O. Cantalamessa o poslušnosti v životě křesťana

16.3.2018 

Poslušnost v křesťanském životě byla tématem čtvrtého postního kázání o. Raniera Cantalamessy pro papeže a jeho spolupracovníky z římské kurie. Papežský kazatel vyšel ze 13. kapitoly listu Římanům, kde sv. Pavel mluví o povinnosti podřizovat se vyšší moci, protože veškerá moc pochází od Boha. Srovnání s dalšími novozánkonními texty ukazuje, že Apoštol národů zde mluví o občanské a státní autoritě (srov. Tt 3,1; 1 Pt 2, 13-15). Historickým rámcem jeho slov je povstání zélótů proti Římu, které skončilo zničením Jeruzaléma. Otázka, jakou autoritu následovat, tedy byla pro tehdejší křesťany aktuální. Sv. Pavel řeší tento problém ve světle Ježíšových slov a po jeho vzoru:

Království, které hlásal Kristus není z tohoto světa, není tedy národní a politické povahy. Díky tomu může žít pod jakýmkoliv politickým režimem, přijímat jeho výhody (jakou bylo například římské občanství),  a s nimi ovšem také zákony. Problém je tedy vyřešen ve smyslu poslušnosti státu.

Veškerá poslušnost, včetně poslušnosti občanským autoritám, se však odvíjí od esenciální poslušnosti, kterou není poslušnost člověka člověku, nýbrž poslušnost člověka Bohu. Otec Cantalamessa ji přirovnal k vláknu, na němž je zavěšena pavučina. Pokud se naruší některé z postranních vláken, náprava je snadná, praskne-li však vlákno, na němž je zavěšena, celá síť padá a není již co opravovat.

Něco podobného se děje s osnovou autorit a poslušnosti ve společnosti, v řeholním řádu a v církvi. Každý z nás žije v husté síti vztahů poslušnosti (...) Avšak poslušnost Bohu je vláknem shůry, právě na ní je všechno založeno. V opačném případě se všechno zhroutí do sebe a nebude už možné rozumět, proč je potřeba poslouchat.

Základem křesťanské poslušnosti je poslušnost Ježíše, který „byl poslušný až k smrti“ (Fil 2,8). Klíčovým místem k jejímu pochopení je 5. kapitola listu Římanům „poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými“ (v. 19b), kde se ukazuje Ježíšova poslušnost jako antiteze Adamovy neposlušnosti Bohu. Ježíš přichází plnit vůli Otce (Jan 4,34; 8,29), překonává pokušení na poušti odkazem na autoritu Písma a jeho poslušnost se završuje, když na kříži svěřuje svého ducha do Otcových rukou (Lk 23,46).

Papežský kazatel pak poukázal na dva rozměry křesťanské poslušnosti, totiž poslušnost jako milost zpečetěnou křtem a poslušnost jako povinnost následování Krista.

Křesťané svobodně vstupují pod Kristovu jurisdikci v den svého křtu, kdy ho přijímají za svého Pána. Ve křtu dochází ke změně pána, k přechodu do druhého tábora: od hříchu ke spravedlnosti, od neposlušnosti k poslušnosti, od Adama ke Kristu. Liturgie to všechno vyjadřuje skrze protiklady: „zříkám se – věřím“.

V křesťanském životě je tedy poslušnost konstitutivním prvkem, praktickým přijetím Kristovy vlády nad svým životem. Má však ještě další zvláštní rys, spíše než vztahem poddanství má být vztahem připodobnění. Máme následovat Ježíše, který díky své poslušnosti až k smrti získal jméno Pán, které je nad každé jiné jméno (srov. Fil 2, 8-9).

„Zjišťujeme tak, že poslušnost spíše než ctnost je darem, a spíše než zákonem je milostí. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že zákon přikazuje, kdežto milost dopřává jednat určitým způsobem.“

Podobně jako v církvi institucionální dimenze nestojí v protikladu k dimenzi tajemství neustále odkrývaného pod vedením Ducha svatého, nýbrž jsou propojeny, stejně tak v člověku duchovní poslušnost Bohu není bez souvislosti s poslušností viditelné a institucionální autoritě. Také Ježíš se podřizoval lidem, např. Pilátovi nebo Kajifášovi, kteří - aniž si to uvědomovali - byli nástrojem k naplnění Boží vůle.

„Ani toto pravidlo však není absolutní. Nemám tu na mysli pozitivní povinnost neposlouchat, když autority – jako v případě jistých diktátorských režimů – přikazují věci prokazatelně nemorální a zločinné. Abychom však zůstali v náboženské oblasti, Boží vůle a Jeho svoboda může od člověka vyžadovat – jako tomu bylo s Petrem před veleradou – aby byl poslušný spíše Bohu než lidem (srov. Sk 4, 19-20). Kdo se však vydá na tuto cestu, musí jako každý pravý prorok, zemřít sám sobě (a často také fyzicky) dříve než dojde k uskutečnění jeho slov.“

V katolické církvi provázela vždy pravé proroctví poslušnost papeži, dodal o. Cantalamessa. Pokud totiž posloucháme představené pouze tehdy, když přesně odpovídají našim představám, neposloucháme Boha, nýbrž sebe, nečiníme vůli Boží, nýbrž svoji. A pokud v případě názorové neshody nezpochybňujeme nejdříve sebe, nýbrž představeného, jeho rozlišování a kompetenci, nejsme již poslušní, nýbrž namítající.

Zatímco však skutečně významných projevů poslušnosti viditelným autoritám je zpravidla za život jen málo, poslušnost Bohu můžeme projevovat velmi často.

„Když Bůh najde duši odhodlanou poslouchat, začíná vést její život za ruku, jako kormidlo loďky nebo otěže vozu. Stává se skutečně a nejen teoreticky „Pánem“, tím, kdo jej drží v ruce a „vládne“ každou chvílí, gesty a slovy takového člověka, způsobem jaký využívá čas, vším.“

Poslušnost Bohu je úkolem pro nadřízené i podřízené. Když člověk rozhoduje ve vnitřním dialogu s Bohem a nezištně, stává se skutečnou autoritou, podpíranou Bohem. Cesta k takovému jednání je otevřená pro každého, spočívá v předkládání Bohu všech otázek našeho života. Naše činy se pak stávají projevem poslušnosti Bohu, dáváme Bohu možnost zasahovat – bude-li chtít – v mém životě. 

Takto předáváme otěže svého života Bohu! Boží vůle tímto způsobem proniká stále významněji do tkaniva naší existence, zhodnocuje ji a činí z ní „oběť živou, svatou a Bohu milou“ (Rm 12, 1).

To bylo shrnutí čtvrtého postního kázání o. Raniera Cantalamessy pro papeže a římskou kurii.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.