátorů. Jsem si naprosto jist, že pokud povedu svatý život, nebudu potřebovat další ordinované služebníky, protože mladí lidé uprostřed dnešního světa hledají hodnoty, kterým by mohli věřit, záchytné body, kterých by se mohli přidržet. Naší povinností je předat jim tyto hodnoty. Co míním, když mluvím o svatosti? Někdy se šíří představa pokroucené, vyšinuté svatosti, která hledí jenom do nebe… Svatost se projevuje v prostotě života, v otevřenosti dialogu, v úctě k rozdílům; svatost v hlásání křesťanské pravdy, soucitná svatost, svatost, která je schopností milovat, která se dotýká sociálních změn, aniž by ztrácela ze zřetele transcendentní perspektivu. Nemohu uvěřit, že by Ježíš ztratil sílu své přitažlivosti. Ve skutečnosti jsme my byli mnohokrát překážkou.“
Na závěr připomněl další problém, kterým je nedostatek misijního ducha a nerovné rozmístění kněží:
„Druhá věc, kterou bych chtěl zmínit, je špané rozdělení kněží na našem území. Je pravda, že kněží je málo, ale tento nedostatek by mohl být zmírněn, pokud bychom dokázali lépe rozmístit síly na našem území. U nás v Latinské Americe, stejně jako na jiných místech světa, najdete místa, kde je velmi vysoká koncentrace kněží, ale ne vždy v nich žije misijní duch a ne každý je ochoten vydat se do těchto hraničních oblastí, které jsou plné nových úkolů a nesnází. Budeme-li tedy pracovat na formaci kněží, můžeme změnit nejen jejich počet, ale také úroveň jejich práce.“
Řekl na brífinku (16. října) provázejícím synodu brazilský biskup Wellington Tadeu de Queiroz Vieira z diecéze Cristalândia. Problém nerovného rozdělení kněží se ozývá na Amazonské synodě opakovaně. Pokud chce církev vzít amazonskou situaci za svou, je třeba se zamyslet, zda nemůže ke službě v této oblasti uvolnit další misionáře.
„Z globálního hlediska žijí dnes dvě třetiny z 1, 3 miliardy katolíků na jižní polokouli, avšak dvě třetiny z 415 tisíc katolických kněží sídlí na severní polokouli,“ podotýká apoštolský vikář z venezuelského Puerto Ayacucho biskup Johnny Eduardo Reyes, který se netají tím, že by nejradši odvezl s sebou do Amazonie nějaké kněze z Říma, jak to v synodní aule zmínil jiný jeho venezuelský spolubratr, jehož o to požádali přímo jeho lidé. „Největší žízeň je totiž po prvním hlásání, dodal, žízeň, která přesahuje Amazonii a domorodce. Stejně tak je zapotřebí v Evropě a na dalších kontinentech. Problém nedostatku víry je univerzální. Musíme s tím něco dělat, všude!“ – říká venezuelský biskup.
Johana Bronková
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.