Rádio Vaticana

Madonna dei Monti

18.12.2004

V dnešním pokračování našich cest za posvátnými místy Říma se opět vydáme do kostela zasvěceného Matce Boží. Nese titul Madonna dei Monti, podle jména někdejší čtvrti zahrnující několik římských pahorků: Eskvilin, Viminál a částečně také Kvirinál a Celius. Snad nikde jinde není mnohovrstevnost Říma tak očividná: od ruin Císařských fór a Kolosea, přes zachované vykopávky prvních raněkřesťanských shromaždišť pod kostelíkem sv. Pudenziany nebo bazilikou Jana a Pavla, přes impozantní basiliky na Lateránu a Eskvilinu, až po barokní kostelíky trochu ztracené v křivolakých středověkých uličkách.

Vzhledem k pradávné historii těchto míst patří Madonna dei Monti k poměrně nedávným stavbám. Najdeme ji při dnešní Via dei Serpenti, dlouhé přímé ulici, z velké části sledující průběh antického Vicus Longus (dnes spojuje Koloseum s via Nazionale). Založení kostela je spojeno se zázračnou událostí, která v roce 1580 vyvolala mezi Římany velký rozruch. Na místě dnešního kostela stál středověký klášter klarisek s malou kaplí. Řeholnice se na začátku 16. století odstěhovaly a budovy koupila a posléze pronajímala šlechtická rodina Attavanti a v jedné části byl dokonce seník. Právě tam zbyla na stěně freska P. Marie s dítětem, v doprovodu sv. Štěpána a sv. Vavřince. 26. dubna roku 1580 při modlitbě poblíž této fresky zázračně nabyla zrak slepá žena. Zvěst o zázraku se šířila jako lavina a proslavené zobrazení bylo třeba umístit důstojněji. Papež Řehoř XIII. proto navrhl přenést fresku do blízkého kostelíka sv. Quirica a Giulitty. Místní obyvatelstvo ale papežským pověřencům zabránilo odnést zázračný obraz ? byť jen o necelých 200 metrů vzdáleného kostela. Nezbylo tedy nic jiného, než stavět nový chrám. Papež pověřil stavbou mons. Sirleta, pastora nedalekého Institutu katechumenů.

Sirleto měl ve výběru architekta šťastnou ruku. Svěřil stavbu Giacomo della Portovy, Michelangelovu žáku, který v té době pracoval také na dostavbě mateřského kostela jezuitů a Vatikánské baziliky. V obou těchto případech ovšem navazoval na práci jiných architektů. Tentokrát dostal příležitost provést stavbu od začátku do konce.

Kostel Madonna dei Monti, dokončený během osmi let, je velmi čistým ztělesněním architektonických představ, ale i nároků na sakrální prostor v poslední čtvrti 16. století. Představuje jakýsi zredukovaný typ Il Gesù. Sleduje půdorys latinského kříže, vepsaného do obdélného bloku a zakončeného širokou apsidou. Po stranách jediné lodi se otvírají vždy tři nehluboké kaple, z nichž ovšem prostřední původně určovaly komunikační osu: někdejší vstup z ulice byl později změněn v kapli, protější však dosud vede do rozlehlé sakristie. Nad křížením se klene kupole na vysokém tamburu. Prostor kostela je sjednocen a maximálně zjednodušen, jak to potridentská doba žádala. Jakmile návštěvník mine osu prvních dvou protějškových kaplí, ocitá se v zóně ?silového působení? prostoru nad křížením. Stačí několik dalších kroků a je konfrontován také s výraznou vertikální dimenzí kostela. Ve srovnání s kostelem jezuitů, kde lze mluvit o jisté podvojnosti struktury složené z centrálního křížení a lodi kostela, tady už žádná podvojnost není. Hlavní oltář, dnes přenesený téměř ke zdi apsidy, stál původně více vpředu a ještě více byl těžištěm celého prostoru. Della Portovi se v harmonických proporcích podařilo vyjádřit novou jednotu prostoru, která se stala jedním z podstatných rysů barokní architektury. Také průčelí kostela: dvouetážové, rytmizované korintskými pilastry a nikami, patří k typu protobarokních průčelí II. poloviny 16. století. Úcta k P. Marii a popularita nového chrámu rok od roku narůstala a přitahovala také nové mecenáše. Fresková výzdoba vznikla z velké části v prvních letech 17. století a je dílem představitelů pozdního římského manýrismu: Kristovo nanebevstoupení, stejně jako letící andělé a učitelé církve na klenbě lodi, tak jako tři oválné medailony ze života P. Marie (narození P. Marie, Přivedení do chrámu a Zásnuby) v apsidě, jsou dílem Cristofora Casolaniho, spolupracovníka známějšího Pomarancia. Andělé v lunetách vlevo nad hlavní lodí jsou připisováni Oraziu Gentileschimu.

Freska P. Marie s Ježíškem a se dvěma svatými jáhny umístěná v centru hlavního oltáře je prací sienské školy z počátku 15. století. Výběr světců se váže k dějinám této římské čtvrti. Nedaleko najdeme totiž dva kostely zasvěcené sv. Vavřinci. První ? S. Lorenzo in Fonte, stojí nad místem, kde byl Vavřinec vězněn, zatímco S. Lorenzo in Panispernia byl vybudován nad místem jeho mučednické smrti. K místu se váže také jedna z fresek v závěru kostela, dnes zcela zakrytá oltářní architekturou: sv. Petr v Mamertinském vězení. Po stranách oltáře je naopak dobře vidět Ukřižování a apokryfní scéna Zjevení Krista P. Marii. Roku 1666 je provedl Giacinto Gemignani. Fresky muzicírujících andělů v kupoli jsou připisovány Orazio Gentileschimu a Cesare Nebbiovi, který dohlížel také na malbu Mariologického cyklu v kupoli.

Levý transept je zasvěcen sv. Benediktu Josefu Labre (1748-1783). Původem francouzský světec 18. století prožil část svého života v okolí kostela P. Marie. Benedikt Josef už jako chlapec cítil touhu zasvětit se Bohu a žít v chudobě a pokání. Vstoupil do noviciátu k trapistům a přijal jméno Urban. Kvůli nemoci však lékař doporučil, aby klášter opustil. Benedikt Josef pochopil, že Bůh jej nechce uzavřeného mezi klášterními zdmi. Rozhodl se stát Kristovým svědkem přímo na ulici. Prošel Francii, Španělsko, Německo, Švýcarsko a nakonec se roku 1777 usadil v Římě, ve čtvrti Monti. Nějakou dobu žil pod jedním z oblouků Kolosea, pak v jeskyních pod Kvirinálem a krátce před smrtí v hospici u kostela sv. Martina. 16. dubna 1783, ve středu Svatého týdne, padl vyčerpáním na stupních kostela Madonna dei Monti a téhož dne večer zemřel. Pohřben byl v tomto kostele čtyři dny na to, o Slavnosti Zmrtvýchvstání.

Ležící postavu Benedikta Josefa Labre nad místem jeho pohřbu provedl v 19. století Achille Albacini. Z té doby je také obraz od neznámého autora, ukazující, jak světec obsluhuje chudáky v Koloseu.

Z dalších kaplí zmiňme ještě třetí vlevo, zasvěcenou Narození Páně. Záhy po založení kostela, už roku 1581, ji objednal Marco Antonio Sabatini. Adorace právě narozeného Ježíška nad hlavním oltářem je dílem Girolama Muziana, zatímco o další freskovou výzdobu se dělil s Parisem Nogarem. Muziano vymaloval klidnou betlémskou scénu s klečící Marií, s žehnajícím Josefem a s pastýři překvapenými andělským Hosannou. Dítě Ježíš klidně spočívá v košíku na slámě, hledí na svou Matku, vědoucně se usmívá ? jakoby čekalo, nejen na pastýře.

Johana Bronková