Rádio Vaticana

Pojďte a uvidíte!

25.2.2018

In memoriam Zdeněk Zelený

„Milý Zdeňku, Káďo, jak jsme Ti všichni říkali přezdívkou, která vznikla za války, když jsi jako zpravodajská spojka nechával zprávy zastrčené ve skulině mezi káděmi a zdí domu. Když mě zde v Římě zastihla zpráva, že jsi odešel do Otcova domu, přijal jsem to s klidem. Vzhledem k tomu, že Ti bylo 93 let, by si člověk mohl říci, že je to přirozený běh života. Zde jde však o mnohem víc. Totiž o to, že Tvůj život dokazuje, že si Pán Bůh do polívky foukat nenechá, jak jsi sám říkával. To, co ti komunisti ze života vzali, ti On na letech života přidal. A to zde, už na tomto světě, v tomto životě. Mám za to, že většina, ne-li všichni Tvoji trýznitelé jsou už dávno pod drnem.

Vzpomínka na Tebe sahá daleko do mého mládí, když jsi k nám chodíval na návštěvu svého spolumukla z Opavské věznice. Vynořují se mně vzpomínky na skautské tábory, které jsi stačil za to krátké jaro 1968 a 69 zorganizovat. Žiji z toho dodnes. Spojovala nás společná víra v život věčný. Co to ale vlastně ten život věčný je? Vždy se nám vysvětloval tak, že začne, až tento pozemský život skončí. Ani jsme se neptali, jak může život věčný začít, když je nekonečný. Zdálo by se, že Bohu na tomto životě na zemi zas až tolik nezáleží a církev že má za úkol chlácholit lidi odkazy na to, jak to bude báječné, až konečně začneme v nebi žít. Hlavní bylo uvěřit, že existuje život po smrti.

Německý písničkář Wolf Biermann měl poukazů na budoucí beztřídní radostný život socialistické ideální společnosti tak plné zuby, že si dovolil skromně poukázat na to, že existuje také život před smrtí. Úplný objev! Dovedu si představit, že jste měli v kriminále asi chvíle, kdy byste nejraději vyběhli na Krnovskou ulici v Opavě a křičeli z plna hrdla, že se vám chce před smrtí také ještě trochu žít. Ale právě proto tam byly ty mříže, abyste to neudělali. Kdyby bachaři četli doma tajně Bibli, tak by se asi podivili, jak Pánu Bohu na tomto životě záleží, že dokonce odměňuje své přátelé dlouhým životem na zemi. A dělal to vždycky. Už v Desateru čteme: cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. Uvěřit v Krista a žít podle Božích přikázání neznamená snižovat si kvalitu života, jako investici, abych si zasloužil nebe. Už tento život má svoji věčnou hodnotu, protože ho Kristus posvětil svým Boholidstvím.

Někdy se člověk přistihne při tom, jak si stěžuje, že život podle evangelia je moc náročný. Nikolaj Berďajev přitakává a říká, že právě proto bude křesťanů vždycky málo. Jiná náboženství to dělají lidem lehčí. Už svatým Pavlem to cloumalo a říká: nevstal-li Kristus z mrtvých, marná je naše víra. Jestli jsme si odříkali v tomto životě leccos, co by se nám chtělo okusit, a potom bychom museli zjistit, že jsme se mýlili, pak jsme na tom hůř, než pohani, protože ti si alespoň užili. Ale vy muklové, tedy muži určení k likvidaci, jste zvláštní rasa. Ještě jsem nikoho z vás neslyšel stěžovat si na to, že vám komunisti ukradli nejlepší léta života a národu půl století. Kdykoli jste vyprávěli o kriminále, tak měl člověk dojem, že to nebyl ztracený život, ale naopak, život naplněný blízkostí Boha.

Dalo by se to nějak psychologicky vysvětlit ve smyslu, že člověk vytěsňuje to zlé, aby to vydržel a nezbláznil se? Pokud vůbec můj táta o vězení vyprávěl, tak téměř výlučně o tom, co bylo k smíchu, anebo zpíval písničky Voskovce a Wericha, které se v Opavě všechny naučil. Lepší je nehledat žádná psychologická vysvětlení, už jenom proto ne, protože manželkám a snoubenkám, které čekaly, až se vrátíte, do smíchu vůbec nebylo. A dětem už vůbec ne... když učitelka vyvolala k tabuli moji sestru, aby řekla před celou třídou, kde má tatínka...

Je to asi všechno úplně jinak a já ti píšu tento dopis, abych ti poděkoval, abych poděkoval Pánu Bohu, že jsem Tě směl znát a tobě za příklad statečnosti, zde by se spíše hodilo slovo chrabrosti, který jsi mě dal. Mluvívá se o nedostatku mužské spirituality. Já myslím, že vy jste ji žili a jestli v dnešním světě má svůj význam slovo být rytířem, tak to platí o vás. Je to až s podivem, jak hrubost kriminálu nedokázala udusit ve vás gentlemanství.

Mohl bych toho ještě o Tobě hodně napsat, ale to už není třeba, trápí mě jedna věc: co bude, až už tady nikdo z vás muklů nebude. Dnes se často mluví o hodnotách. Ty ale sami o sobě vůbec neexistují, pokud je někdo nežije. Nemůžu si pomoct, ale já vidím přímé propojení mezi nelidským, brutálním a ponižujícím zacházením s lidmi jako vy, ať už to bylo na věži smrti v Jáchymově, nebo v korekci v táboře Vojna, kde muklové nesměli ani vidět Svatou Horu u Příbrami, nebo všechny ty vynálezy, jak týrat lidi na Mírově či v Leopoldově, s hloubkou člověka, která by se asi neotevřela, kdyby toho nebylo, a my bychom neměli tuto elitu národa, na kterou by národ měl být více hrdý. Asi by se vám nedostalo toho poznání, které člověk nemůže získat, než když zaslechne slovo Boží: pojďte a uvidíte.

Člověk by musel být asi úplně hluchý a slepý, kdyby neviděl, že se něco epochálního děje, že prožíváme otřesy, jakési duchovní zemětřesení, kdy se zlo i dobro radikalizují a zároveň mísí, takže je často nedokážeme rozlišovat. Nevíme, jaké svědectví se od nás může jednou žádat. Jedno je však jisté, že nestačí si někde něco přečíst, pozorovat z dálky a udělat poté předat dál. Karel Rahner řekl památnou větu, že křesťan budoucnosti bude buď mystikem nebo vůbec nebude. Vždycky mě na této větě vadilo, že Rahner neřekne, co to znamená být mystikem. Až jsem jednou zašel do knihovny vytáhl osmý svazek Schriften zur Theologie a tam to stojí černé na bílém. Říká tam: křesťan budoucnosti, buď bude mystikem, tedy tím, kdo něco prožil, anebo vůbec nebude. Abychom mohli říci, že my jsme byli a budeme, musíme se životu vystavit. Já ti děkuji Zdeňku, že ses mu vystavil. Chápu totiž stále jasněji, že to nebyla ztracená léta života, ale dar a povolání. Přimluv se za nás, až nám bude těžko.

Richard Čemus