Papež v Bulharsku - 2. den

6.5.2019 

1. „Migrace je křížem tohoto lidstva,“ poznamenal papež při návštěvě azylového centra na předměstí Sofie. 2. „Zapamatujte si dnes, že Ježíš vás neustále očekává,“ kázal papež při mši svaté 245 dětem, kterým poprvé podal Tělo a Krev Páně. 3. „Kdo miluje, neztrácí čas sebelítostí,“ řekl na setkání s bulharskou katolickou komunitou. 4. „Každý je povolán stát se strůjcem míru,“ řekl Svatý otec na mezináboženském setkání v Sofii.

Ad 1. Papež František zahájil druhý den pobytu v Bulharsku návštěvou uprchlického střediska Vrazhdebna na předměstí hlavního města Sofie, které bylo otevřeno před šesti lety v bývalé škole. Vydal se tam v brzkých ranních hodinách a bez doprovodu televizních kamer, aby v jídelně přijímajícího centra pozdravil zhruba padesát lidí, zejména dětí, pocházejících ze Sýrie a Iráku, a jejich rodičů. Setkání popisuje Alessandro Gisotti, prozatímní ředitel Tiskového střediska Svatého stolce:

„Dnešní ranní setkání bylo velice krátké, trvalo zhruba 25 minut, přesto ale ony děti dodaly smysl tomu, co papež slovy a gesty šíří, dalo by se říci, od začátku pontifikátu. Tedy blízkost trpícímu Kristovu tělu a existenciálním periferiím. Děti – mluvíme tu o dětech ve věku základní školy, od šesti do deseti let – papežovi předaly své výkresy, což velmi ocenil, a některé z nich sborově zazpívaly, a tak rozveselily atmosféru. Papeže to velice potěšilo a také děti, jak jsem si všiml, byly spokojené. Svatý otec jim předal ikonu Panny Marie, aby upozornil na důležitost mariánského mateřství na místě tak velikého utrpení, ale také veliké naděje.“

Na setkání vystoupila dobrovolnice bulharské Charity, která středisko provozuje za pomoci zahraničních i místních neziskových organizací. Popsala aktivity i služby nabízené střediskem a zdůraznila, že mezi dobrovolnými pracovníky je také řada muslimů. „Jádrem naší práce je skutečnost, že všichni lidé jsou Božími dětmi, nehledě na jejich rasu či náboženské vyznání“, vyzdvihla tato charitní pracovnice.

Ještě před několika lety Bulharsko nepatřilo k cílovým zemím migrujících osob, avšak tato situace se změnila po uzavření balkánské migrační trasy. Počínaje rokem 2015 se bulharská státní agentura pro uprchlíky vyrovnává s 20 tisíci žádostmi o azyl ročně, přičemž stávající střediska jsou schopna pojmout asi 5 tisíc uprchlíků.  

Papež František v krátkém pozdravu zdůraznil, že děti nám pomáhají porozumět okolnímu dění: „Vnášejí radost na vaši cestu, která vždy není krásná a kterou poznamenává bolest z toho, že jste opustili vlast a snažíte se zapojit v jiné. Stále tu však je naděje. Dnešní svět migrantů a uprchlíků je křížem, křížem tohoto lidstva, a oním křížem je množství trpících lidí. Děkuji vám za dobrou vůli a přeji vše nejlepší vám i vašim spoluobčanům, kteří odešli z vlasti. Kéž vám Bůh žehná a modlete se za mne.“

Ad 2. Z uprchlického střediska se římský biskup odebral na letiště v Sofii, odkud odletěl do Plovdivu, druhého největšího bulharského města. Asi pětadvacet kilometrů od něj najdeme třicetitisícové a většinově katolické městečko Rakovski, nesoucí jméno bulharského národního hrdiny, Georgiho Sávy Rakovského, který bojoval za nezávislost země na Osmanské říši. V obci Rakovsi žije nejpočetnější bulharská katolická komunita, a proto před místním kostelem Nejsvětějšího Srdce Ježíšova vítalo Petrova nástupce více než deset tisíc lidí. O obnovu kostela po ničivém zemětřesení v roce 1928 se zasloužil tehdejší apoštolský delegát v Bulharsku, arcibiskup Angelo Roncalli, pozdější papež Jan XXIII. V samotném chrámu, který pojme dva tisíce věřících a je tak po záhřebské katedrále druhým největším kostelem na Balkánu, se shromáždilo 245 dětí ze tří bulharských diecézí s rodiči a katechety, aby během votivní mše k Eucharistii poprvé přijaly Tělo Páně. Papež František jim v nedlouhé homilii mimo jiné řekl:

„Museli jste ujít dlouhou cestu, abyste se dostali sem do Rakovski. Vaši kněží a katecheté vás doprovázeli na cestě, která vás dnes přivedla na setkání s Ježíšem, kterého přijmete ve svém srdci. Jak jsme slyšeli v dnešním evangeliu (srov. Jan 6,1-15), Ježíš zázračně rozmnožil pět chlebů a dvě ryby a nasytil zástup, který šel s Ním a naslouchal Mu. Všimli jste si, kde tento zázrak začal? V rukou jednoho chlapce, který si nesl pět chlebů a dvě ryby (srov. Jan 6,9). Stejně tak vy dnes pomáháte uskutečnit zázrak tím, že nám dospělým, kteří jsme zde, připomínáte naše první setkání s Ježíšem v eucharistii, abychom za onen den mohli děkovat. Umožňujete nám dnes, abychom byli znovu na slavnosti a slavili Ježíše, přítomného v Chlebu Života. Jsou totiž zázraky, které mohou nastat jedině, máme-li takové srdce jako vy, které je schopné sdílet, přát, děkovat, důvěřovat a mít úctu k druhým. Přistupovat k prvnímu přijímání znamená chtít se každý den více sjednotit s Ježíšem, růst v přátelství s Ním a toužit po tom, aby také ostatní mohli mít radost, kterou nám chce dát. Pán vás potřebuje, aby mohl uskutečnit zázrak a dostihnout svojí radostí mnohé vaše přátele a příbuzné.“

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy HOMILIE je ZDE

Po homilii se papež za pomoci tlumočníka obrátil k dětem přímo v krátkém dialogu otázek, odpovědí a společných aklamací. Eucharistii podával papež František pod obojí způsobou všem dvěma stům čtyřiceti pěti dětem.

Po bohoslužbě se papež odebral do nedalekého konventu sester františkánek, poobědval se všemi třemi bulharskými biskupy. Dva jsou latinského a jeden východního obřadu. V Bulharsku je celkem 57 kněží a 63 řeholnic. Katolíků zde žije 62 tisíc.

Ad 3. Odpoledne se konalo setkání s bulharskou katolickou komunitou. Uskutečnilo se v obci Rakovski, v kostele sv. Michaela Archanděla, kde si papež vyslechnul tři svědectví - řeholnice, kněze a rodiny. Obsáhlou promluvu, jejíž psaný překlad mohli rakovští věřící sledovat na velkoplošných obrazovkách, papež František doplnil o mnohé spontánní dodatky. Mimo jiné vyzval k překonání „kultury přídavného jména“, která lidi třídí do kategorií, „kulturou podstatného jména“, zaměřenou na podstatu, tedy společné lidství. Bulharskou církev vybídl, aby se stávala domovem se stále otevřenými dveřmi, a neopominul poblahopřát k dnešním narozeninám i jmeninám sofijsko-plovdivskému biskupovi, Georgimu Ivanovu Jovčevovi.

„Mons. Jovčev mne požádal, abych vám pomohl „nahlížet zrakem víry a lásky“. Především bych vám chtěl poděkovat, protože právě vy jste mi pomohli k pozornějšímu pohledu a lepšímu pochopení toho, proč Jan XXIII. tolik miloval tuto zemi a tolik pro něj znamenala. Pán zde připravoval to, co se později stalo důležitým krokem na cestě naší církve. Mezi vámi vyklíčilo silné přátelství k pravoslavným bratrům, které Jana XXIII. podnítilo k cestě, schopné dát zrod vytouženému a křehkému bratrství mezi lidmi a společenstvími.

Vidět očima víry. Rád bych připomenul slova „dobrého papeže“, který dokázal sladit své srdce s Pánovým do té míry, že mohl říci, že nesouhlasí s lidmi, kteří kolem sebe spatřují jenom zlo a prorokují neštěstí. Podle jeho názoru byla nutná důvěra v Prozřetelnost, která nás ustavičně doprovází a vprostřed strastí uskutečňuje vyšší a nečekané plány (Promluva při zahájení II. Vatikánského koncilu, 11. října 1962).

Pokud chceme někoho milovat, nepotřebujeme si vyžádat jeho životopis – láska jde napřed, předchází sama sebe, protože je nezištná. Mnozí křesťané si osvojili pohled Pána, který neulpívá na přídavných jménech, nýbrž vyhledává každého člověka Otcovýma očima a očekává jej. Upadli jsme do kultury přídavného jména, kterou je nutné nahradit kulturou podstatného jména. Pohled zrakem víry je pozvánkou k tomu, abychom netrávili život škatulkováním lidí, hodných či nehodných naší lásky, nýbrž snažili se vytvořit podmínky k tomu, aby se každý člověk cítil milován, zejména ten, který má pocit, že na něj Bůh zapomněl, protože na něj zapomněli jeho bratři. Kdo miluje, neztrácí čas sebelítostí, nýbrž stále vidí něco konkrétního, co může dělat. Jak řekl papež Jan: „Nikdy jsem nepoznal pesimistu, který by pořídil něco dobrého“. Pán jako první nepropadá pesimismu a neustále se pro nás všechny snaží otevírat cesty vzkříšení. Jak je krásné, když se naše společenství mění ve staveniště naděje!“

Petrův nástupce postupně reagoval na vyslechnutá svědectví a mimo jiné zdůraznil důležitost sepětí kněze s jeho lidem.

„Boží lid děkuje svému pastýři a pastýř uznává, že se učí víře za pomoci svého lidu, své rodiny, a vprostřed nich. Toto živé společenství podporuje, doprovází, začleňuje a obohacuje. Nikdy nežijeme odděleně, nýbrž jednotně, a každý se tak učí být Božím znamením a požehnáním pro druhé. Kněz bez svého lidu ztrácí totožnost a lidu bez jeho pastýřů hrozí rozštěpení. Jednota pastýře, který podpírá svůj lid a bojuje za něj, s lidem, který v zápasu podpírá svého pastýře. Každý z nich věnuje svůj život druhému. Nikdo nemůže žít sám pro sebe, žijeme pro druhé. Kněžský lid spolu s knězem může vyslovit: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává“. Učíme se tak být rodinnou a komunitární církví, která přijímá, naslouchá, doprovází, stará se o druhé a odhaluje svou pravou – tedy mateřskou – tvář. Mateřskou církví, která prožívá problémy svých dětí a přisvojuje si je, aniž by poskytovala předem hotovou odpověď. Církví, která společně hledá cesty života a smíření, církví usilující o zpřítomnění Božího království. Rodinnou a komunitární církví, která bere do rukou životní uzly, ze kterých se často stala objemná klubka, a než je začně rozplétat, přivlastňuje si je, přijímá je do svých rukou a miluje je. Tak to dělá matka, když vidí syna či dceru, zapleteného v obtížích. Neodsuzuje je, ale bere problémy do svých rukou, aby je rozřešila. Takovou matkou je církev – není krásné mít takovou matku? (...) Církev je rodinou mezi rodinami a otevřeně dnešnímu světu dosvědčuje víru, naději a lásku k Pánu a k těm, které Bůh přednostně miluje. Je domem s otevřenými dveřmi“.

Řekl mimo jiné papež na setkání s katolickou komunitou v obci Rakovski.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY na setkání s katolickou komunitou je ZDE

Ad 4. Hned poté se odebral na plovdivské letiště, aby se vrátil zpět do Sofie. V hlavním městě se v podvečer konal poslední bod programu jeho návštěvy v Bulharsku. Na náměstí Nezávislosti se sešli představitelé šesti náboženských vyznání, působících v této zemi, tedy pravoslavných, arménských, evangelických a katolických křesťanů, a dále judaismu a islámu, aby se společně ztišili a každý zvlášť pronesl modlitbu za mír ve světě. Společně si pak vyslechli modlitbu svatého Františka z Assisi, po níž se k přítomným obrátil Petrův nástupce krátkým proslovem, který uzavřel:

Prožíváme dnešní setkání za mír na místech kultu různých církví a náboženských vyznání: Svatá Nedelja našich pravoslavných bratří, sv. Josef nás katolíků, synagoga našich starších bratří židů, mešita našich bratří muslimů a nedaleko také arménský kostel. Na tomto místě se po staletí shromažďovali Bulhaři ze Sofie přináležející k různým kulturám a náboženstvím, aby se setkali a podiskutovali. Kéž toto symbolické místo znázorní svědectví pokoje. V této chvíli se naše hlasy smísily a jednohlasně vyjadřují vroucí touhu po míru: Kéž se mír rozšíří po celé zemi! V našich rodinách, v každém z nás a zejména na místech, kde bylo mnoho hlasů umlčeno válkou, udušeno lhostejností a přehlíženo spoluvinným spojenectvím zájmových skupin. Kéž všichni představitelé náboženství, politiky a kultury spolupracují na uskutečnění této touhy, Každý tam, kde stojí, vykonáváním úkolu, který je mu svěřen, může říci: »Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje«. Je to přání, aby se uskutečnil sen svatého papeže Jana XXIII., sen o zemi, v níž bude mír doma. Následujme jeho přání a vyslovujme svým životem: Pacem in terris! Pokoj na zemi všem lidem, v nichž má Pán zalíbení.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY na mezináboženském setkání za mír je ZDE

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.