O užívání pojmu církev v kauzách zneužívání

24.3.2019 

Vzedmutá hladina emocí hněvu i smutku, způsobená zprávami o sexuálním zneužívání nezletilých některými muži z řad duchovenstva, znesnadňuje racionální analýzu této situace, v níž se bolestně a perverzně střetává množství protikladů. Zjištění, která odtud plynou, jsou velice stěsnaná a paradoxní. Je evidentní, že některé zákazy jsou blahodárné a nutné, vnucování slasti je úchylné a působí bolest, tělesnost vrcholí v duši. Lidská přirozenost není spekulativní pojem, ale souvisí s přirozením, je tajemně raněna a potřebuje uzdravení, které – z hlediska víry - může přinést pouze Boží milost. Plyne odtud rovněž, že za zneužitím tělesné intimity stojí všeobecná nenávist zlého ducha k lidské přirozenosti, jak na to koncem února poukázal papež v promluvě na závěr setkání s předsedy všech biskupských konferencí o ochraně nezletilých v církvi. Nejzásadnější roli v tom ovšem má ontologické spojení, existující mezi mužem, jenž přijal svátost služebného kněžství, a vtěleným Bohem, Ježíšem Kristem. Tato skutečnost je také důvodem, proč je kvůli zločinu jednotlivého kněze obviňována celá církev, která je mystickým tělem Krista.

Jedině křesťanská víra nadále umožňuje plně demaskovat a odstranit zlo sexuálního zneužití, zvláště dopustil-li se ho muž, který obdržel kněžské svěcení. Tento tělesný zločin totiž vážně zraňuje lidskou duši oběti, ale i pachatele, a to dokonce i v případě, že by nikdy nevyšel najevo. Proto je obětí vždycky také církev, jak rovněž konstatoval papež v již zmíněné promluvě. Církev totiž není sociologický terminus technicus, ani filosofické abstraktum, nýbrž konkrétní společenství utvářené křesťanskou vírou, jedinečné a transcendentní společenství lidských duší.

Právě nedbání na hranici existující mezi tímto sakrálním rozměrem a sociální organizací církve stojí v pozadí snahy médií a někdy také některých institucí obviňovat církev ze zmíněných zločinů, jako by snad byly jakýmsi vedlejším účinkem činnosti, kvůli níž církev existuje, namísto toho, aby se vzala v potaz jinak běžně akceptovaná odluka církve od státu a aplikovala se na církev stejná měřítka jako na jakoukoli světskou instituci. Za řidiče kamionu, který se na různých místech světa dopustil sexuálních deliktů, přece nikde není zodpovědný vlastník příslušné dopravní společnosti.

Je pravda, že na Západě je delikt zneužívání nezletilých duchovenstvem spojen převážně s homosexualitou, protože 80% obětí jsou chlapci starší 14 let, jak připomněl na nedávném summitu biskupů mons. Scicluna. Pokud by tedy bylo pravdou, že „mnozí velcí bojovníci proti homosexuálům jsou ti, co s tím sami mají problém“, jak řekl na vlnách Českého rozhlasu Tomáš Halík, bylo by třeba se zeptat, zda to znamená, že se takový boj nemá vést. Dále by bylo dobré vědět, jak se po takovémto výroku dívat na papeže Františka, který nedávno potvrdil tradiční církevní kázeň, vyjádřenou v oficiálních vatikánských dokumentech ohledně přijímání kandidátů kněžského a řeholního života, v němž – jak papež výslovně tvrdí – „není místo pro homosexuální typ emotivity“ (La forza della vocazione, conversazione con Ferdinando Prado, Edizione Dehoniane Bologna, 2018, str. 82-83). Omyl je také v absenci rozlišení mezi homosexuálem a homosexualismem, tedy mezi někým, kdo má nebo dokonce tělesně praktikuje tento typ emotivity, a jejím teoretickým ospravedlňováním, což je míněno pojmem homosexualismus. Mnohem závažnější je však nepřímá, verbální banalizace povinnosti křesťana odporovat hříchu, tedy např. v případě homosexuála homosexualismu i homosexualitě.

Ospravedlňování neboli morální legitimizace sexuálního kontaktu mezi osobami téhož pohlaví je na intelektuální, neřku-li teologické rovině analogická k argumentaci, kterou užívá pedofil při prznění dětí. Argumentace ospravedlňující smilstvo mezi osobami téhož pohlaví zneužívá zamlčovaného rozdílu mezi hříchem a hříšníkem a ospravedlnění hříšníka považuje za ospravedlnění hříchu. A zaměňování milosti našeho Boha za prostopášnost je promyšlený skutek bezbožnosti, jak praví list apoštola Judy („Bezbožníci zaměňují milost našeho Boha za prostopášnost - Jud 4).

Milan Glaser

Copyright © 2003-2019 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.