Rádio Vaticana

Trpělivost přináší růže, říká istanbulský apoštolský vikář

28.12.2018

Turecko. Návrat církevního majetku v Turecku vyžaduje nesmírnou trpělivost, potvrdil Vatikánskému rozhlasu istanbulský apoštolský vikář Ruben Tierrablanca, který nad Bosporem působí půldruhého roku a v Římě se právě zúčastnil konference o lidských právech. V jiných ohledech se ovšem hrstce tureckých pokřtěných vede dobře, zdůraznil františkánský biskup. Můžeme tam docela dobře žít, dodal.

„My katolíci se v Turecku sdružujeme kolem čtyř obřadů – chaldejského, syrsko-arménského a latinského. Římští katolíci jsou na institucionální rovině znevýhodněni, protože na rozdíl od východních obřadů nemají právní status. Na druhé straně ovšem bere vláda ohled na naše požadavky, proto v rámci možností můžeme pracovat, a také to nadále chceme dělat.“

Otázka církevního majetku v Turecku je skutečně tvrdý oříšek, nepopírá mexický františkán.

„Turecká republika po pádu Osmanské říše (1923) katolické církvi přislíbila, že se majetkové poměry změní, ale dosud se v tomto ohledu uskutečnilo opravdu málo. Ztěžuje to naši situaci při udržování, renovaci a využívání sakrálních staveb. Na druhé straně víme, co je to Východ a že s trochou trpělivosti lze pokračovat...Existuje tu porozumění v tom, že máme nějaké potřeby, a postupně nás nechávají jednat.“

V Turecku dnes žije méně než 20 tisíc katolíků. Soužití s muslimskou společností nepostrádá momenty napětí, ale převážně je pozitivní, vysvětluje biskup Tierrablanca.

„V Turecku naštěstí není islám tak radikální jako v jiným zemích, především v těch arabských zemích, které mají muslimské zákony. V Turecku máme spíše sekulární stát, který pochopitelně upřednostňuje většinové muslimy. Je tu nicméně možnost navazovat spojení navenek, stýkat se s otevřenými lidmi a my takovéto dobré vztahy máme.“

Františkáni od historického setkání jejich zakladatele s egyptským sultánem před zhruba osmi stoletími naplňují své poslání dialogu a pobytu v islámském prostředí. Podle biskupa Tierrablancy se k mezináboženskému setkávání nejkladněji staví súfistická společenství.

„Můžeme tu jít cestou přátelství a důvěry, možná nikoli veliké spolupráce, ovšem potkávání určitě. V Turecku můžeme jako katolíci docela dobře žít a přiznávat se k tomu, kdo jsme.“

Přátelství tak překonává mnohé institucionální nesnáze a dodává naději v souvislosti se všeobecným dodržováním lidských práv v Turecku, uzavírá apoštolský vikář Istanbulu.

Jana Gruberová