Odložit úmornou sebelítost a setkat se s první, Kristovou láskou

26.1.2019 

Homilie papeže při eucharistii s panamským duchovenstvem, katedrála v Panama City

»Ježíš unavený chůzí, se posadil – tak jak byl – u studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“« (Jan 4,6-7).

Evangelium, které jsme slyšeli, nám neváhá prezentovat Ježíše unaveného chůzí. V poledne, kdy slunce dává cítit veškerou svoji sílu a moc, Jej nacházíme u studny. Měl žízeň, kterou chtěl utišit, občerstvit se a nabrat sil, aby pokračoval ve svém poslání.

Učedníci osobně prožili, čím je oddanost a disponibilita u Pána, který zvěstuje radostnou zprávu, obvazuje ty, jimž puká srdce, oznamuje zajatým propuštění, svobodu  uvězněným a hlásá milostivé léto všem (srov. Iz 61,1-3). Všechny tyto situace ubírají život a energii, a nebyl jich v mnoha významných momentech „ušetřen“ k našemu prospěchu Mistrův život, ve kterém se také naše lidství může setkat se slovem Života.

Unaven chůzí

Ve svojí představivosti, křečovitě lpící na výkonnosti, poměrně snadno nazíráme a máme účast na Pánových činech, avšak ne vždy dokážeme nebo můžeme nahlédnout a sledovat „Pánovu únavu“, jako by to bylo něco, co nepatří k Bohu. Pán se unavil, a v této únavě má místo veškerá únava našich národů a našeho lidu, našich komunit a všech, kteří se lopotí a jsou obtíženi (srov. Mt 11,28).

Příčiny a motivy, jež mohou vyvolat únavu z cesty u nás kněží, zasvěcených osob a členů laických sdružení jsou rozmanité: od dlouhé práce, která nám ponechává málo času na jídlo, odpočinek a komunitní život až po „otravné“ pracovní a citové situace, jež vedou k vyčerpání a vyprazdňují srdce; od prosté všední oddanosti až k tíživé rutině, jež postrádá chuť, uznání či podporu ve vyrovnávání se s každodenními nároky; od zvykových i předvídatelně komplikovaných situací až ke stresujícím a skličujícím chvílím napětí. Je to celá škála břemen, které je třeba nést.

Nebylo by možné obsáhnout všechny situace, které rozmělňují život zasvěcených osob, ale ve všech cítíme naléhavou potřebu najít studnu, která by utišila a zahnala žízeň a únavu z cesty. Všechny tiše volají po zastávce u této studny.

Již nějaký čas - a nezřídka - se v našich komunitách objevuje subtilní druh únavy, která nemá co do činění s tou Pánovou. Jde o pokušení, které bychom mohli nazvat únavou z naděje. Únava zmíněná v evangeliu se rodí na sklonku dne a je neúnosná tak intenzivně, že znemožňuje pokračování či pohled vpřed. Jako by se všechno stalo nejasné. Nemám na mysli onu „zvláštní trýzeň srdce“ (Sv. Jan Pavel II., Redemptoris Mater, 17; srov. František, Evangelii gaudium, 287), které se na konci dne, zdrceno prací, ještě umí vděčně a zářivě usmát, nýbrž tu jinou únavu, která vzniká ve vztahu k budoucnosti, kdy realita „pohlavkuje“ a zpochybňuje síly, zdroje i uskutečnitelnost poslání v tak proměnlivém a kolísavém světě.

Je to ochromující únava. Rodí se z pohledu vpřed a z bezradnosti nad tím, jak reagovat na intenzitu a neurčitost změn, jimiž jako společnost procházíme. Zdálo by se, že tyto změny nejenom znejisťují způsoby našeho vyjadřování a nasazení, naše zvyky a postoje ke skutečnosti, ale v mnoha případech zpochybňují samu uskutečnitelnost řeholního života v dnešním světě. Rychlost těchto změn může navozovat také nepohyblivost v přijímání různých rozhodnutí a mínění; zdá se, že to, co bylo kdysi významné a důležité, není již namístě.

Únava z naděje se rodí z konstatování, že církev, raněná hříchem, častokrát neuměla slyšet křik, do něhož se halí Mistrovo zvolání: »Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?« (Mt 27,46).

Takto je možné si zvyknout na život s unavenou nadějí vzhledem k nejisté a neznámé budoucnosti, což způsobuje, že se v srdci našich komunit usazuje šedý pragmatismus. Zdá se, že všechno pokračuje normálně, ale ve skutečnosti je podrývána a boří se víra. Zklamáni realitou, které nerozumíme nebo o níž se domníváme, že už nedává prostor naší nabídce, poskytujeme útočiště jedné z nejhorších možných herezí naší doby, totiž myšlence, že v tomto vyvíjejícím se světě nemají už naše komunity co říct, ani co dát (Evangelii gaudium, 83). Pak se stane, že to, co se kdysi zrodilo, aby bylo solí a světlem světa, vyústí nabídkou nějaké vlastní, té nejhorší verze.

 

Dej mi napít

Únava z cesty přichází a je cítit. Ať už vhod či nevhod je dobré si troufnout a stejně jako Mistr říci: »Dej mi napít«.  Stejně jako v případě Samaritánky chce i každý z nás hasit žízeň vodou nikoli ledajakou, nýbrž »tryskající do života věčného« (Jan 4,14). Jako Samaritánka, která v sobě léta nosila děravé nádoby ztroskotané lásky, víme, že našemu poslání nedodá prorockou sílu jen tak ledajaké slovo. Ne jakákoli novinka, byť hodně lákavá, může utišit tuto žízeň. Jako Samaritánka víme, že ani náboženské znalosti, ani správnost určitých minulých či nynějších rozhodnutí a tradic z nás nečiní vždycky nadšené a plodné ctitele »v duchu a v pravdě« (Jan 4,23).

„Dej mi napít“ – tuto prosbu vyslovil Pán, který od nás chce, abychom ji vyslovili my. Jejím vyslovením otevíráme dveře naší unavené naději, abychom se bez obav vrátili ke studni, jež je základem první lásky, kdy Ježíš přešel přes naši cestu, milosrdně na nás pohlédl a požádal, abychom jej následovali; upamatovali se na onu chvíli, ve které se Jeho oči zkřížily s našima očima, chvíli, v níž nám dal pocítit, že nás má rád osobně, ale i jako komunitu (srov. Homilie na Velikonoční vigilii, 19. dubna 2014). Znamená to vrátit se po vlastních stopách a v kreativní věrnosti naslouchat, jak Duch jednotlivé dílo, pastorační plán či organizační strukturu nevytváří přímo, nýbrž prostřednictvím mnoha „svatých odvedle“ - mezi nimiž nacházíme otce i matky, zakladatele vašich institutů, biskupy a faráře, kteří svým komunitám položili solidní základy – obdařuje životem a kyslíkem určitý dějinný kontext, který působí dojmem, že udusí a zdrtí veškerou naději a důstojnost.

„Dej mi napít“ znamená mít odvahu nechat očistit a obnovit nejautentičtější část našich původních charismat, jež se netýkají jenom řeholního života, nýbrž jsou určena celé církvi, a nahlédnout, jakými způsoby by se mohla vyjádřit dnes. Nejde jenom o to pohlédnout s vděčností do minulosti, nýbrž vydat se ke kořenům naší inspirace a nechat je mezi námi znovu mocně zaznít (srov. Papa Francesco – Fernando Prado, La forza della vocazione, Bologna 2018, 42-43).

„Dej mi napít“ znamená uznat, že jsme v nouzi, aby nás Duch proměnil v muže a ženy pamatující na přejití, spásonosné přejití Boha. A naplněni důvěrou, že stejně jako včera, učiní tak i zítra: „Jít ke kořenům nám nepochybně pomůže žít způsobem odpovídajícím přítomnosti beze strachu. Je nezbytné žít beze strachu, odpovědět životu zaujetím, že jsme zapojeni do dějin, pohrouženi do věci. Je to nadchnutí zamilovaného“ (tamt. 44).

Unavená naděje se uzdraví a bude prožívat onu „zvláštní trýzeň srdce“, když nebude mít strach vrátit se k první lásce, a dokáže se na periferiích a ve výzvách, jež nám dnešek prezentuje, potkat s tímtéž zpěvem a tímtéž pohledem, který vzbudil zpěv a pohled u našich otců. Tak se vyhneme riziku, že budeme začínat od sebe, a odložíme úmornou sebelítost, abychom se setkali s očima, jimiž nás Kristus nadále hledá, volá a posílá, jako to učinil při onom prvním setkání, prvně potkané lásky.

-----

Nepovažuji za nevýznamný fakt, že se po dlouhé rekonstrukci znovu otevírá tato katedrála. Zakusila plynutí času jako věrný svědek dějin tohoto lidu a s pomocí a prací mnohých znovu obdarovává svojí krásou. Spíše než formální rekonstrukce, která se vždycky snaží hledat původní originál, hledala se krása otevřená veškeré novosti, kterou může poskytnout přítomnost. Španělská, indo a afroamerická katedrála se tak stává panamskou katedrálou včerejška, ale i dneška, který ji umožnil. Nepatří už jenom k minulosti, nýbrž je krásou přítomnou.

Dnes je opět lůnem podněcujícím k obnově a oživení naděje, aby vyšlo najevo, že včerejší krása je základem pro budování té zítřejší.

Tak jedná Pán. Žádná únava z naděje, nýbrž zvláštní trýzeň srdce, které dál po všechny dny nese to, co si vyžádal pohled první lásky.

Bratři a sestry, nenechme si ukrást naději, kterou jsme zdědili, krásu, kterou nám odkázali naši otcové! Ať je živým a plodným kořenem, který nám v těchto krajích nadále pomáhá činit dějiny spásy krásnými a prorockými.

 

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.