22.2.2019
„Přímost svědomí“ a „konkrétnost“ jsou dvě souřadnice, díky nimž „zachráníme člověka“ – hodí se jak pro středoamerické jezuity, tak v rozhodování kohokoli jiného. Tímto strohým a praktickým doporučením reagoval papež František na krizi vyvolanou „tekutou společností“, „aseptickou kulturou“ a „novou kolonizací“ při rozhovoru s třicítkou středoamerických jezuitů, který se odehrál 26. ledna v sídle panamské apoštolské nunciatury (foto).
Přepis obsáhlé konverzace, pořízený péčí o. Antonia Spadara, SI, zveřejnilo jezuitské periodikum La Civiltá Cattolica (č. 4048, 16.2.2019).„Nic jsem si nepřipravil, ptejte se, nač chcete“, předeslal papež při setkání s osmnácti novici, které doprovázel o. Rolando Enrique Alvarado López, provinciál středoamerické jezuitské provincie (jejíž území zahrnuje Panamu, Kostariku, Nikaraguu, Salvador, Honduras a Guatemalu). V důvěrném rozhovoru protkaném mnoha osobními vzpomínkami se pak František na rovinu věnoval mimo jiné teologii osvobození, výchově mladých lidí a vztahu s politikou.
Mučednictví jezuity Rutilia Grandeho
V reakci na otázku o pokračování beatifikačního procesu Rutilia Grandeho Garcíi, salvadorského jezuity zavražděného v roce 1977, přítele a spolupracovníka arcibiskupa Romera, se římský biskup svěřil: „Rutilia mám moc rád. V předsíni svého pokoje mám zarámovanou jednu jeho katechezi spolu s Romerovým zakrváceným šatem (...). Ctil jsem Rutilia ještě předtím, než jsem dobře poznal Romera. Když jsem žil v Argentině, oslovoval mne jeho život a jeho smrt mne velmi zasáhla. Ze zpráv od informovaným lidí vím, že potvrzení jeho mučednictví se dobře vyvíjí“. Podle papeže byl Rutilio prorokem, který Romera „obrátil“, a to skrze svědectví mučednické smrti.
Rady novicmistrovi
Středoamerickému jezuitskému novicmistrovi, který se dožadoval rad od svého někdejšího kolegy (Bergoglio zastával týž úřad půldruhého roku v letech 1972-73, než byl jmenován provinciálem), papež doporučil formaci k „čitelnosti svědomí“, jelikož pro „záludné lidi není v Tovaryšstvu místo“, a „transparentnost“, protože bez ní je „lépe odejít a stát se třeba dobrým otcem rodiny“. Pokud člověk žije s neujasněným svědomím, ulpívá na vnější skořápce Tovaryšstva a nikdy nepronikne dovnitř. Čirost svědomí činí jezuitu jezuitou.
Jezuitští bratři
V souvislosti s dotazem na povolání jezuitských bratrů František zdůraznil, že ztělesňují nejryzejší charisma Tovaryšstva: čirou službu. Jsou to vesměs konkrétně založení lidé a při jejich posuzování je nutné jednou provždy opustit nejrůznější ideologické a sociologické kategorie: jezuitský bratr totiž žádné přikrášlování nepotřebuje a jeho povolání především nesmí zaniknout.
Tekutá kultura a konkrétnost
Za probíhajícího programu panamských Světových dní mládeže nemohla chybět otázka o „kultuře setkávání“ s ohledem na mládež „zahlcenou digitální kulturou“. Podle Františka stojíme především před „krizí kořenů“, i z toho důvodu, že „prostřední generace, tedy rodiče dnešních mladých lidí, nejsou schopni tyto kořeny předávat“, a to až do té míry, že tuto úlohu přebírají prarodiče. Setkávání se starými lidmi tudíž není pouhou „romantickou představou“, nýbrž budoucí perspektivou a možná jedinou „kotvou, která ještě může dnešní mladé lidi zachránit“. „Virtuální kultura nám předkládá cosi tekutého, plynového, bez kmene a kořenů, bez ničeho. Totéž se děje na ekonomickém a finančním poli“, vysvětloval papež. Stručně řečeno: ekonomie Davoského fóra stojí na dýmu a dřív či později se zhroutí. Tím spíše se dnes po všech lidech, a jezuitech obzvláště, požaduje ctnost konkrétnosti – konkrétní duchovní život, konkrétní angažovanost a konkrétní přátelství.
Dějiny učitelkou života i v případě teologie osvobození
V odpovědi na další dotaz Petrův nástupce hovořil o přínosu středoamerického Tovaryšstva v rámci všeobecné církve: „V americkém kontextu jste byli pionýry v letech křesťanského sociálního zápasu, ve střední Americe jste měli hrůzné diktatury“, prohlásil a dodal: „Jestliže otec Arrupe napsal List o křesťanech a marxistické analýze, kde se zaobíral teologií osvobození, bylo to zapříčiněno tím, že se občas nějaký jezuita pomýlil, avšak nikoli se špatným úmyslem. Kdo tehdy odsuzoval teologii osvobození“, pokračoval papež, „odsuzoval všechny středoamerické jezuity, a to leckdy nevybíravým způsobem. Kdo ji přijímal, bral vše bez rozdílu. Dějiny každopádně napomohly rozlišování a prostříbení. Je důležité nepodlehnout ideologii na jedné, ani na druhé straně. Nejhorší je ovšem aseptický přístup. Nemíchej se do toho! – je ta neméně správná ideologie“. František připojil osobní vzpomínku na mši svatou, při které koncelebrovali „známý pronásledovaný Peruánec Gustavo Gutiérrez, přítel pozdějšího prefekta Kongregace pro nauku víry, kard. Müllera, a on sám. „Kdyby tehdy někdo řekl, že prefekt vatikánské kongregace přivede Gutiérreze, aby koncelebroval s papežem, považovali by ho za opilce. Dějiny jsou učitelkou života“, poznamenal František a doporučil středoamerickým jezuitům studium historie, aby „pochopili různé situace a zároveň některé lidi předem neodsuzovali, ani nekanonizovali“. Vhodnou příručkou se mohou stát šestnáctisvazkové Dějiny papežů od Ludwiga van Pastora anebo čtyřsvazkové Dějiny církve od Luthera do našich dní jezuity Giacoma Martiny.
Provizorium versus definitivnost
Blížící se řeholní profese některých středoamerických jezuitských noviců poskytla papežovi příležitost k úvaze nad dnešní kulturou, kde provizorium převažuje nad definitivností (citoval přitom dílo belgicko-brazilského teologa Josého Comblina, O provisório e o definitivo). „Sliby jsou věčné“, připomenul František, „a o tom se nežertuje“. Jádrem Tovaryšstva – ale též každého skutečně prožívaného života – je láska a služba bez časového omezení. Vsadit život do sázky dnes obnáší obrovské riziko, jak v manželském tak řeholním životě, podotkl papež, ovšem to nás nesmí vyděsit.
Svatost se zakládá na našem původu
Téma inkulturace (zejména vzhledem ke středoamerickým domorodým národům) papež rozvinul v jeho plné šíři, přičemž poukázal na pokornou přináležitost ke kořenům. „Vypadá příšerně, když z nás zasvěcený život udělá snoby a pozvedne do vyšší sociální kategorie než byla ta původní. Každý by si měl uchovat kulturu, z níž pochází, protože svatost, ke které má dospět, se zakládá právě na této kultuře a žádné jiné“.
Řeholník a politika
Postoj jezuitů k politice byl posledním tématem, které se v konverzaci objevilo: „Sociální učení církve je v tomto průzračné a postupem různých pontifikátů stále zřetelnější, navíc Evangelii gaudium hovoří velice jasně. Kromě toho také evangelium je politickým vyjádřením, protože tíhne k polis, společnosti, každému člověku a společnosti a člověku jako příslušníku společnosti. Pravdou je, že slovem „politika“ se někdy dokonce pohrdá, protože se vnímá jako dílčí logika, politické sektářství se vším dalším, co to v Latinské Americe obnáší, tedy korupcí, politickým zabijáctvím atd.“. František upozornil, že řeholníkovo politické angažmá nepočítá s účastí v nějaké straně, nýbrž předpokládá nestrannost. Nikoli ovšem nezúčastněnost člověka, který si myje ruce, nýbrž roli zprostředkovatele, který doprovází obě strany k politické zralosti. V závěru papež František vyjmenoval několik problémů, které považuje za politicky důležité. Jako první zmínil „novou kolonizaci, která není fyzická, nýbrž kulturní a idelogická“. Druhým problémem je „leckdy výjimečně rafinovaná krutost, která degraduje naše lidství a jíž postupně uvykáme“. A konečně třetí otázkou, naléhající na vyřešení, jsou trestní systémy, upírající naději. „Spravedlnost otevřená naději dosud pevně nezakotvila“, řekl papež František v Panamě při setkání se středoamerickými jezuity.
Jana Gruberová
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.