Rádio Vaticana

Kristovo království

19.11.2004

Myšlenka ke slavnosti Ježíše Krista Krále/C

Svátek je v církevním kalendáři poměrně nový, ale rozhodně nejsou nové obrazy Krista-Krále nebe i země. Z apsid starých katedrál září majestátní podoba toho, kdo má nebe i zemi ve své moci. Víme, že je toho zobrazení byzantského původu, září z něho harmonie a krása kosmu.

Smyslem pro řád, zákonitost a proporce se řecké umění vždycky vyznačovalo. ?Nejlepší ze všeho je pořádek?, čteme v jedné poesii sv. Řehoře Naziánského. Staří Otcové církve mají pro harmonii světa stejný smysl jako pohanští filosofové. U sv. Klementa Římského vidíme nadšený obdiv pro obrovský mír světa ustanovený Bohem. Výslovně pak připomínají autoři, že je duší a původem toho pořádku Boží slovo ? Kristus. Blažený člověk, který se do této harmonie umí zařadit. Svět už ho nese přímo k Bohu. Zachová pořádek a pořádek pak zachová jeho, řád světa ho přivede k Bohu.

Tak tedy píší řečtí Otcové. Ale jiný dojem máme z četby Starého zákona. Nezdá se, že by Židy ohromoval pořádek, který vládne ve světě. Za starých dob byli Abrahámovi synové kočovníky a pohybovali se od místa k místu. Takoví žijí spíš ve stálém očekávání: ?Co mě potká zítra nepředvídaného? Bude to něco dobrého nebo zlého? Beduín má upřené oči na obzor, aby uviděl co nebo kdo se neočekávaně přiblížil.

Později se sice usadili v zemi, ve vyvolené vlasti. Ale kolik bylo potřeba bojů, aby byla opravdu jejich. Potom ji bylo potřeba pořád hájit proti útokům a rozpínavosti mocných sousedů. Národ se současně rozpadal vnitřně. Kmeny nedržely při sobě, brzy rostlo i napětí sociálních vrstev, nakonec přišla okupace, deportace, podrobení. Nikdy tedy neměli Židé čas, aby se nechali ukolébat krásnou představou spořádaného světa a věčného míru, který je vede k Bohu.

A přece něco Bible od samého počátku velice obdivuje: sílu a setrvačnost života na zemi, životnost vlastního lidu. První kapitoly Genese vypravují svým charakteristickým způsobem o vzniku života na zemi. Rostliny, zvířata, lidé vznikají stvořitelským Božím slovem. A sotva je Bůh povolal k existenci, okamžitě jim požehnal: ?Roste a množte se a zaplňujte celou zemi? (srov. Gen 1,32). Není to tedy země, její pořádek a plodnost, která dává vznik životu, ale jsou to naopak živé bytosti, které silou Božího požehnání dělají zemi živou a plodnou, zmocní se jí a zaplní ji, činí ji krásnou.

Něco podobného se opakuje později v celé historii židovského národa. Roste, sílí a množí se za takových podmínek, že by všecky ostatní národy už dávno vyhynuly. Nesní tedy o tom, že jednou bude na zemi pořádek, aby mohli růst a množit se. Ale jsou si naopak jisti, že se jednou tak rozmnoží, že pořádek ve světě udělají a že ze Sionu vyjde zákon, který budou musit zachovávat všechny národy světa (srov. Mich 4,2).

Závěr z této historické úvahy pro duchovní život? Plyne z tohoto srovnání dvou národních mentalit něco pro náš vlastní postoj k životu? Myslím, že důsledky jsou dost dalekosáhlé ze stránky psychologické i pro duchovní jistotu. I z čistě psychologického hlediska se vyskytují dva různé typy lidí. Mohl bych to ilustrovat osobní vzpomínkou. Po válce jsem studoval bohosloví v Holandsku. V úzkém soužití osmdesáti nebo devadesáti mladých se ovšem pořád něco vymýšlí a podniká. Televize tenkrát nebyla. Svátky a prázdniny se obyčejně zpestřovaly divadelními výstupy. Nejkomplikovanější přitom byla scéna, příhodné jeviště. Ale měli jsme mezi sebou dva rozené talenty. Jeden se jmenoval Pavel a druhý Jan. Jenže pracovní metodu měli oba zásadně rozdílnou.

Pavel chodil obyčejně nějakou dobu s tužkou a notýskem a dělal si nárysy. Když idea dozrála, začal hledat materiál. Ale tu nastaly problémy. Plán byl pěkný. Ale bylo potřeba koupit karton, barvy, nebylo dost latí. Na boku byly proponovány velké vázy květů, v zahradě nic není, kdo to bude kupovat? Překážek se až do poslední chvíle nahrnulo vždycky tolik, že chudák Pavel ztratil nervy, ztráceli trpělivost i ostatní, naříkali si, kdo museli platit výdaje. Věc nakonec vyšla, ale spokojen byl jenom ten, kdo se přišel podívat jako nezávazný divák.

Jak docela jinak pracovával Jan. Řeklo se mu, že bude potřeba scéna k takovému a takovému dialogu. I on začal chodit po domě. Ale nechodil s tužkou. Prošel všecky zastrčené kouty od sklepa až na půdu. Snášel laťky, staré schůdky, natržené postelní přikrývky a půlky záclon. Asi den v té kopě haraburdí seděl a pak začal roztřiďovat. Nikdo neví, jak se to stalo, ale scéna vyrostla ze všeho toho haraburdí, všecko vypadalo, jakoby to bylo schválně na to připravené. Nic to nestálo, jenom trochu práce. ?Jane, jsi unavený??, ptali se ho, když to bylo hotové. Jako pravý Holanďan vytáhl dýmku z úst a prohlásil: ?Ne!?

Jana měli všichni rádi. A dnes, když se na to dívám s odstupem mnoha let, mně připadá jako lidský obraz Kristova království. Na počátku historie světa ovšem věčné Boží Slovo tvořilo z ničeho a uskutečňovalo svou věčnou myšlenku. Ale dnes tu jsou před námi skutečné dějiny světa, do kterých zasáhl hřích a zloba. Mnoho lidí je pořád pevně přesvědčeno, že nebudou moci žít a rozvíjet se, dokud nebude svět natolik vykoupený, aby tu byl pořádek, do kterého by se mohli zařadit, dokud nebude ve společnosti takový systém, který by jim umožnil rozvinout všecky vlohy, dokud nedostanou vzdělání a postavení, aby mohli pracovat. Všecky tyto požadavky vypadají pěkně, oprávněně, a přece všecky mají jeden falešný základ: svět a okolí vytváří člověka a ne člověk okolí a svět. Králem tu není člověk, ale pořádek.

Zastánci tohoto směru se pokoušejí dokonce své stanovisko obhájit teologicky: Pořádek světa je od Boha; podrob se mu a podrobíš se Bohu Otci. I tento argument vypadá líbivě, ale i ten má slabou stránku. V tomto pojetí udělal Bůh králem světa pořádek a lidi poddanými.

Obraz Krista-Krále ukazuje opak. On, Bůh a člověk řídí a pořádá hvězdné kruhy, má nebe i zemi ve své moci. S Kristem pak kralují i ti, kdo ho následují. I oni se cítí vyvoleným Božím národem plným vitality, životního elánu. Jsou přesvědčeni, že pořádek ve světě udělají oni a že tento pořádek bude odlesk jejich spořádaného poměru k Bohu Otci. Osvobodí sebe a svou svobodou v Kristu osvobodí celý svět, z trosek vytvoří scenérii nového ráje na zemi. Kdy? Až Kristus Král pokyne.

Tomáš Špidlík