Tisková konference s papežem Františkem

28.1.2019 

během zpáteční cesty z Panamy do Říma

Na otázku, zda Světový den mládeže v Panamě splnil jeho očekávání, Petrův nástupce na tiskové konferenci s úsměvem podotkl: „ Ano. Teploměrem je únava, a já jsem zničen.“ Papež František cestou do Říma odpovídal na palubě letadla asi 50 minut na otázky novinářů, kteří ho doprovázeli. Zajímalo je papežovo mínění o sexuální výchově na školách, únorové setkání s předsedy biskupských konferencí o ochraně nezletilých, celibát, situace ve Venezuele, imigrační politika v Itálii a dramatická situace žen trpících výčitkami kvůli podstoupené interrupci.

Jakou odezvu svého poslání jste pocítil v Panamě?

Papež: „Moje poslání na Dnu mládeže, je petrovské poslání utvrzovat ve víře a to nikoli „studenými“ pokyny či poučkami, nýbrž tím, že se nechám pohnout v srdci tím, co se stane, a zareaguji. Já to prožívám takto. Těžko si dovedu představit poslání vykonávané pouze hlavou. Má-li se poslání plnit, je třeba vnímat, a pocítit, když jsi zasažen. Tvůj život je pohnut, vnímáš problémy. Na letišti jsem se zdravil s prezidentem, a přivedli tam černošské, sympatické, malé dítě. Řekli mi: »To dítě přešlo hranici s Kolumbií, ale maminka zemřela. Je mu pět let. Pochází z Afriky, ale ještě nevíme, z jaké je země, protože nemluví anglicky, ani portugalsky, ani francouzsky. Mluví jen kmenovým dialektem. Trochu jsme jej zatím adoptovali my.“ Dítě za dramatických okolností osiřelo a policista ho odevzdal příslušným institucím, aby se o něho postaraly. To je něco, co tě zasáhne. Poslání tak začíná dostávat barvu. Nutí tě něco říci, pohladit. Poslání vždycky strhuje. Mne alespoň strhuje. Mladým stále říkám: v životě si musíte počínat jako na cestě a užívat trojí jazyk: jazyk hlavy, jazyk srdce a jazyk rukou. Tyto tři jazyky spolu musí ladit, takže myslíte na to, co cítíte a co děláte; cítíte to, co myslíte a co děláte; děláte to, co cítíte a co myslíte.. Neumím bilancovat poslání. S tímto vším přicházím před Pána se modlit, někdy přitom usnu, ale nesu si všechno to, co jsem během tohoto poslání prožil a prosím Pána, aby skrze mne utvrzoval ve víře. Takto se snažím žít a žiju poslání papeže.“

Splnil Světový den mládeže v Panamě vaše očekávání?

Papež: „Ano. Teploměrem je únava, a já jsem zničen.“

Ve Střední Americe, včetně Panamy a velké části Latinské Ameriky, jsou problémem předčasná těhotentství. Jenom v Panamě jich za minulý rok bylo 10 tisíc. Někteří očerňují katolickou církev a kladou jí to za vinu, protože se staví proti sexuální výchově na školách. Jaký názor na to má papež?

Papež: „Myslím, že ve školách má být sexuální výchova. Sex je Boží dar, není to netvor. Je to Boží dar daný k lásce. Pokud jej někdo používá, aby na druhém vydělal nebo jej vydíral, je to jiný problém. Je potřeba nabízet objektivní vzdělání ohledně sexuality tak, jak je, bez ideologických kolonizací. Pokud se totiž ve školách učí sexuální výchova poplatná ideologickým kolonizacím, ničí se člověk. Sex jako Boží dar musí být vzdělán bez rigidity. Vychován od slova educere [vyvést, vytáhnout], to znamená umožnit člověku, aby ze sebe vydal to nejlepší, a doprovodit ho na této cestě. Problém spočívá v těch, kdo jsou za tuto výchovu zodpovědní ať už na úrovní státní či lokální, jakož i v každé jednotlivé škole, aby k tomu existovali učitelé i učebnice. Viděl jsem různé jejich typy. Jsou takové, které umožňují dospět, i takové, které působí škodu. To říkám, aniž bych zacházel do politických problémů Panamy. Sexuální výchova pro děti je potřeba. Ideálem je, aby začínala doma, s rodiči. Ne vždycky je to možné, buď vzhledem k různým rodinným situacím anebo proto, že rodiče nevědí, jak na to. Škola tedy supluje a měla by tak činit. Pokud se tak nestane, zůstane prázdno, které vyplňují různé ideologie.“

V těchto dnech jste mluvil s mnoha lidmi a s mládeží. I s těmi, kteří jsou od církve daleko. Jaké  motivace je vedou k tomuto oddálení?

Papež: „Jsou mnohé, některé jsou osobní. Avšak obecně vzato je to nedostatečné svědectví křesťanů, kněží, biskupů. Neříkám papežů, protože to bych řekl příliš, ... ale také. Pokud nějaký pastýř dělá podnikatele nebo organizátora pastoračního plánu, není nablízku lidu, nevydává svědectví pastýře... Pastýř musí být s lidmi. Pastýř musí stát před stádcem, aby ukazoval cestu. Uprostřed stádce, aby vnímal jeho pach a chápal, co lidé cítí a co potřebují. A musí být za stádcem, aby jej opatroval a střežil. Pokud však nějaký pastýř neprožívá toto nadchnutí, lidé si připadají opuštění nebo cítí jakési opovržení. Připadají si jako sirotci. Mluvil jsem o pastýřích, ale existují také křesťané, katolíci. Existují pokrytečtí katolíci, kteří chodí na mši každou neděli a neplatí svým zaměstnancům třináctý plat, platí jim načerno a odírají lidi. Pokud si tak počínáš, dáváš antisvědectví. Toto je podle mého mínění to, co nejvíc vzdaluje lidi od církve. Laikům bych radil: neříkej, že jsi katolík, pokud nevydáváš svědectví. Spíše můžeš říci: »Jsem katolicky vychován, ale jsem vlažný, zesvětštělý, promiňte, ale na mne se nedívejta jako na vzor.« To je třeba říci. Mám strach z katolíků, kteří se považují za dokonalé. Dějiny se opakují, totéž se stalo Ježíšovi s učiteli Zákona, kteří v modlitbě říkali: »Děkuji ti, Pane, protože nejsem jako tamti hříšníci«.“

Čtyři dny jsme pozorovali intenzivně se modlící mladé lidi. Lze se domnívat, že mnozí mají povolání. Někdo z nich možná váhá, protože se chce oženit. Existuje možnost, že byste dovolil ženatým mužům, aby se stali kněžími v katolické církvi latinského ritu, podobně jako je tomu ve východních ritech?

Papež: „V katolické církvi východního ritu mohou. Volí celibát nebo manželství ještě před jáhenským  svěcením. Pokud jde o latinský ritus, vybavuje se mi věta svatého Pavla VI.: »Raději položím život než bych změnil zákon o celibátu«. To mne napadlo a chci to říci, protože je to odvážná věta, kterou řekl v letech 1968-1970 ve chvíli mnohem obtížnější než je ta nynější. Osobně si myslím, že celibát je darem pro církev a jsem proti dovolení volitelného celibátu. Ne. Určitá možnost by byla na velice vzdálených místech, na Tichomořských ostrovech, možná v Amazonii, a dalších místech. Pastýř musí myslet na věřící. Existuje jedna zajímavá kniha od otce Lobingera, která je mezi teology diskutovaná, ale není to moje stanovisko. Moje stanovisko zní: odmítám volitelnost celibátu před diakonátem. Jsem uzavřený? Možná, ale necítím se na to postavit se před Boha s takovýmto  rozhodnutím.  Otec Lobinger říká: církev dělá eucharistii a eucharistie dělá církev.  Kde však není eucharistie, tam není komunita – pomyslema na Tichomořské ostrovy – Lobinger se ptá: Kdo koná eucharistii? Představitelé a organizátoři  oněch komunit, jimiž jsou jáhni nebo sestry či laici. Lobinger říká: bylo by možné vysvětit staršího ženatého muže – taková je jeho teze. Vykonával by však pouze munus sanctificandi, tedy slavil eucharistii, vysluhoval svátost smíření a pomazání nemocných. Kněžské svěcení dává trojí poslání (munus): munus regendi (správa), munus docendi (vyučování) a munus sanctificandi (posvěcování). Biskup by mu tak měl udělit pouze munus sanctificandi. Tak zní tato teze. Zajímavá kniha, která snad může pomoci k objasnění problému. Myslím, že v tomto smyslu by se toto téma mohlo otevřít vzhledem k místům, kde existuje pastorační problém nedostatku kněží. Neříkám, že se tak stane, ještě jsem nad tím neuvažoval, ani se nemodlil dostatečně. Teologové o tom však diskutují, mají diskutovat. Mluvil jsem s jedním biskupem ze státního sekretariátu, který musel pracovat v jisté komunistické zemi, když přišla revoluce v 50. letech. Tehdy biskupové vysvětili tajně dobré a zbožné rolníky. Když po třiceti letech krize přešla, věc se vyřešila. A on mi svěřil své dojetí, které zakusil, když při jedné koncelebraci spatřil tyto venkovany s rolnickými dlaněmi, jak si oblékají kněžské alby, aby koncelebrovali s biskupy. K tomu v dějinách církve docházelo. Je to námět k přemýšlení a modlitbě. A zapomněl jsem nakonec citovat Anglicanorum coetibus Benedikta XVI. pro anglikánské kněze, kteří se stali katolíky a žijí dál svůj život podobně jako by byli východního ritu. Vzpomínám si na jednu středeční audienci, kdy jsem jich několik s jejich ženami a dětmi viděl.“

Během křížové cesty jeden mladý člověk pronesl velice silná slova o potratu: „Existuje donebevolající hrob, který obžalovává lidstvo ze strašlivé krutosti, a tento hrob se otevírá v mateřském lůně...Kéž nám Bůh udělí, abychom rozhodně hájili život a zasadili se o trvalé vymazání zákonů, které život zabíjejí“. Je to velmi radikální postoj. Chtěl bych se zeptat, zda takový postoj respektuje utrpení žen v této situaci a zda je v souladu s vaším poselstvím o milosrdenství.

Papež: „Poselství o milosrdenství platí pro všechny, včetně těhotných žen. Po selhání nastupuje milosrdenství, které se zde potýká s obtížemi, protože problém nespočívá v rozhřešení, nýbrž v doprovázení ženy, která si uvědomí, že potratila. Když pomyslí na to, co učinila, prožívá děsivá dramata...Je třeba dodat jí útěchu ve zpovědnici, a proto jsem všem kněžím udělil pravomoc, aby z milosrdenství rozhřešovali potraty. Častokrát či pokaždé mají tyto ženy potřebu „setkat se“ s nenarozeným dítětem. Když pláčí a tíží je tato úzkost, radím jim, aby rozmlouvaly s jejich dítětem, které je v nebi, a zpívaly mu ukolébavku, kterou mu nikdy nemohly zpívat. Tady najdou určité východisko ke smíření matky s dítětem. S Bohem se již smířily, protože Bůh odpouští stále. Ovšem také žena musí zpracovat to, co se přihodilo. Chceme-li dobře pochopit, nakolik je potrat dramatický, je třeba sedět ve zpovědnici. Je to strašlivé.“

V Panamě jste prohlásil, že jste nablízku Venezuelanům, a požadoval jste spravedlivé a mírové řešení, za respektování lidských práv pro všechny zúčastněné. Venezuelané by rádi věděli, co to znamená? Spočívá řešení v uznání Juana Guaida, kterého mnohé země podpořily? Jiní se zase v krátké době dožadují svobodných voleb...Lidé by rádi vnímali vaši podporu, pomoc a radu.

Papež: „V tuto chvíli podporuji celý venezuelský národ, protože trpí, a to jak na jedné, tak na druhé straně. Kdybych zdůrazňoval to, co tvrdí jedna či druhá země, vyjadřoval bych se k něčemu, co neznám, a bylo by to z mé strany pastoračně neobezřetné. Slova, která jsem použili, jsem opakovaně promýšlel a myslím, že jsem jimi vyjádřil svou blízkost a cítění. Trpím tím, co se nyní ve Venezuele děje, a proto jsem požadoval spravedlivé a mírové řešení. Děsí mne krveprolévání a žádám velkorysou pomoc ze strany těch, kteří mohou napomoci k vyřešení problému. Násilí mi nahání hrůzu – pomyslete na atentát v kolumbijské policejní akademii, něco strašlivého po dlouhodobém tamním mírovém procesu. Z toho důvodu bych měl být vyvážený, i když se mi tento pojem nelíbí, či spíše být pastýřem. Pokud by strany potřebovaly pomoci, ať o to ve shodě požádají.“

Jedna americká dívka sdělila, že jste během obědu s mladými lidmi mluvil o bolesti nad krizí, vyvolanou sexuálním zneužíváním v církvi. Mnozí američtí katolíci po zprávách o zneužívání a jeho krytí ze strany některých biskupů mají pocit, že je někdo zradil, a jsou skleslí. Co očekáváte od únorového setkání a jaké do něj vkládáte naděje, aby si církev opětovně vybudovala důvěryhodnost?

Papež: „Nápad na toto setkání vznikl v Radě kardinálů, protože jsme si všimli, že někteří biskupové dobře nepochopili situaci, nevěděli, co dělat, anebo udělali něco dobrého a vzápětí zas něco pomýleného. Uvědomili jsme si, že na nás leží odpovědnost za „katechezi“ o tomto problému, určenou biskupským konferencím, a proto jsem povolal jejich předsedy. Za prvé je třeba si uvědomit, o jaké se jedná drama, co je to zneužité dítě. Pravidelně přijímám zneužité lidi a vzpomínám si na jednoho z nich, který se čtyřicet let nedokázal modlit. Je to děsivé utrpení. Za druhé je nutná obeznámenost s postupem v takovýchto případech, protože mohdy biskupové nevědí, jak s nimi nakládat. Jde o jev, který značně zesílil, nikoli ale všude. Je tudíž zapotřebí vytvořit všeobecné pokyny, které by se měly dostat ke všem biskupským konferencím a které jasně protokolárně definují to, co přísluší biskupovi, arcibiskupovi a předsedovi biskupské konference. To je tedy hlavní cíl, ovšem ještě před tím musíme nabýt povědomí o tomto jevu, k čemuž napomohou modlitba, několik svědectví a kajícná liturgie žádající odpuštění za celou církev. Přípravy na setkání zdárně pokračují, ale dovoluji si říci, že vnímám poněkud přehnané očekávání. V tom je třeba polevit a soustředit se na body, které jsem vyjmenoval, protože zneužívání bude pokračovat, je to lidský problém, a to všude. Před pár dny jsem četl statistiku na toto téma, podle které se podává trestní oznámení v padesáti procentech případů a pouze v pěti procentech se dospívá k odsouzení. To je strašné. Jde tedy o lidské drama, které si musíme uvědomit. Také my, jestliže tento problém vyřešíme v církvi, pomůžeme k jeho řešení v rodinách a společnosti, kde vše halí stud. Nejprve si ho nicméně musíme uvědomit a zaznamenat“.

Řekl jste, že je absurdní a nezodpovědné považovat migranty za nositele sociálního zla. V Itálii přivedla nová politická opatření o migrantech k uzavření střediska v Castelnuovo di Porto, které dobře znáte. Byly tam patrné známky integrace, děti chodily do školy, a nyní jim opět hrozí vykořenění.

Papež: „Slyšel jsem hlasy o tom, co se děje v Itálii, ale byl jsem ponořen do této cesty. Okolnosti přesně neznám, ačkoli se je dokážu představit. Pravdou je, že se jedná o složitý problém. Chce to paměť a je nutné se ptát, zda mou vlast stvořili přistěhovalci. My Argentinci jsme všichni imigranti, ve Spojených státech totéž. Jeden biskup napsal krásný článek o nedostatku paměti. Dále slova, která užívám: přijímat, srdce otevřené k přijetí. Doprovázet, přispívat k růstu, integrovat. Vládce musí být obezřetný, protože prozíravost je ctností vládnoucího. Je to složitá rovnice. Přichází mi na mysl Švédsko, které v sedmdesátých letech v souvislosti s latinskoamerickými diktaturami přijalo množství migrantů, ale všichni se tam integrovali. Totéž vidím u komunity Sant´Egidio, která dokáže ihned integrovat. Švédové ale v loňském roce pozastavili příliv migrantů, protože se jim nedařilo dokončit integrační procesy. V tom spočívá rozvaha vládnoucího. Jde o otázku milosrdenství, lásky a solidarity. Opětovně zdůrazňuji, že nejvelkorysejší země, které přijaly migranty, byly Itálie, Řecko a trochu také Turecko. Nejvelkorysejší bylo Řecko a Itálie spolu s ním. Pravdou je, že je třeba uvažovat realisticky. Kromě toho se migrace vyřeší tím, když budeme pomáhat zemím, odkud migranti odcházejí, a to kvůli hladu anebo válce. Musíme investovat tam, kde je hlad. Evropa je toho schopná, čímž oněm zemím pomůže k růstu. V podvědomí se nám ale zahnízdila ona kolektivní smyšlenka, že Afriku je třeba vytěžit! Něco takového patří do minulosti a ubližuje! Migranti na Blízkém východě našli jiná východiska. Libanon je zázračně velkorysý a hostí více než milion Syřanů, Jordánsko podobně. Snaží se, jak mohou, doufají v reintegraci. Také Turecko a my v Itálii jsme nějakého Syřana přijali. Je to tedy složitý problém, o němž je třeba mluvit bez předsudků.“

„Děkuji vám za vaši práci“, uzavřel papež František a dodal: „Chtěl bych ještě říci něco o Panamě. Vnímal jsem tam nový pocit, který označím slovem ušlechtilost. Panama je ušlechtilá země, našel jsem tam ušlechtilost. Chtěl bych ještě říci něco jiného, co v Evropě nevídáme a co jsem v Panamě zaznamenal. Rodiče pozdvihovali své děti a říkali: To je mé vítězství, má pýcha, má budoucnost. V demografické zimě, kterou v Evropě prožíváme a která v Itálii sahá pod bod mrazu, by nás to mělo přimět k zamyšlení. Co je mou pýchou? Cestování, dovolené, vila, pejskek? Anebo dítě?“

Přeložil Milan Glaser a Jana Gruberová

 

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.