Rádio Vaticana

Zázraky a znamení

2.8.2002

Máme spoléhat víc na sebe nebo se modlit k Bohu o zázrak?

"Posadili se do trávy, jedli a nasytili se, a to zázračně" (srov. Mt 14,13-21). "To by se tak líbilo Vlachům," řekl mně jeden starý Tyrolák ironicky. "My pracujeme od rána do večera, abychom se najedli. Prosíme Pána Boha, aby požehnal naší práci a ne aby dělal zázraky, zatímco bychom si sedli do trávy." Dobrý horal alespoň dodal, že prosí Boha, aby jeho práci požehnal. Mnoho lidí myslí, že se obejdou i bez toho požehnání. Stačí pracovat. "Vše, čeho člověk požívá, z šlechetné práce vyplývá."

Dobrá práce je krásná věc. Jestli lidé pracují jen proto, aby jedli, vlastně ji znehodnocují. Práce je něco daleko ušlechtilejšího. První dělník, pracovník, je podle sv. Jana Zlatoústého Bůh sám. Jeho dílo je celý vesmír. Stvořil ho a zachovává. Daroval ho člověku jako statek, jako ráj. Adam tedy v ráji nemusil pracovat?, ptá se Jan Zlatoústý. Někteří myslí, že musil začít pracovat, až když zhřešil, až se mu stala země prokletou, až mu začala plodit trní a bodláčí (Gen 3,18). Na to týž církevní otec odpovídá: Hřích způsobil, že se stala práce namáhavou, nepříjemnou, únavnou. Ale to samo rozhodně nepatří k práci samé. Práce je činnost duševní a tělesná. Bůh sám je Tvůrce nebe i země. Dal však člověku možnost spolupracovat s ním na utváření vesmíru.

Tím, že člověk pracuje, rozvíjí sám sebe, roste, ukazuje, co je. Malíř by nebyl malířem, kdyby nemaloval, básník by nebyl básníkem, kdyby nepsal básně, kovář by nebyl kovářem, kdyby nekul železo. To, že by bez práce většina lidí umřela hlady, je podle svatého Jana Zlatoústého rozumné zařízení Boží prozřetelnosti. Člověk, který má hříchem zkaženou přirozenost, by totiž nepracoval, kdyby nemusil. Ale kdyby nepracoval, nevyvinul by se, klesl by na úroveň zvířete.

Protože pak práce tolik patří k člověku a k jeho životu, její cíl nemůže být jenom egoistické uspokojování živočišných potřeb. Nejkrásnější schopnost člověka je láska. Proto se musí také projevit v práci. Jak? Jan Zlatoústý uvádí jako příklad práci mnichů své doby. Jejich životní potřeby byly malé. Spali na holé zemi, spokojili se se suchým chlebem, vodou, trochou zeleniny. Pracovali však víc, než potřebovali. Z výtěžku práce pak podporovali chudé.

Ale není potřeba chodit pro příklad jenom k mnichům. Co jiného dělá normální otec rodiny? Kdyby myslil jen na sebe, možná by pracoval jenom na polovinu. Ale on vydělává pro celou rodinu, živí děti, staré rodiče, možná i nemocné příbuzné. Ti všichni vlastně nepracují a jedí. Ale není to nepřirozené, není to ponižující, protože je to dar lásky otce, který má pro ně pochopení.

Vyjděme z tohoto příkladu do vyšší sféry náboženské reflexe. Řekli jsme, že je prvním dělníkem ve vesmíru Bůh sám. Normálně s námi jedná jako s dospělými syny, kteří jsou spolupracovníci v jeho dílně. Ale cílem Boží práce je vždycky jenom láska. On sám pro sebe nepotřebuje nic. Pracuje pro druhé. A to se často projeví zvláštním nečekaným způsobem, jako dar Boží prozřetelnosti.

"Jak to, že jste si tak brzo pomohl k domu a k obchodu," ptal jsem se známého, který před pár lety emigroval do Ameriky bez ničeho. Pokrčil rameny: "Sám nevím. Je pravda, že jsem pracoval, ale Pán Bůh mě nějakým zvláštním způsobem žehnal. Jiní zůstali daleko za mnou." Ten člověk si tedy uvědomil, že tu je jakási nenormálnost v proporcích. Výsledek neodpovídá úplně práci, převyšuje ji. Nemluví o náhodě, o štěstí, ale nachází vysvětlení náboženské: Boží požehnání. "Bez Božího požehnání, marné naše namáhání," čítávali jsme na vyšitých dečičkách v domech našich babiček. "S Božím požehnáním se i náklad do kopce vytáhne," říkávali na Hané. Je to tedy jakási síla, která se připočte k přirozeným normálním silám naší vlastní práce. Dá se říci, že je to zázrak?

To by se nám zdálo příliš těžké slovo. Zázrak reservujeme jenom na ty případy, které se nedají lidsky vůbec vyložit. Člověk, který našel brzo v Americe svůj vlastní domov, pracoval. Dům si koupil za to, co vydělal. Táhl svůj vůz do kopce, Bůh jakoby jenom zezadu přitlačil. Naopak nemocný, který měl rakovinu a kterému lékaři řekli, že už se nedá vůbec nic dělat, se rozjel na pouť do Lurd a náhle se uzdravil. Lékaři prohlásili, že se to nedá přirozeně vysvětlit. Mluví se tedy o zázraku.

Ten druhý příklad je rozhodně spektakulárnější, přesvědčivější. Boží zásah, to je Boží práce jako dar člověku, se tu stává viditelným zjevením, oslňuje náš zrak. Ale v podstatě se neliší od Božího požehnání, které dává úspěch naší práci. Když nemocného uzdraví lékaři, je to také dar od Boha a dobří křesťané jsou za to uzdravení stejně vděční, jako kdyby se to bylo stalo zázračně v Lurdech.

Nedivíme se proto, že je slovník Bible v této okolnosti méně přesný. Ponejvíce se tam vyskytuje výraz "znamení", "podivuhodné Boží skutky". Doprovází Židy, pak křesťany na všech cestách. Dnešní čtenář, který je kritický, rád poznamená, že to všechno nemusí být zázračné, že mnoho z toho, co se v Písmu tak nadšeně popisuje, se dá vysvětlit i přirozeně. Můžeme těm kritikům dát docela za pravdu. Výraz "znamení" je daleko ohebnější, než dnešní pojem zázraku. Znamení jsou v celých dějinách Izraele. Na každém kroku totiž mohli židé postřehnout, že jim Bůh zvláštním způsobem žehnal, pomáhal. V Novém zákoně jsou v životě Kristově ještě průkaznější: pěti chlebům Ježíš požehnal a nasytil s nimi davy. Předpověděl, že budou znamení doprovázet hlásání evangelia (srov. Mk 16,17). Na konci světa budou znamení na nebi i na zemi (Mt 24,24nn). Lidé totiž dojdou konečně k poznání, že za vší lidskou prací je činný Bůh. Lidské práci buď žehná, je-li to dobro, nebo se od ní odvrací, je-li to zlo. I neúspěch je totiž znamení, zjevení Božího hněvu a trestu.

Praktický závěr z této úvahy je celkem velmi jednoduchý. Máme spoléhat víc na svou vlastní práci nebo se modlit k Bohu o zázračnou pomoc? Chyba v této otázce je ve dvou slůvcích: buď-anebo. Ve skutečnosti tu žádné "buď-anebo" není. Pracujeme, protože je to dobré, a když je to dobré, jakýsi druh zázraku, tj. Boží požehnání čekáme vždycky. Svatý Ignác z Loyoly to vyjádřil pěkným aforismem: "Pracujte, jakoby všechno záviselo jenom na vás samých, ale modlete se, jakoby všechno záviselo jenom na Bohu a nic na vás." Všechno je totiž Boží dar, a ten neponižuje jako almužna, je totiž od otce, který pracuje pro syny.

Tomáš Špidlík