30.3.2018 

Vatikán. Velkopáteční obřady začaly v Bazilice sv. Petra v pět hodin odpoledne. Jak je ustálenou tradicí, homilii přednesl kazatel papežského domu, O. Raniero Cantalamessa. Hovořil o svědectví, jaké o Kristově kříži vydává apoštol Jan. Právě tento učedník, který vytrval vedle Ježíše až do konce, dokáže číst ve světle Ducha svatého všechny jeho významy: vidí kříž jako naplnění dávné Paschy, v Ježíši objevuje nový Boží chrám, z jehož boku prýští voda života, chápe, že byl svědkem počátku nového stvoření.  
Papežský kazatel se pak zaměřil na Janovu postavu, zejména v souvislosti s připravovanou letošní synodou věnovanou mladým:

V roce, v němž církev slaví synodu o mladých a chce je postavit do středu své pastorační starostlivosti, přítomnost učedníka, kterého Ježíš miloval, na Kalvárii skrývá zvláštní poselství. Máme všechny důvody k tomu, abychom věřili, že se Jan stal Ježíšovým stoupencem ve velmi mladém věku. Byla to zamilovanost v pravém slova smyslu. Všechno ostatní náhle ustoupilo do pozadí. Bylo to „osobní“, existenciální setkání. Jestliže jádrem Pavlova myšlení je to, co Ježíš učinil, jeho velikonoční tajemství smrti a vzkříšení, jádrem Janova myšlení je Ježíšovo bytí, jeho osoba. Odtud ono tolikeré „Já jsem“, jako odvěká ozvěna procházející jeho evangeliem: „Já jsem cesta, pravda a život“, „Já jsem světlo“, „Já jsem brána“, „Já jsem“ – a dost.

O. Cantalamessa zdůraznil, že mladí potřebují slyšet především o tom, co jim Ježíš může dát. A Jan, který jej následoval od mladého věku, to objevil:„plnost radosti“ a „hojnost života“. Na druhou stranu ve svém Prvním listu (1 Jan 2, 14-15) mladé lidi varuje, aby „nemilovali svět, ani to, co je ve světě“. Neznamená to, že bychom neměli milovat „svět Bohem stvořený a milovaný“, tedy člověka, kterému máme naopak vycházet vstříc, zejména v jeho nejpotřebnějších:

 „Zavdávat si“ s tímto světem utrpení a marginalizace je paradoxně tím nejlepším způsobem, jak se od světa „odloučit“, protože to znamená jít tam, odkud svět ze všech sil prchá. Znamená to odloučit se od pricipu samého, který řídí svět, totiž od egoismu.
Nikoli! Svět, který nemáme milovat, je jiný, totiž takový, jakým se stal pod nadvládou satana a hříchu; sv. Pavel ho nazývá „duchem, který vládne v ovzduší“ (Ef 1, 1-2). Rohodující roli v něm sehrává veřejné mínění, dnes rovněž doslovně duch „který visí ve vzduchu“, poněvadž se šíří éterem prostřednictvím nekonečných technických možností.

Papežský kazatel slovy H. Schliera popsal zhoubnou podmanivost mínění většiny a vybídl mladé, aby se „nepřizpůsobovali duchu doby“ a nepropadali „konformismu“, nýbrž se nebáli jít proti proudu. Jednou z hlavních oblastí, kde se to má projevit, je „obhajoba lidské lásky“, zdůraznil o. Cantalamessa

„Obzvláště jeden úkol je svěřen především vám: zachránit lidskou lásku z tragické situace, v níž se ocitla: láska, která už není darováním sebe, nýbrž pouhým – často násilným a tyranským – vlastněním druhého člověka. Na kříži se Bůh zjevil jako agapé, láska, která se dává. Avšak agapé není nikdy bez spojitosti s erós, s láskou hledající, dychtěním a radostí z opětované lásky. (…)
Nejde tedy o to vzdát se radostí lásky, přitažlivosti, rezignovat na erós, nýbrž naučit se spojovat erós s agapé, k touze po druhém přidávat schopnost darovat se druhému, a být pamětlivi toho, co sv. Pavel podává jako Ježíšův výrok: „Blaženější je dávat než dostávat“ (Sk 20,35).“

Plné znění homilie najdete ZDE

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.