11.8.2019
Krize, kterou se mezi katolíky stal papež František, se týká věroučného chápání této jednotící církevní autority. Ta totiž není mrtvolným abstraktem, ale ani Bohem, nýbrž konkrétním člověkem, dosvědčujícím víru, za kterou v tomto případě osobně ručí Bůh. Ta jediná je v dějinách klíčem k interpretaci papežových slov a činů.
Krize, kterou – jak řekl František pro mexickou televizní stanici Televisa – prochází také papež, spočívá v nesnázi uchovat pohromadě transcendentní a sociální rozměr člověka, a to na rovině jednání, mluvení i myšlení. Netýká se samozřejmě pouze církve.
Lze tvrdit – a to nejenom proto, že to lze napsat – že nynější pontifikát se důsledně vyhýbá proselytismu. Nesnaží se na druhých vymámit či vyloudit jejich souhlas s tím, co říká a koná; nenabízí argumenty a nikoho nepřesvědčuje, což paradoxně občas znepokojuje ty, kteří by rádi takovým argumentům naslouchali a chtěli by se nechat přesvědčit. S papežem Františkem totiž přišli o možnost zaměnit individuální konkretizaci víry za pouhé intelektuální cvičení.
Nebylo by však poctivé nepřiznat, že způsob, jakým nynější papež utvrzuje ve víře neboli plní svoje petrovské poslání, je pro samotné věřící nezřídka stěží čitelný, protože jeho osobitý styl je zaměřen výhradně na citovou sféru. Tento důraz ovšem není z asketického hlediska laciný, nýbrž naopak velice náročný, a to zejména pro věřícího, který je nucen velice opatrně domýšlet to, co někdy zůstalo nevyřčeno a pouze se předpokládá.
Moralizující akcent dnes nepochybně v předkládaném papežském magisteriu převládá. Jedny však irituje a u druhých vyvolává triumfalistické pocity. Obojí je pomýlené a nepochybně není papežem zamýšleno. Avšak vycházejí tím najevo stále rozmanitější lidská omezení, a to u všech zúčastněných, tedy v celém Božím lidu.
Tato polarizace se jeví dramaticky, pokud existuje snaha spojovat její protagonisty, anebo tragicky či banálně, pokud tato snaha, kterou je láska, opadá a mizí. Z lidu, ani toho Božího sice nevzejde rozuzlení, rodí se však příležitost k dalšímu dějinnému kroku víry v životě každého.
Duch, který seslal ukřižovaný a vzkříšený Kristus, nadále usvědčuje svět ze hříchu, který spočívá v tom, že v Něho nevěří, a také ze soudu, že totiž vládce tohoto světa je již odsouzen (srov. Jan 16,8-9).
Dialogu se leckdo obává možná proto, že tuší, jak skončí. Nekončí totiž přípitkem či poklepáním na rameno, jak napsal mons. Alessandro Maggiolini (1931-2008), jediný italský biskup, který byl členem papežské komise pro vypracování Katechismu katolické církve.
„Dialog přivedl Krista na kříž. A jestli je někdo mistrem dialogu, tak právě On. Dnes je misijní poslání často blokováno strachem z toho, že se bude nabízet jakýsi křesťanský fundamentalismus. Na druhé straně však nelze zapomínat na to, že je třeba se bát také toho, že už nebudeme mít, co nabízet, a to v důsledku popření vlastního křesťanského života.“
Milan Glaser
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.