O Božím dopuštění

10.3.2019 

Boží dopuštění není projevem slabosti nebo chybějící moudrosti Boha. Čím tedy je? Patrně jakýmsi důsledkem lidského hříchu. Není tedy chybné např. tvrzení, že „pluralita a rozdílnost náboženství je výrazem moudrosti božské vůle“, což někteří, včetně jednoho kazašského biskupa, kritizovali ve společném prohlášení Kristova náměstka Františka a sunnitského imáma Al Tajíba o lidském bratrství. Dějinné události, které křesťané nazývají Božím dopuštěním, nemohou být výrazem selhání Boha. Je třeba připustit, že nějaký smysl přece jen mají, a to právě z Božího hlediska. A pokud nějaký člověk, nevyjímaje ani křesťana, tento smysl třeba netuší, neznamená to ještě, že neexistuje. Termín Boží dopuštění je výraz, kterým křesťan vyjadřuje svoji lidskou nesnáz zasadit určitý fakt do kontextu svojí víry.

S pomocí sv. Pavla či Šavla lze však smysl dopuštění alespoň trochu vytušit. Dokonce i ona „mnohost a rozdílnost náboženství“ coby Boží úradek konstatovaný ve zmíněné křesťansko-muslimské deklaraci připouští jistý pozitivní výklad. Jaký? Vybízejí totiž pouze křesťany, aby měli rádi heroicky všechny lidi, zvláště ty, kteří odporují víře v Ježíše Krista, a to podle nového přikázání, které dal On svým učedníkům (srov. Jan 15,12). A zároveň umožňuje - pouze křesťanům - doufat, že je ti druzí, které Ježíš označuje slovem nepřátelé, nakonec přestanou nenávidět. O nic jiného, ale ani o nic menšího tady nejde.

Proto zmíněné tvrzení z křesťansko-muslimské deklarace z Abú Dhábí není chybou a není ani zavádějící, a jeho případná mylná interpretace, jež může leckoho napadnout, vzniká z nedostatku, který je po prvotním hříchu vlastní každém člověku, křesťana nevyjímaje.

Tento moment je nepochybně zásadní v celém nynějším pontifikátu. Vykročení do neznáma, ke kterému vybízí František, není výrazem rezignace na pravověrnost, nýbrž naopak snahou svěřovat se více do rukou Božích, do rukou milující Prozřetelnosti Boha. Namnoze extatická dynamika papežského magisteria není ničím jiným než duchovním vedením, založeným na čiré a důsledně praktikované víře, projevující se láskou.

Novost nynějšího pontifikátu totiž spočívá - navzdory siláckému dojmu, který vytvářejí média - v jeho snad jediném, leč velice jemném důrazu, položenému na milost lásky. Jedná se však o oblast citlivou, snadno vystavitelnou zkreslení a zranění, protože se stěží či vůbec nepoddává verbálnímu vyjádření. Zprostředkovávat tajemství víry je opravdu nesnadné, což dosvědčuje pohled na Ukřižovaného.

Ježíšovo odsouzení bylo právoplatné, leč nespravedlivé; bylo však potřebné, aby se ospravedlnění dostalo nespravedlivým, jimiž, jak se ukazuje, jsou všichni lidé, včetně vyvoleného národa a s výjimkou Jeho matky, která o tom nevěděla.

V dnešní době vyvolává houstnoucí změť podávaných názorů a emocí dojem bezmoci a citového přetlaku. Mediální lavina krajností, vydávajících se za střední proud (mainstream), vyvolává znechucení. Je stále těžší identifikovat extrémy, rozlišit je a najít mezi nimi opravdovou střední cestu. Bez evangelia a jeho zlatého pravidla to není možné: »Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim« (Mt 7,12).

Platí to i ve vztahu ke Kristu, vtělenému Bohu, a Jeho pozemskému zástupci Františkovi.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2019 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.