7.3.2019 

Křesťanský život spočívá v odhalení, že nás Bůh miluje bezpodmínečnou a nezištnou láskou. To je ona dobrá zpráva, evangelium, které nám Ježíš ohlásil a dosvědčil „až do krajnosti“ (Jan 12,1), ale která se pro každého z nás stala realitou v den letnic – a při osobních letnicích, tedy křtu – když naše srdce zaplavil Duch svatý, nekonečná Láska Otce k jeho Synu.

Přijetí tohoto nezištného daru mění život a především proměňuje pohled na život, nás samotné, druhé lidi, přítomnost, minulost a zejména na čas, který nás ještě čeká. Veliká láska, kterou nás Bůh miloval (srov. Ef 2,4), se ukazuje jako ono teplé a silné světlo, jímž se odívá život, realita a vztahy. Stejně jako za slunečného dne zkrásní příroda a dokonce též naše města, stejně tak víra a přijetí Pánovy lásky odkrývají, natolik je každičká podrobnost našeho bytí cenná, jedinečná a neopakovatelná, navzdory nesnázím, obtížím a naší nedůslednosti. I z tohoto důvodu jsem svoji apoštolskou exhortaci o svatosti uvedl následující výzvou, vyňatou z Matoušova evangelia: Radujte se a jásejte (5,12). Radost, která se samozřejmě odlišuje od euforie, je pocitem srdce zavlažovaného láskou a rovněž v čase životních zkoušek je jedním z ryzích rysů pravé svatosti, a to i té „odvedle“.

Je to autentická, prostá radost, která nám umožní cenit si příležitostí ke konání dobra, poskytovaných životem, ať již je to sdílení chutného jídla, pozorný pohled, vyjadřující podporu a – proč ne? – také přípitek při nějakém výročí anebo na počest příteli, který dosáhl nějakého cíle...Míním onu radost, která se prožívá společně, za vzájemného sdílení a účasti, neboť „blaženější je dávat než dostávat“ (Sk 20,35). Bratrská láska násobí naši schopnost radovat se, protože nás uschopňuje k radosti nad dobrem druhých lidí.

Občas se nicméně také my, křesťané, ještě nedokážeme skutečně radovat z běhu života. Buď se totiž vydáváme za příležitostným a prchavým potěšením, anebo se stáváme obětí určitého rigorismu, kdy nechceme dopustit jakoukoli změnu a volíme strnulou nehybnost, čímž bráníme Duchu svatému, který s sebou přináší radostnou novost. Radost je tedy výsledkem rozlišování v Duchu svatém a spočívá v neustálém upřednostňování celku před vlastním já a lidí před věcmi, navzdory mnoha klamům, které nám zlo i náš egoismus staví do cesty.

O takovouto radost, která je skutečnou milostí, je nutné pečovat a chránit ji stejně jako víru, přátelství, vztahy – stručně řečeno vše, co je v životě důležité. Potvrzuje to náš moudrý, bezprostřední postoj, který zaujímáme, když se vyskytne něco vzácného, ať již citově či ekonomicky. Výjimečně o to pečujeme, a tak je to správné.

Radost z Boží lásky, vlitá do srdce Duchem svatým, se uchovává prostřednictvím střídmosti, což je schopnost podřídit naši touhu po osobní potěše a uspokojení správné míře a mezilidským vztahům. Nikdo se totiž nespasí sám o sebe, jako osamělý jedinec. Když nás Bůh přitahuje, přihlíží ke složitému tkanivu mezilidských vztahů, které se navazují v lidském společenství.

Tato kniha obsahuje krátkou homilii sv. Jana Zlatoústého, církevního otce ze 4. století, proslaveného rétorickým umem a pochovaného zde ve Vatikánu, v bazilice sv. Petra. Komentuje krátký úryvek z prvního listu sv. Pavla Timotejovi, v němž apoštol vyzývá svého žáka, aby se napil také trochy vína kvůli žaludečním potížím a častému stonání (1 Tim 5,23). Svatý Jan Zlatoústý v tomto kázání učí věřící, že stvoření je dobré, ovšem musí se umět vychutnat, abychom odkryli, že bylo učiněno právě pro nás, naše dobro, a to jako vzácný dar, díky němuž odhalujeme, že jsme milováni a můžeme se společně radovat.

Také sv. František z Assisi, když jednou trpěl žaludečními obtížemi a bratři v klášteře neměli víno, požehnal sklenku vody, z níž se zázrakem stalo vynikající víno, které mu navrátilo sílu. Střídmost a radost je tudíž dvojice postojů, které nám mohou pomoci v prožívání postní doby, a dovést nás k Velikonocím, při kterých oslavujeme své vzkříšení s Kristem, svůj nový život, provždy daný ve křtu a přesto obnovovaný zejména při každé velikonoční vigilii. Co jiného je totiž život v Kristu, než vítězství lásky nad naším strachem a starostmi o sebe samé, které nám povoluje, abychom se v maličkostech stávali prostým a každodenním darem pro Pána a bratry? „Společenství, které si uchovává maličkosti lásky, kde se jeho členové starají jeden o druhého a vytvářejí otevřený a evangelizační prostor, je místem přítomnosti Vzkříšeného, který toto společenství posvěcuje podle Otcova plánu“, psal jsem v exhortaci Gaudete et exsultate, kde jsem připomínal úryvek ze spisů svaté Terezie od Dítěte Ježíše: „Jednoho zimního večera jsem jako obvykle konala svou malou službu. [...] Pojednou jsem zaslechla v dálce ladný zvuk hudebního nástroje. Představila jsem si jasně osvětlený salón, celý se třpytil zlatem. Elegantně oblečené mladé dívky si vyměňovaly navzájem poklony a světské zdvořilosti. Pak se můj pohled svezl na ubohou nemocnou, kterou jsem podpírala. Místo melodie jsem slyšela občas naříkavé zasténání [...] Nedovedu vyjádřit, co se odehrálo v mé duši. Jenom vím, že Pán ji osvítil paprsky své pravdy, které tolik převyšovaly temný lesk pozemských slavností, že jsem nemohla věřit svému štěstí“ (Dějiny duše, rukopis C, 29 v-30r).

Přeložila Jana Gruberová

Papež František

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.