24.3.2018 

„Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. Veďme počestný život jako ve dne; ne v hodováních a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti. Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti.“ (Řm 13,12-14)

Páté a poslední postní kázání pro papeže a římskou kurii věnoval o. Raniero Cantalamessa křesťanské čistotě. Úvodní text z listu Římanům mluví o „skutcích temnoty“, které Apoštol jinde nazývá „žádostmi nebo  nebo skutky těla“ zatímco „výzbroj světla“ na jiných místech označuje za „skutky nebo plody Ducha“. Jak papežský kazatel zdůraznil, sv. Pavel mluví o velmi těsné spojitosti mezi čistotou a svatostí, čistotou a Duchem svatým. „Neboť to je vůle Boží: vaše posvěcení! Zdržujte se smilství; naučte se každý držet svoje tělo ve svaté kázni a počestnosti, ne ve chtivé žádostivosti jako pohané, kteří neznají Boha. Nikdo ať v této věci nezkracuje a nepodvádí svého bratra, protože Pán to všechno přísně trestá…“(1 Sol 4, 36), čteme v listu Soluňanům.

Sv. Pavel používá pro charakteristiku tělesné žádostivosti řecké slovo porneia, tedy nečistota – a základ moderního výrazu pornografie – proti němuž staví panování nad sebou, sebeovládání (enkrateia). Základní ideou tohoto termínu, překládaného podle kontextu jako prostituce, smilstvo nebo nestydatost, je představa „prodávání se“, odcizování vlastního těla.

„Termíny užívané sv. Pavlem nám tedy říkají, že k vlastnímu tělu a sexualitě můžeme mít dva protikladné postoje: první je plodem Ducha a druhý je skutkem těla, první je ctnosí a druhý neřestí. První postoj znamená zachovat vládu nad sebou a vlastním tělem, druhý prodávání či odicizování vlastního těla, tedy nakládání se sexualitou podle libosti, účelově a s cíli odlišnými od těch, pro které byla stvořena; tedy nakládání se sexuálním aktem jako s prodejným, ačkoli nemusí vždy jít o peníze, jako v případě prostituce ve vlastním slova smyslu, ale o egoistické požitky zacílené samy na sebe.“

Už pohanští moralisté, stoici a epikurejci, vyzdvihovali sebeovládání, ale pouze jako nástroj ke získání vnitřního klidu a k překonání vášní. Čistota pro ně byla výsledkem správného uvažování. První křesťané posunují tyto koncepty, v nichž nechybí prvky převratné novosti, ještě dále. Papežský kazatel to ukázal na analýze pasáže z  6. kapitoly 1. listu Korinťanům (v. 12-20), kde - jak se zdá – sv. Pavel reaguje na pokusy místní komunity vztahovat jeho „všechno je dovoleno“ také na ospravedlňování hříchů proti čistotě. Apoštol na tomto místě vrhá zcelá nové světlo na morálku: čistota vyvěrá z Kristova tajemství. Není proto dovoleno oddávat se nečistotám a zacházet s tělem podle libosti, protože už nepatříme sobě, nýbrž Kristu.

„Pohanská motivace je v jistém smyslu převrácená. Nejvyšší hodnotou, kterou je třeba chránit není již možnost sebou disponovat, nýbrž „ne-disponovat“ sebou samým. „Tělo však není pro smilnění; je pro Pána a Pán pro tělo! (1 Kor 6,13): posledním důvodem čistoty je tedy to, že „Ježíš je Pán!“ Jinými slovy křesťanská čistota nespočívá ani tolik v ovládání svých instinktů rozumem, jako v ustanovení vlády Krista nad celým člověkem, nad rozumem i instinkty.“

Svatý Pavel osvětluje dále tento kristologický základ čistoty, když říká, že křesťané nepatří Kristu na způsob vlastnictví, nýbrž tvoří jeho tělo! Celá záležitost se tak stává daleko delikátnější, kdo  koná nečisté skutky, dopouští se znesvěcení, násilí na těle Božího Syna. A Pavel pokračuje pasáží o těle jako chrámu Ducha svatého (1 Kor 6,19) a na jiném místě varovně dodává: „Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh“ (1 Kor 3, 17). Lidská důstojnost je totiž nesmírná a lidské tělo je určeno ke vzkříšení:

„Křesťanská čistota se nezakládá na pohrdání tělem, nýbrž naopak na velké úctě k jeho důstojnosti. Evangelium – jak říkali Otcové církve v polemice s gnostiky – nehlásá spásu „od“ těla, nýbrž spásu těla. Ti, kdo považují tělo za „vnější oděv“, který zanecháme tady na zemi, neshledávají důvody, jaké mají křesťané, aby je zachovali neposkvrněné.“

Lidské tělo má tedy oslavovat Boha a to se děje tehdy, když člověk žije svoji sexualitu a tělesnost v láskyplné poslušnosti Boží vůli, tedy v souladu s tím, co je původním Božím záměrem a přirozeností, kterou tělu vetknul.  Idál čistoty, chápané v tomto velikonočním tajemství, zaujímá privilegované místo v každé syntéze křesťanské morálky, dodal Otec Cantalamessa. V běžné řeči se čistota stala synonymem krásy. Mluvilo se o ní také jako o životním stylu, spíše než o jediné ctnosti.

Dnes je však tendence klást hříchy proti čistotě a hříchy proti bližnímu proti sobě a sugeruje se, že skutečným hříchem je pouze ten, který škodí druhému člověku. Někdy se dokonce ironizuje dřívější „přehnaný kult“ „krásné ctnosti“. Ačkoli je tento postoj částečně pochopitelný, protože příliš jednostranná morálka zaměřená na tělesné hříchy nakonec redukovala tuto ctnost na pouze negativní dovednost odmítat, není dobré upadat do druhého extrému, zdůraznil o. Cantalamessa. Ctnost čistoty a lásky k bližnímu totiž proti sobě nestojí.

„Čistota a láska k bližnímu se k sobě vztahují jako sebeovládání a sebedarování. Jak bych se mohl darovat, když sám sebe nevlastním, nýbrž jsem otrokem svých vášní? Je iluzí věřit, že lze autentickou službu bratřím, která vždy vyžaduje oběť, altruismus, překonávání sebe sama a velkorysost, slučovat s osobním neuspořádaným životem, usilujícím o sebeuspokojení a ukojení svých vášní. Takový život nevyhnutelně končí u zneužívání bratří, stejně jako se zneužívá vlastní tělo. Kdo nedokáže říci „ano“ bratřím, nedokáže říci „ne“ sobě samému.“

Papežský kazatel zároveň upozornil na rozšířený klam, že hříchy proti čistotě vlastně tolik neškodí, protože druhému neubližují. Ve skutečnosti však nekončí u toho, kdo je páchá. Každý hřích totiž narušuje a znečišťuje morální prostředí člověka. Ježíš tuto nákazu nazývá pohoršením, které odsuzuje v evangeliu velice silnými slovy (srov. Mt 18,6 ad; Mk 9,42 ad; Lk 17, 1 ad.). Jako názorný příklad citoval papežský kazatel epizodu z Talmudu o muži, který na člunu začal vyvrtávat pod sebou díru. Když se ostatní ptali, co to dělá, osočil se na ně: „Co je vám do toho? Copak to není díra pod mým sedadlem?
O. Cantalamessa pak poukázal na dva základní rozměry křesťanského života, které na počátku křesťanské éry dokázaly proměňovat tehdejší pohanský svět, totiž hlásání Slova, kerygma, a svědectví života, martyria. Bratrská láska a čistota života udivovaly pohany, jak dosvědčují křesťanští apologeté prvních století, považovali je za mimořádné a neuvěřitelné – vedly je ke konverzím.

„Jaká je situace v dnešním světě pokud jde o čistotu? Stejná, ne-li horší než tehdy! Žijeme ve společnosti, která v otázce mravů znovu beznadějně upadla do pohanství a modloslužby vůči sexu. Strašlivé obvinění pohanského světa, které sv. Pavel vyslovuje na začátku Listu Římanům platí doslova a do písmene o dnešním světě, zejména pokud jde o takzvaně blahobytné společnosti (srov. Řm 1,27-27.32). Také dnes se děje mnoho těchto věcí a další ještě horší, ale je tu snaha ospravedlňovat je – ospravedlňovat každou morální svévoli a sexuální perverzi – neboť, jak se říká, neubližuje druhým a neomezuje svobodu druhých  Ničí se celé rodiny a říká se: co je na tom špatného?“

Přestože moderní věda o člověku osvětlila některé podmíněnosti a popsala některé mechanismy lidské psychiky, toto poznání pozměňující některé soudy o sexuální morálce nijak nesouvisí s pansexualismem některých pseudovědeckých teorií, které popírají jakoukoli objektivní normu ohledně sexuální morálky a všechno připisují spontánní evoluci mravů. Když totiž zkoumáme to, čemu se dnes říká sexuální revoluce, „s hrůzou zjistíme, že nejde o pouhou revoluci proti minulosti, nýbrž často o revoluci proti Bohu a někdy proti samotné lidské přirozenosti“.  Co po nás jako po křesťanech žádá v této situaci Bůh? – ptá se na závěr otec Cantalamessa.

„Bůh nás volá k téže věci, k jaké volal naše první bratry ve víře: postavit se této záplavě vedoucí do záhuby. Volá nás, abychom znovu nechali před očima světa zazářit „krásu“ křesťanského života. Volá nás k boji za čistotu. Bojovat vytrvale a pokorně; ne nezbytně k tomu, abychom ihned byli všichni dokonalí.“ 

Slyšeli jste shrnutí pátého postního kázání o. Raniera Cantalamessy.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.