Těšit se na Soudce, který přijde

9.12.2018 

Stěží nepřiznat, že se přinejmenším v citové sféře vynořil ve vztahu ke Kristovu náměstku mezi věřícími - a to nejenom katolíky – hluboký rozkol. Jedněm se mesiášská říše hroutí a druzí ji budují. Přitom se jedni vztekají a druzí veselí anebo naopak. Obě strany asi mají v něčem pravdu a v něčem se mýlí, nikoli však nutně a vždycky právě v tom, co sami za pravdu či  omyl považují.

Z druhé strany vzato, lze jen stěží přejít bez povšimnutí také určitá objektivní fakta, která s tím souvisejí. Kontaminace církevního jazyka víry politickými, ne-li přímo ideologickými termíny, jako je „revoluce“ či „klerikalismus“, v papežově interpretaci ústředních pravd víry a nejbolestnějších lidských selhání v církvi, působí rozpačitost a nejasnosti. U jedněch vyvolává nadšení, zatímco u druhých sklíčenost. Situace je o to horší, že jsou tyto novotvary ponechávány bez vysvětlení, čímž se rozkol prohlubuje.

Souvisí to zajisté s rychlými a houstnoucími změnami lidského obzoru a lidské vnímavosti, které jsou podmíněny mediální, filmovou, politickou a ekonomickou produktivitou a mají kolektivní povahu. Lidé sice mohou podlehnout sofismatům, ale řídí se spíše osobními sympatiemi, které nemusejí primárně souviset se slovními projevy. Jsou-li však do sporu zapojeny osobní sympatie, stává se lidsky takřka neřešitelný.

Právě tato situace se neustále vyostřuje. Při bližším pohledu je však jasné, že rozkol v sympatiích, názorech a přesvědčeních se neprojevuje pouze mezi věřícími, ale v celé lidské společnosti. Stoupající hladina nevraživosti ve veřejném mínění je na pováženou, zvláště zdá-li se, že má obratnou duchovní režii.

Málo pozornosti se věnuje evangeliu a těm Ježíšovým proroctvím, jež mluví o rozděleních, která musí přijít. Fakt, že v dějinách tato rozdělení opravdu nastala, není způsoben domnělou neúčinností evangelní zvěsti či nedostatečným působením Boží milosti.

Na druhé straně to také neznamená, že rozkoly a rozdělení se mají podporovat, zejména pokud jde o rovinu elementárních lidských kontaktů. Člověk by se přitom měl nechat vést zcela jiným směrem, že totiž v životě je nejdůležitější přivést někoho na svět, s láskou jej vychovat, aby se mohl vydat na cestu a překročit práh tohoto světa směrem do věčné radosti. Nikterak přitom není třeba lpět na sociální, kulturní a technické stránce světa, který dříve či později skončí. Jde tedy o správné lpění a zároveň nelpění lidského srdce.

A co když dějiny a svět doopravdy skomírají, jak to prorokuje evangelium?

Vzhledem k tomu, co učí Katechismus katolické církve ve třech odstavcích nadepsaných Poslední zkouška církve (č.675-677), je třeba si poopravit běžně vžité chápání Ježíšovy předpovědi, že „církev postavenou na Petrovi pekelné mocnosti nepřemohou“ (srov. Mt 16,18). Samozřejmě, že nepřemohou, nikoli však v tom běžném světském, mondénním smyslu. Ježíšova předpověď non praevalebunt neznamená, že nemůže dojít kupříkladu k rozpadu mediální viditelnosti církevní instituce podobně, jako byl na Golgotě podroben tělesné smrti Ježíš, jehož je církev mystickým tělem. Zde je třeba vzít v úvahu především to, že tím, kdo dobrovolně vydal své tělo smrti, je Kristus, který má na zemi svého zástupce.

Sjednocení lidstva v Bohu zajisté nebude výsledkem snahy lidí, byť na církevní půdě. Takovým výsledkem by mohl být nanejvýš jen náboženský podvod, možná podobný tomu, který měl zachránit vyvolený národ před Římany (srov. Jan 11,45-53). Proto je problém rozkolu řešitelný pouze upřímnějším očekáváním konce. Žízeň po pravdě totiž vzbuzuje naději v požehnaný příchod Krista.

Odcházení někoho blízkého vzbuzuje v člověku sounáležitost, soucit a slzy. Lze přitom však také propadnout vzdoru, ba vzteku. Je třeba rozlišovat a volit ty správné city, aby byla připravena cesta Pánu. „Budou pro něho naříkat všechna pokolení na zemi,“ komentuje sv. Jan v Apokalypse (Zj 1,7) Kristův návrat. Pouze na vlně slz si mohou být všichni lidé rovni. Pouze na vlně slz je možné vejít do věčné radosti.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.