Rádio Vaticana

Pavel VI. o okupaci Československa 21. srpna 1968

19.8.2018

V úterý 21. srpna je 50. výročí takzvaného „vstupu vojsk Varšavské smlouvy“ na území tehdejšího Československa, což je dobrá příležitost připomenout si pohotovou reakci tehdejšího papeže na tuto smutnou událost. Pavel VI. tak učinil hned 22. srpna 1968 na římském letišti Fiumicino, odkud se právě vydával na dlouho plánovanou apoštolskou pouť do kolumbijské Bogoty.
V promluvě, kterou Pavel VI. pronesl těsně před nástupem do letadla, mluví o sobě podle tehdy ještě panujícího zvyku v množném čísle. Nejde však o tzv. pluralis maiestaticus, používaný panovníky a monarchy, kteří tím naznačovali, že mluví jménem lidu, nýbrž je to odraz vědomí úzkého spojení s Petrem, ke kterému tak jeho nástupce odkazoval svým verbálním projevem, znamená tedy „Petr a já“.
Slova Pavla VI. - kromě krátkého úvodu, ve kterém mluví o nadcházející cestě do Latinské Ameriky – přinášíme v plném znění:

„Nemohu ponechat vás a ty, kdo sledují náš odlet a slyší náš hlas prostřednictvím rozhlasu a televize, aniž bych vám svěřil velkou hořkost a velké obavy, které tíží naši duši v důsledku událostí, které probíhají v Československu.
Byli bychom ochotni se ihned vzdát naší cesty, kdybychom měli jistotu, že naše přítomnost a naše přičinění mohou nějak přispět k tomu, aby se nezhoršila situace, která již tak tíživě doléhá na tento Námi tolik milovaný národ, a předejít katastrofálním důsledkům, kterých je bohužel možno se obávat.
Zdá se, že síla zbraní chce znovu rozhodovat o osudech jednoho lidu, jeho nezávislosti a důstojnosti. V Evropě byl otřesen klid, byl narušen ve světě. Mír, který vyspělá doba hledá a vytváří také nepotlačitelným vlivem křesťanského ducha, je po krutých zkušenostech minulých, ale i probíhajících válek ukrutně zraněn. Dej Bůh, aby to nebylo smrtelné.
Hluboce nás zarmucuje tato rána zasazená bezúhonné zemi, dobrým vztahům mezi národy a především principům, které tak namáhavě a bolestně vzešly z našich dějin a staly se nepostradatelnými pro soudržnost a budoucnost civilizace.
Tato pohroma nás zarmucuje o to více, že jsme se během těchto let stali nezištnými a vroucnými apoštoly pokoje, a doufali jsme, že rozdílnost kultur a zájmů by už neměla ohrožovat společné a poctivé úsilí (cospirazione) o zachování mezinárodního práva, ani pokračující spolupráci lidí naší doby.
Nechceme nikoho soudit. Jak ale neanalyzovat principy, ze kterých, jak se zdá, takovéto pohromy takřka přirozeně plynou?
Neseme si v srdci tyto trpké úvahy, které jsou přesto ozařovány lidskou a křesťanskou nadějí, předpokládající, že je stále možné dočkat se čestných a mírumilovných řešení tak politováníhodného konfliktu. Pán pokoje, k jehož slávě se na tuto cestu vydáváme, kéž nám prokáže svoje milosrdenství a všem vrátí »pokoj řádu« (tranquillitas ordinis).“

Končil Pavel VI. svoji reflexi o událostech z 21. srpna 1968.
Za pozornost stojí zmínka Pavla VI. o nezbytnosti analýzy dějinných principů, ze kterých – jak se zdá - takové pohromy, jakou byla okupace Československa Sovětským svazem, plynou takřka přirozeně.

Milan Glaser