Papež v nové apoštolské exhortaci: Bůh nemá strach

9.4.2018 

Vatikán. Gaudete et exsultate čili Radujte se a jásejte – tak zní titul nové apoštolské exhortace o povolání ke svatosti v současném světě. Tato pobídka je vzata z osmého blahoslavenství (Mt 5,12) určeného těm, kdo jsou pronásledováni a tupeni kvůli Ježíši, přičemž důvodem této jejich radosti a jásotu je „velká odměna v nebi“. „Pán žádá všechno – říká na úvod papež František - a nabízí pravý život, štěstí, pro které jsme byli stvořeni. Chce nás mít svatými a neočekává, že se spokojíme s průměrnou, ředěnou a nekonzistentní existencí“ (č.1).

Nový papežský dokument je poněkud kratší než ty předchozí, má 177 odstavců a je rozdělen do pěti kapitol. „Jeho účelem je pomoci nám, abychom si uchovali široký rozhled,“ vysvětloval při její dnešní prezentaci arcibiskup De Donatis, generální vikář římské arcidiecéze:

Svatost není výsadou těch, kteří věnují mnoho času modlitbě, teologickému studiu nebo zastávají nějaký církevní úřad, nýbrž nový život, který je pro každého, protože dosáhnout odpuštění může každý.“

„Nemyslíme tedy jenom na blahoslavené a kanonizované. Rád spatřuji svatost v trpělivém Božím lidu“ – píše papež František: „v ženách, které s tolikerou láskou vychovávají svoje děti, v mužích, kteří pracují, aby domů přinesli chléb, v nemocných, starých řeholnicích, které se stále usmívají. Ve vytrvalém každodenním ubírání se vpřed spatřuji svatost bojující církve“ (č.7).

Svatost není vrcholek hory, kam vylézá každý sám, a není uskutečnitelná pastoračními strategiemi a plány – řekl při prezentaci exhortace italský novinář Gianni Valente:

Svatost přichází od Boha, je plodem a darem milosti. Z této cesty nás odvádějí dvě falzifikace svatosti, totiž gnosticismus a pelagianismus, o kterých pojednává obsáhlá druhá kapitola. Obě tyto hereze protiřečí všeobecnému povolání ke svatosti, zatemňují či popírají nezbytnost milosti anebo vyprazdňují dynamiku, která ji zakládá.“

„Díky Bohu – čteme v nové exhortaci - se během dějin církve stalo zřejmým, že mírou dokonalosti lidí je stupeň jejich činorodé lásky, nikoli kvantita dat a poznatků, které mohou nahromadit. »Gnostici« se v tomto bodě pletou a posuzují druhé ověřováním jejich schopnosti hlubokého porozumění určitým naukám. Koncipují mysl bez vtělení, neschopnou dotknout se trpícího Kristova těla v druhých a zasádrovanou v encyklopedii abstrakcí. V posledku odtělesňují mystérium a upřednostňují Boha bez Krista, Krista bez církve a církev bez lidu. V zásadě jde o marnivou mělkost: mnoho pohybu na povrchu mysli, která v hloubi zůstává bez hnutí i pohnutí. Leckoho si však dovede podmanit klamným kouzlem, protože gnostická rovnováha je formální, předstírá asketičnost a může mít podobu jakési harmonie či řádu, který pohlcuje  všechno“ (č.37-38) – vysvětluje dále papež František tuto herezi, kterou definuje jako „věrouku postrádající tajemství“ a poukazuje na její ambici „ovládnout transcendenci“ (č.41).

„Gnosticismus – píše dále papež - podnítil zrod další antické hereze, která se dnes také vyskytuje. Postupem doby začínají mnozí poznávat, že tím, co nás činí lepšími či svatými, není poznání, nýbrž život, který vedeme. Problémem je, že to nenápadně zdegenerovalo, takže tentýž omyl, kterého se dopustili gnostici, byl pouze transformován, ale nikoli překonán. Moc, kterou gnostici připisovali inteligenci, začali někteří připisovat lidské vůli, osobnímu úsilí. Tak vznikli pelagiáni a semipelagiáni. Postavení tajemství a milosti tak po inteligenci okupovala vůle.“ (č.47-48).

Velkou pozornost věnuje papež tomuto „opomíjenému učení církve“, že totiž dar milosti „přesahuje schopnost rozumu a síly lidské vůle“ – jak uvádí Katechismus katolické církve - a „člověk si vzhledem k Bohu v přísně právním smyslu nezaslouží nic“ (KKC, 1998 a 2007). Jeho přátelství nás nekonečně přesahuje, nemůžeme si je koupit svými skutky a může být pouze darováno z iniciativy Jeho lásky (č.54) – konstatuje Petrův nástupce a pokračuje:

„Toto je jedno z největších přesvědčení, která si církev osvojila, a je tak zřetelně vyjádřeno v Božím Slovu, že zůstává mimo jakoukoukoli pochybnost. Tak jako nejvyšší přikázání lásky, měla by tato pravda poznamenávat celý náš životní styl, protože čerpá z jádra evangelia a volá nás nejenom k tomu, abychom ji přijali, nýbrž proměnili ji v nakažlivou radost. Nebudeme však moci vděčně slavit zdarma daný dar Pánova přátelství, pokud neuznáme, že také naše pozemská existence a naše přirozené schopnosti jsou darem. Potřebujeme »radostně uznat, že naše skutečnost je plodem daru, a přijmout také naši svobodu jakožto milost. To je dnes to nejobtížnější ve světě, který věří, že má něco sám ze sebe jako plod vlastní originality a svobody« – konstatuje papež slovy argentinského teologa Lucio Gery (č.55).

Třetí kapitola, která je zaměřena nejvíce prakticky, podává výklad osmi blahoslavenství.

Čtvrtá kapitola ozřejmuje některé charakteristiky svatosti, které papež považuje za obzvláště důležité vzhledem k určitým rizikům a omezením dnešní kultury.

Závěrečná kapitola nové exhortace o povolání ke svatosti v současném světě, nazvaná Boj, bdění a rozlišování, zdůrazňuje, že se „nejedná se pouze o boj proti světu a světské mentalitě, jež nás klame, ohlupuje, vrhá do průměrnosti a obírá o úsilí i radost. Neomezuje se ani na boj proti vlastní křehkosti a vlastním náklonnostem (každý má svoji: lenost, smyslnost, závist, žárlivost atd.). Je také ustavičným bojem proti ďáblu, který je původcem zla.“ Papež pak věnuje nemálo prostoru existenci ďábla a zdůrazňuje: „Nemysleme si, že jde o mýtus, představu, symbol, obraz či ideu“ (č.161).

Nová apoštolská exhortace papeže Františka, pojatá jako duchovní vedení křesťanské snahy o svatost, je užitečným, ba nepostradatelným průvodcem duchovního života křesťana v dnešním spletitém světě.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2018 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.