23.9.2018 

Promluva papeže ke kněžím, řeholnicím a seminaristům, katedrála v Kaunausu - Litva

Drazí bratři a sestry, dobré odpoledne!
Nejprve bych vám rád řekl, co cítím. Při pohledu na vás vidím, že za vámi jsou mnozí mučedníci. Anonymní mučedníci, o kterých ani nevíme, kde jsou pohřbeni. I mezi vámi jsou. Zdravil jsem [před chvílí] jednoho, který byl ve vězení. Napadá mne hned na úvod jedno slovo, totiž nezapomeňte, pamatujte. Jste potomci mučedníků a v tom je vaše síla. Duch tohoto světa ať vám nenamluví něco jiného než prožili vaši předci! Pamatujte na svoje mučedníky a vezměte si z nich příklad: oni neměli strach. Když jsem dnes mluvil s vašimi biskupy, říkali: „Jak začít beatifikační kauzu tolika mučedníků, když o nich nemáme žádné dokumenty, ale víme, že jsou mučedníci?“ Je útěšné a krásné slyšet, že si děláte starost o ty, kteří nám zanechali svědectví. Jsou svatí.
Biskup [Linas Vodopjanovas, OFM, pověřený zasvěceným životem] řekl bez okolků, jak je u františkánů obvyklé: „Často je dnes naše víra různými způsoby vystavována zkouškám.“ Neměl na mysli perzekuce diktátorů. „Často se nám poté, co jsme přijali povolání, stává, že už nezakoušíme radost v modlitbě, ani v komunitě.“
Duch sekularizace, znuděnost nad vším, co se týká komunity je pokušením druhé generace. Naši otcové zápasili, trpěli, byli vězněni, a nám patrně chybějí síly, abychom šli dál. Počítejte s tím.
List Židům vybízí: „Nezapomeňte na počátky. Nezapomeňte na svoje předky“ (srov. Žid 10,32-39).

Návštěva vaší země je zarámována sdělením: „Ježíš Kristus je naše naděje“. Nyní, už takřka na sklonku dne, máme před sebou text apoštola Pavla, který nás vybízí, abychom doufali vytrvale. Tato pobídka následuje hned za sdělením toho, co Bůh vysnil pro každého člověka, ba pro celé stvoření, že totiž »těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému« (Řím 8,28); doslovný překlad by byl všecko „urovnává“.

Dnes bych se s vámi chtěl podělit o několik charakteristických rysů této naděje; rysů, které jsme my – kněží, seminaristé, řeholníci a řeholnice – povoláni žít.

Pavel, dříve než vybídne k naději, používá třikrát za sebou slovo „vzdychat“, když mluví o sténajícím tvorstvu, nářku lidí a vzdychání Ducha v nás (srov. Řím 8,22-23.26). Naříká se kvůli porobě porušení, z touhy po naplnění. Dnes nám prospěje ptát se, zda je toto vzdychání v nás anebo zda v našem těle už nic nenaříká a netouží po živém Bohu. Jak řekl před chvílí náš biskup, „nezakoušíme už radost v modlitbě, v komunitním životě“. Jako laň prahnoucí po vodě bychom měli žíznivě hledat hloubku, pravdu a krásu Boha. Drazí, my nejsme „Božími činovníky“! Blahobytná společnost nás možná přesytila, zahltila poskytovanými službami a dobry, takže nás tíží všechno a nenaplňuje nic. Jsme spíše  omámení a rozmařilí, nikoli však naplnění, ba co hůř: nezřídka už ani nehladovíme. Právě my, muži a ženy zvláštním způsobem zasvěcení, nikdy nesmíme připustit ztrátu onoho vzdychání, onoho neklidu v srdci, které nalezne spočinutí jedině v Pánu (srov. sv. Augustin, Vyznání, I,1,1). Žádná přímá informace, žádná bezprostřední virtuální komunikace nás nesmí připravit o konkrétní dobu, kdy se denně – a jde právě o vytrvalost tohoto  úsilí – budeme věnovat dialogu s Pánem v modlitbě a adoraci. Jde o pěstování naší touhy po Bohu, jak radí sv. Jan od Kříže řeholníkovi: „Ať je vytrvalý v modlitbě a neopomíji ji ani uprostřed tělesných prací. A když jí, pije, mluví nebo jedná s osobami světskými nebo dělá cokoliv jiného, vždycky ať touží po Bohu a jemu ať oddává své srdce“ (Krátké spisy a korespondence, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998,  str. 108).

Toto vzdychání se odvozuje také od kontemplace lidského světa a je apelem na plnost tváří v tvář potřebám našich nejchudších bratří, nedostávajícímu se smyslu života u těch nejmladších, samotě starých i znečišťování životního prostředí. Je to vzdychání, které se chce zorganizovat, aby ovlivnilo dění v národě, ve městě; nikoli nátlakem či mocensky, nýbrž službou. Volání našeho lidu nás musí zasáhnout jako Mojžíše, kterému Bůh vyjevil utrpení svého lidu na setkání u hořícího keře (srov. Ex 3,9). Naslouchání Božímu hlasu v modlitbě nám umožňuje vidět, slyšet a poznat bolest druhých, abychom je mohli vysvobodit. Stejně tak nás ale musí zasáhnout, když náš lid přestává  vzdychat a netouží po vodě, která tiší žízeň. Je to také chvíle pro rozpoznání toho, čím je hlas našeho lidu uspáván.

Volání nabádající ke hledání Boha v modlitbě a adoraci je stejné jako to, které nás vede, abychom naslouchali nářku svých bratří. Oni „doufají“ v nás a my se na základě pozorného rozlišování potřebujeme zorganizovat, zaměřit a stát odvážnými a kreativními ve svém apoštolátu. Kéž není naše přítomnost vydána napospas improvizaci, nýbrž odpovídá na potřeby Božího lidu a stává se tak kvasem v těstě (srov. Evangelii gaudium, 33).

Apoštol však mluví také o vytrvalosti, vytrvalosti v utrpením, vytrvalosti v dobrém. To znamená, abychom se soustředili k Bohu, zůstali v Něm pevně zakořeněni a byli věrní Jeho lásce.

Vy nejstarší, mezi nimiž nelze nepřipomenout mons. Sigitase Tamkeviciuse, dokážete dosvědčovat tuto stálost v utrpení, toto „doufání proti vši naději“ (srov. Řím 4,18). Násilí použité proti vám kvůli tomu, že jste bránili občanskou a náboženskou svobodu, násilí výsměchu, věznění a deportace nemohlo přemoci vaši víru v Ježíše Krista, Pána dějin. Proto nám máte mnoho co říci a mnoho co nás učit, mnoho co navrhnout, aniž by bylo třeba soudit zdánlivou slabost těch mladších. A vy, mladší, když vás drobné frustrace odrazují, uzavírají do sebe a naklánějí ke skutkům a úletům, jež neodpovídají vašemu zasvěcení, hledejte svoje kořeny a pohleďte na cestu, kterou vykonali ti staří. Právě v soužení vysvítají význačné rysy křesťanské naděje, neboť máme-li jen lidskou naději můžeme se zklamat a ztroskotat. S křesťanskou nadějí je tomu jinak; stává se průzračnější a ze soužení vychází jako vyzkoušená.

Je pravda, že žijeme v jiné době a v jiných strukturách, ale je také pravda, že tyto rady jsou přijímány lépe, když se ti, kdo prožili tvrdé zkoušky, neuzavírají, nýbrž sdílejí. Jejich příběhy nejsou plné nostalgií po minulých časech, prezentovaných jako lepší, ani pokryteckého obviňování těch, jejichž citová výbava je křehčí. Zásoba vytrvalosti v komunitě učedníků je účinná, když dovede – jako onen učitel Zákona z evangelia – integrovat to staré i to nové (srov. Mt 13,52), když si uvědomuje, že prožité dějiny jsou kořenem stromu, který může přinášet plody.

A nakonec, hledět k Ježíši Kristu jako na naši naději znamená identifikovat se s Ním a komunitně se podílet na Jeho údělu. Podle apoštola Pavla se spása, v niž doufáme, neomezuje na negativní aspekt osvobození od vnitřního či vnějšího, časného či eschatologického soužení, nýbrž spočívá v něčem vysoce vznešeném: v účasti na Kristově oslaveném životě (srov. 1 Sol 5,9-10), v podílu na Jeho slavném království (srov. 2 Tim 4,18), na vykoupení těla (srov. Řím 8,23-24). Jde tedy o spatření tajemství jedinečného a neopakovatelného plánu, který má Bůh s každým. Poněvadž neexistuje nikdo, kdo nás poznal a zná tak hluboce jako Bůh, předurčil nás k něčemu, co se jeví jako nemožné: sází bez možnosti omylu, že budeme reprodukcí obrazu Jeho Syna. Vložil do nás svoje očekávání a my doufáme v Něho.

Plurál „my“ integruje, ale také přemáhá a přesahuje individuální „já“. Pán nás volá, ospravedlnňuje a oslavuje zároveň a zahrnuje tak celé tvorstvo. Častokrát jsme kladli tak velký důraz na osobní odpovědnost, až se komunitní dimenze stala jakýmsi pozadím, pouhou ozdobou. Avšak Duch svatý nás sjednocuje, smiřuje naše rozdíly a rodí nový dynamismus, aby roznítil poslání církve (srov. Evangelii gaudium, 131; 235).

Tento chrám, kde jsme se shromáždili, je zasvěcen svatému Petru a Pavlovi. Oba apoštolové si byli vědomi pokladu, který jim byl darován; oba v různých dobách a různými způsoby byli vyzváni „zajet na hlubinu“ (srov. Lk 5,4). Na loďce církve jsme všichni a neustále se snažíme volat k Bohu, být věrní uprostřed soužení a mít v Ježíši Kristu svoji naději. Tato loďka chová ve středu svého poslání zvěst o vytoužené slávě, kterou je přítomnost Boha v Jeho lidu, ve Zmrtvýchvstalém Kristu, a která se jednoho dne - toužebně očekávána – ukáže v Božích dětech. Toto je výzva, která nás žene: poslání šířit evangelium. Je to důvod naší naděje a naší radosti. Dnes bude moře, kde „zajet na hlubinu“, tvořeno „novými scénáři a výzvami“ této vycházející církve. Musíme se znovu ptát: co od nás žádá Pán? Jaké jsou periferie, které nás více potřebují, abychom tam nesli světlo evangelia? (srov. Evangelii gaudium, 20).

Kdo bude jinak moci uvěřit, že Ježíš Kristus je naše naděje, když nebudemít radost z povolání? Jedině náš životní příklad dá za pravdu naší naději v Něho.

Je tu ještě další věc, která souvisí se smutkem, a to zaměňuje-li se povolání a podnikání. „Pustím se do nějaké práce s nadšením a naplňuje mne to štěstím.“ Zítra však přijde biskup, ať už jiný či stejný, anebo představený, představená a řekne ti: „Ne, nechto a jdi jinam.“ To je chvíle ztroskotání. Proč? Protože si v té chvíli uvědomíš, že jsi se pustil cestou obojakosti. Všimneš si, že Pán, který tě povolal k lásce, je tebou zklamán, protože jsi dal přednost stát se podnikatelem. Na začátku jsem říkal, že život toho, kdo následuje Ježíše, není životem činovníka. Je to život lásky k Pánu a apoštolské horlivosti pro lid. Udělám jednu karikaturu. Co dělá kněz, který je činovníkem? Má svoji pracovní, úřední dobu. Otevírá úřad v určitou hodinu, koná svoji práci a zavře úřad. A lidé jsou mimo. Nesbližuje se s lidmi. Drazí bratři a sestry, jestli nechcete být činovníky, řeknu jedno slovo: blízkost! Sblížení. Být nablízku svatostánku, tvář v tvář s Pánem. A nablízku lidu. Někoho mi řekne: „Otče, ale lidé nepřicházejí...“ Jdi je hledat! – „Dnešní mládež nechodí.“ Vymysli něco, jak být s nimi a pomoci jim: oratoř. Blízkost lidu. A blízkost Pánu ve svatostánku. Pán chce, abyste byli pastýři lidu, a nikoli statutární klerici! Potom řeknu něco i sestrám...

Blízkost znamená vlídnost (milosrdenství). V této zemi, kde se Ježíš zjevil jako Milosrdný, nemůže kněz nebýt milosrdný. Zejména ve zpovědnici. Přemýšlejte, jak by Ježíš přijal toho, kdo přistupuje ke zpovědi. Život už jej, chudáka, dostatečně vytrestal! Dej mu zakusit Otcovo odpouštějící objetí. Nemůžeš-li mu např. udělit rozhřešení, bratrsky a otcovsky jej potěš. Povzbuď k další cestě. Přesvědč ho, že Bůh odpouští všechno, ale s otcovskou vřelostí. Nikdy však nikoho nevyhánět ze zpovědnice! Blízkost znamená být otcem. Copak ti nezáleží na hříšníkovi, že jej vyháníš? Nemluvím teď o vás, vždyť vás neznám. Mluvím o jiných. Zpovědnice není ordinace psychiatra. Ve zpovědnici se nerýpe do srdce lidí.

Drazí kněží, blízkost znamená milosrdné nitro. Milosrdné nitro se vezme odkud? U svatostánku.

Vy, drahé sestry,... Je tolik dobrých sester, všechny jsou dobré..., ale někdy klevetí a klevetí... Zeptejte se té, co je na posledním, předposledním místě, zda ve vězení měla čas nba klevety, když šila rukavice. Zeptejte se. Buďte, prosím matky! Buďte matky, protože jste obrazem církve a Madony. Každý kdo vás vidí, ať ve vás spatří matku církev a matku Marii. Nezapomeňte na to. Matka církev není stará panna. Matka církev neklevetí, nýbrž prokazuje lásku, slouží a pomáhá v růstu. Vaše blízkost znamená být matkou, ikonou církve a ikonou Madony.

Být blízko svatostánku a modlitbě. Mít onu žízeň duše, o níž jsem mluvil,  tak blízko k druhým. Kněžská služba a zasvěcený život nerodí činovníky (funkcionáře), nýbrž milosrdné otce a matky. A budete-li si tak počínat, budete mít ve stáří krásný úsměv a zářivé oči! Protože budete mít duši plnou laskavosti, mírnosti, vlídnosti, lásky, otcovství a mateřství.

A modlete se za tohoto ubohého biskupa. Děkuji.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.