25.8.2018 

Promluva papeže k manželským a snoubeneckým párům, prokatedrála Panny Marie v Dublinu

Good afternoon!

Drazí přátelé,
Jsem rád, že se s vámi mohu setkat v této historické prokatedrále Panny Marie, kde byla nesčetněkrát slavena svátost manželství. Když se tak na vás mladé dívám, říkám si, že není pravda to, co se říká, že totiž mladí nechtějí uzavírat sňatek... (potlesk). Vdát se a oženit se, sdílet život je krásné. Jedno španělské přísloví říká: »Bolest ve dvou je poloviční. Radost ve dvou dvojnásobná.« Takové je manželství. Kolik prokázané lásky, kolik obdržených milostí na tomto posvátném místě! Děkuji arcibiskupovi Martinovi za srdečná slova na uvítanou. Obzvláště mě těší, že jsem zde spolu s vámi, manželskými a snoubeneckými páry, nacházejícími se v různých etapách svátostné lásky.

Je také krásné slyšet tu hudbu přicházející zezadu: dětský pláč. To je naděje, krásná hudba, ale také to nejkrásnější kázání. Pláč dítěte je voláním naděje, pokračujícího života a tvořivé lásky. Vizte děti, ale také staré lidi. Ti mají moudrost. Naslouchejte jim. Líbilo se mi, když jsem tady na začátku zdravil jeden starší pár, který slaví zlatou svatbu (papež je hledá očima). Vy máte zkušenosti na rozdávání! Budoucnost a minulost se potkávají v přítomnosti. Staří – dovolte mi to slovo – the old – staří lidé mají moudrost. Ale i tchýně! (smích). Mají moudrost, které máte vy mladí naslouchat, a mluvit s nimi, abyste činili pokroky, protože tvoří kořeny. Čerpejte z kořenů, abyste mohli pokročit. O tom ještě níže, ale nyní mi to vychází ze srdce.

Jsem vděčný zejména za svědectví Vincenta a Terezy, kteří mluvili o své padesátileté zkušenosti manželského a rodinného života. Děkuji jak za slova povzbuzení, tak za výzvy, které jste prezentovali novým generacím manželů a snoubenců nejen tady v Irsku, ale i na celém světě. Oni nebudou jako vy, budou jiní. Ale potřebují vaši zkušenost, aby byli jiní, pokročili vpřed. Je velice důležité naslouchat starším, prarodičům! Máme se mnoho co učit z vaší zkušenosti manželského života, denně podporovaného svátostnou milostí.

Napadá mne otázka, zda jste se hodně hádali? To je součást manželství! Manželství bez sporů je poněkud nudné (smích). Mohou sice létat talíře, ale tajemstvím je smíření před setměním, než skončí den. Ke smíření není třeba promluv, stačí pohlazení a mír je skutečností. Pokud však smíření nenastane před usnutím, nastává studená válka, která je nebezpečná, usazuje se zášť. Můžete si přít, jak chcete, ale v noci musí být mír.

Společným růstem v tomto společenství života a lásky jste prožili mnohé radosti a zajisté také nemálo utrpení. Spolu s dalšími, kteří ušli tak dlouhou životní cestu, jste strážci naší kolektivní paměti. Stále nám bude třeba vašeho svědectví naplněného vírou. Je to drahocenný zdroj pro mladé páry, které hledí do budoucnosti s emocemi a nadějí.. a možná i se špetkou úzkosti!

Děkuji také mladým párům, které mi položily pronikavé otázky. Není snadné na ně odpovědět! Denis a Sinead se chystají na plavbu lásky, jež obnáší podle Božího plánu celoživotní závazek. Ptali se, jak mohou pomoci druhým chápat, že manželství není pouhá instituce, nýbrž povolání a vědomé celoživotní rozhodnutí vzájemně se opatrovat, pomáhat si a chránit se.

Musíme jistě uznat, že dnes nejsme zvyklí na něco, co skutečně trvá celý život. Cítím-li hlad či žízeň, mohu je utišit, ale pocit sytosti nevydrží ani den. Mám-li práci, vím, že bych ji mohl ztratit proti své vůli anebo si zvolit jinou dráhu. Je dokonce těžké držet se zpátky, poněvadž všechno kolem nás je v pohybu; lidé v našem životě přicházejí a odcházejí, dávají se sliby, ale často jsou zlomeny nebo nedodrženy. Možná, že vaše otázka je ve skutečnosti ještě zásadnější a zní: „Opravdu není nic cenného, co by mohlo přetrvat?“. To je otázka. Zdá se, že nic krásného, nic cenného nepřetrvá. Opravdu neexistuje něco cenného, co může přetrvat? Ani láska? A to je pokušení onoho „na celý život“, které si vzájemně řeknete. Jestliže láska neroste, trvá krátce. Ono „na celý život“ je zavázáním se k růstu lásky, protože v lásce neexistuje provizorium. To je pouhé nadchnutí, vzplanutí, avšak láska je definitivní, „já a ty“. U nás se mluví o polovině pomeranče. Jsi půlka mého pomeranče. Láska je taková: celá a po celý život. Dnes je snadné uvíznout v kultuře pomíjivosti. Tato kultura ohrožuje samotné kořeny našeho zrání, našeho růstu v naději a lásce. Jak můžeme v této kultuře pomíjivosti zakoušet to, co doopravdy trvá? To je silná otázka.

Ano, to je to, co bych vám chtěl říci. Ze všech forem lidské tvořivosti je právě manželství unikátní. Je láskou, která dává zrod novému životu. Implikuje vzájemnou odpovědnost za předávání božského daru života, jemuž vytváří stabilní prostředí, aby mohl růst a vzkvétat. Manželství v církvi, tedy svátost manželství se výjimečným způsobem podílí na tajemství věčné Boží lásky. Když se muž a žena spojují v manželském svazku, Pánova milost je uzpůsobuje, aby si svobodně slíbili vzájemnou, výlučnou a trvalou lásku. Tak se jejich spojení stává svátostným znamením. To je důležité: svátostné manželství se stává znamením nové a věčné smlouvy mezi Pánem a Jeho nevěstou, církví. Ježíš je v nich vždycky přítomen. Během života je podporuje ve vzájemném sebedarování, ve věrnosti a nerozlučitelné jednotě (srov. Gaudium et spes, 48). Ježíšova láska k manželům je skálou a útočištěm v časech zkoušky, ale především je zdrojem neustálého růstu v ryzí lásce. Sázejte hodně, na celý život. Riskujte, neboť manželství je i riskem. Je to však risk, který stojí za to na celý život, protože láska je taková.

Víme, že lásku nám a celé lidské rodině vysnil Bůh. Nikdy na to, prosím, nezapomeňte! Bůh chce, abychom to, co nám vysnil, přijali za své. Nebojte se tohoto snění! Snětě ve velkém! Vezměte si ho k srdci a každý den sněte znovu. Takto budete schopni vzájemně se podporovat nadějí, silou a odpuštěním ve chvílích, kdy se cesta stává příkrou a stěží znatelnou. V Bibli se Bůh zavazuje k věrnosti smlouvě, i když Jej zarmucujeme, a naše láska slábne. Co říká Bůh v Bibli svému lidu? Slyšte dobře: „Nikdy tě neopustím, nikdy tě nenechám bez pomoci“ (Žid 13,5). Jako manžel a manželka se vzájemně pomazávejte slovy tohoto příslibu, každý den po zbytek života. A nikdy nepřestaňte snít! Stále si opakujte v srdci: nikdy tě neopustím, nenechám tě.

Stephen a Jordan jsou novomanželé a položili velice důležitou otázku, jak mohou rodiče dětem předávat víru. Vím, že církev tady v Irsku má důkladně připravené programy katechezí pro výchovu k víře ve školách a ve farnostech. To je jistě zásadní. Avšak prvním a nejdůležitějším místem, kudy vede víra, je domov. Víře se učí doma prostřednictvím klidného a každodenního příkladu rodičů, kteří milují Pána a svěřují se Jeho slovu. Tam, doma – a můžeme říci v „domácí církvi“ - se děti učí významu věrnosti, poctivosti a oběti. Vidí, jak se k sobě chovají maminka a tatínek, jak vzájemně pečují o sebe i o druhé, jak milují Boha i církev. Tak mohou děti dýchat svěží vzduch evangelia a učit se chápat, soudit a jednat způsobem hodným víry, kterou obdrželi.

Víra, bratři a sestry, se předává doma kolem stolu, všední konverzací a řečí, kterou umí pouze ustavičná láska. Nikdy nezapomeňte, bratři a sestry, že víra se předává dialektem. Domácím dialektem, u domácího krbu, dialektem rodinného života. Vzpomeňme na sedm makabejských bratří, ke kterým matka mluvila v dialektu, tedy tak, jak se o Bohu učili odmalička. Je obtížnější přijmout víru - ačkoli i to je možné – pokud nebyla přijata v mateřském jazyce, doma, v dialektu. Napadá mne moje zkušenost z dětství. Poslouží-li, řeknu ji... Vzpomínám si, že jednou, když mi bylo asi pět let, jsem vešel do kuchyně k obědu právě, když přišel tatínek z práce, a spatřil jsem, jak se tatínek s maminkou přede mnou políbili. Nikdy na to nezapomenu! Bylo to něco krásného. Byl unavený z práce, ale chtěl projevit lásku svojí manželce. Ať i vaše děti vidí, jak jste k sobě laskaví, objímáte se a políbíte. Je to krásné, protože se tak učí dialektu lásky a víře, kterou tento dialekt lásky obsahuje.

Modlete se tedy spolu v rodině, mluvte o věcech dobrých a svatých, nechte do svého rodinného života vcházet Marii, naši Matku. Slavte křesťanské svátky, aby vaše děti věděli, co to svátek v rodině. Žijte v hluboké solidaritě s těmi, kdo trpí a jsou na okraji společnosti. Ještě jeden příběh. Znal jsem jednu paní, která měla tři děti (7, 5 a 3 roky). Bylo to dobré manželství s velkou vírou. Učili děti, jak pomáhat chudým, což sami dělali často. Jednou zazvonil u dveří žebrák, který prosil o jídlo. Byli zrovna u oběda a jedli steaky. Představte si. Jsou výborné. Všichni tři děti hned řekli: dejme mu něco. A maminka každému odkrojila půlu jejich steaku. Děti se však bránily a říkali: ne, mami, vezmi z těch zbývajících! A maminka na to: Nikoli, chudým dávej ze svého, ne z toho, co zbyde!“ Takto tato ženy víry učila svoje děti péči o chudé.... To všechno lze dělat doma, kde panuje láska a víra a kde se mluví dialektem víry. Zkrátka, vaše děti se od vás naučí, jak křesťansky žít; vy budete jejich prvními učiteli víry.

Ctnosti a pravdy, které nás Pán učí, nejsou vždycky populární v dnešním světě, který bere chabé ohledy na slabé, zranitelné a na všechny, které pokládá za „neproduktivní“. Svět nám říká, abychom byli silní a nezávislí, málo si všímali těch, kdo jsou osamocení či smutní, odmítaní či nemocní, ještě nenarození nebo umírající. Za chvíli půjdu na soukromé setkání s několika rodinami, které čelí vážným problémům a skutečné nouzi, ale kterým otcové kapucíni prokazují lásku a podporují je. Bouře, kterou prožíváme, je dána spíše egoismem, osobními zájmy. Náš svět potřebuje revoluci lásky! Kéž tato revoluce lásky začíná od vás a od vašich rodin!

Před pár měsíci mi kdosi řekl, že nám ubývá schopnost mít se rádi. Pomalu, ale jistě zapomínáme bezprostřední řeč pohlazení, sílu vlídnosti. Nebude revoluce lásky bez revoluce vlídnosti! Zdá se, že slovo vlídnost bylo odstraněno ze slovníku. Ať váš příklad vede vaše děti, aby se staly generací, která bude ohleduplnější, laskavější, bohatá vírou a obnoví církev a celou irskou společnost.

Takto vaše láska, která je Božím darem, zapustí ještě hlubší kořeny. Žádná rodina nemůže růst, zapomene-li na vlastní kořeny. Děti nevyrostou v lásce, pokud se nenaučí komunikovat se svými prarodiči. Umožněte proto své lásce, aby zapustila hluboké kořeny! Nezapomeňme, že „všechny květy stromu čerpají z toho, co je pod zemí“ (F.L.Bernárdez, Si para recobar lo recobrado). Tak praví jeden argentinský básník. Odpusťte mi tu reklamu..

Kéž rodiny celé církve, reprezentované dnes odpoledne starými i mladými páry, spolu s papežem děkují Bohu za dar víry a za milost křesťanského manželství. A zavažme se Pánu, že budeme sloužit příchodu království svatosti, spravedlnosti a pokoje zachováváním věrnosti slibům, které jsme dali, a stálostí v lásce!

Děkuji vám za toto setkání!

A nyní se společně pomodleme společně modlitbu Světového setkání rodin. Potom vám požehnám a prosím vás modlete se za mne, nezapomeňte.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.