Bůh lásku nevynucuje ani nevnucuje

28.4.2019 

Snaha spoutat život pomocí zákonů a práv se už dávno neprojevuje na náboženském poli, i když lze vážně pochybovat o tom, že tomu tak někdy v minulosti doopravdy bylo. Zákonodárná kreativita, kterou předchůdci i následovníci Ježíše Krista chtěli „ošetřit“ Zákon daný Bohem, vzkvétá posledních pár století na úplně jiném poli, a tím je politika. Avšak s tím zásadním rozdílem, že na tomto poli již nejde o Zákon daný Bohem, nýbrž sepisují se zákony, které na ten Boží nejenom nehledí, ale nezřídka jsou s ním v příkrém rozporu. Právo na svévolné ukončení počatého lidského života a právo na soužití mezi osobami téhož pohlaví, postavené na roveň manželství, jsou nejvíce do očí bijícími příklady zvrácenosti této kdysi farizejsko-saducejské kreativity, tepané v evangeliu.

Sofistikovaná sofistika této právní kreativity doslova bují ve vztahu k samotnému lidskému životu a společenství, jehož božský počátek přesahuje vůli i inteligenci každého lidského jedince. Projevuje se bohužel ve všech oblastech vztahů mezi lidmi. Abstraktní, internetové vztahování se k realitě odvádí lidskou mysl stále dál od  hmatatelné stránky lidské existence, až do té míry, že člověk může odmítnout svoji vlastní, viditelnou stvořenost. Vydává se tak cestou svého chtěného odlidštění a zároveň odosobnění, rozpouští se v pyšném, tedy iluzorním vědomí, že může všechno. Avšak toto „všechno“ ve skutečnosti není nic jiného než čirý nihilismus, ďábelská kreativita věčné záhuby, kterou Bůh nepřipravuje nikomu – dokonce ani satanovi - ale kterou může každý vybudovat pouze a jenom sám sobě, jak to zmíněný čirý duch svým revolučním činem sám sobě učinil. Peklo nestvořil Bůh, ani tam nikoho neposílá. Každý si jej může stvořit jen svými vlastními silami a v odporu k Boží vůlí, jež se osobně i historicky projevuje dostatečně.

Na lásku neexistuje právo, a tím ani povinnost, nelze ji koupit, ani prodat, vynutit, ani vnutit. Lidské zákony nikdy nedokáží „ošetřit“ lásku, a Jediným, kdo by z lidského hlediska mohl mít na lásku právo, je Bůh, který ho ovšem neuplatňuje.

Uniformní zákony budující globální lidskou pospolitost tedy nutně nejsou od Boha a odvracejí od Boha. Nemohou vytvářet Boží lid, nýbrž masu individuí,  která originálním způsobem odporuje Boží lásce.

Do nebe bere Bůh; nikdo se tam nemusí a ani nemůže vecpat sám, i když musí překonávat  nějaké překážky. Klade je ďábel a jsou příjemné. Bůh klade překážky pouze tomu, kdo jde směrem do pekla, a příjemné nejsou.

Každý diskurz, který podněcuje nevraživost, pochází od falešného mesiáše.

Kristův náměstek vždycky půjde ve stopách Syna člověka, kterému při vjezdu do Jeruzaléma provolával slávu tentýž lid, který o několik dnů později - ve vzácné shodě se svými představenými a staršími - požadoval po svých okupantech Jeho odsouzení k smrti. Novost spočívá patrně v tom, že na rozdíl od Ježíše Nazaretského vybízí Jeho náměstek tentokrát také učedníky, aby se připojili a vydali stejnou cestou, jež nevede ke světskému triumfu, nýbrž na Golgotu, do nebeské slávy.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2019 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.