18.2.2018
Dějiny církve jsou složité. Pro pochopení toho, co se nyní děje mezi Svatým stolcem a Čínou, je vhodné si připomenout, k čemu došlo mezi Svatým stolcem a revolucionářskou Francií počátkem 19. století.
Don Margotti (1823-1887), kněz, historik, novinář a přítel papeže Pia IX. s velkým zaujetím pro pravdu, katolické náboženství a civilizaci dopodrobna zdokumentoval devastaci způsobenou italským národním obrozením (tzv. risorgimento) a shrnul sutiny vyprodukované jakobínským řáděním v Itálii takto: 50 tisíc zbořených kostelů a kaplí, 12 tisíc zdevastovaných opatství, konventů a klášterů, 20 tisíc vypleněných a vypálených hradů a zámků. Kameny jistě netrpí, avšak zacházení, kterému byli takzvaně ve jménu svobody vystaveni lidé, dopadlo na jejich těla jako balvan, drtilo, deptalo a dodnes bere dech.
Když ve Francii ustalo antikatolické běsnění, potřeboval Napoleon (1769-1821) před zahájením násilnického tažení proti Evropě, aby se francouzský lid sjednotil pod jeho velením. Potřeboval mír s katolickou Francií. Potřeboval tedy papeže, kterého roku 1801 donutil podepsat skandální konkordát. A Pius VII. (1742-1823) výměnou za vydané povolení konat opět veřejně bohoslužby a za vyplacení symbolického odškodnění zkonfiskovaných církevních majetků přistoupil na požadavek vystřídat v úřadě biskupy, zejména ty, kteří heroicky odolávali jakobínské represi a velice konkrétně přitom riskovali smrt, pronásledování a věznění. („Jeho Svatost – stojí v třetím článku zmíněného konkordátu – sdělí držitelům francouzských biskupských sídel, že od nich s důvěrou v zájmu míru a jednoty očekává jakoukoli oběť, včetně zřeknutí se biskupství.“) Papež Pius VII. přistoupil také na to, aby v budoucnu nové biskupy jmenoval první ministr, kterému pak museli skládat následující přísahu věrnosti: „Přísahám a slibuji Bohu na svatá evangelia, že budu poslušný a věrný vládě pověřené Ústavou Francouzské republiky. Slibuji také, že nebudu schvalovat, navazovat a udržovat přímé či nepřímé kontakty odporující veřejnému řádu; slibuji také, že kdybych se dozvěděl, že v mojí diecézi či jinde se osnují pikle proti státu, budu informovat vládu“ (čl.6).
V roce 1804 bylo pokračování. Pius VII. byl donucen asistovat v pařížské katedrále Notre Dame frašce Napoleonovy sebekorunovace na císaře, který mu však dva roky poté odňal světskou vládu, papeže uvěznil a Řím transformoval na francouzskou provincii.
Úmysly papeže Chiaramontiho byly samozřejmě jenom ty nejlepší. Bylo zapotřebí, aby ve Francii, otřesené terorem, byl zaveden alespoň minimální smír, bylo zapotřebí bránit francouzské katolíky a umožnit jim svobodně praktikovat víru. Jménem menšího zla a jménem realismu byly přijaty velké - ani ne tak kompromisy - jako spíše nespravedlnosti. Lze si klást otázku, zda to bylo k něčemu dobré, zvláště vezme-li se do úvahy pevný a nekompromisní postoj víry, který vůči komunismu zaujímal Karol Wojtyla, za jehož pontifikátu komunistické impérium Sovětského svazu roztálo jako sníh na slunci.
Angela Pellicciari
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.