Rádio Vaticana

Poslední soud

12.11.2004

Myšlenka k 33. neděli v mezidobí/C

Motiv Posledního soudu býval oblíbeným tématem kazatelů a malířů. V nové době, jak se zdá, skoro vymizel. Kazatelé mají ?strach strašit?, jak kdosi vtipně poznamenal. Umělci si pak s námětem neví dobře rady. Proto jsem se podivil, když jsem uviděl jeho sugestivní moderní podání ve velké plastice v museu v Oslo (jméno sochaře mně bohužel vypadlo z paměti).

Dříve patřilo zobrazení soudu skoro povinně k výzdobě kostela. Chrám je symbol vykoupeného světa. V jeho předsíni, narthexu, kam měli vstup všichni, i hříšníci i nepokřtění, byl na stěně, která jej oddělovala od chrámové lodi, obraz rozdělení na vyvolené a zavržené. Když narthex odpadl, přenesli poslední soud na zadní stěnu kostela, zvnitřku nad portálem. Důvtipné řešení jsem viděl v katedrále vladimírské. Rublov umístil poslední soud na jednu klenbu tak, že jsou spravedliví namalováni směrem dovnitř, zavržení směrem ven z kostela.

Ale bylo by to velké ochuzení, kdyby se celé téma zúžilo jenom na odměny dobrých a tresty zlých. V minulosti se k obrazu soudu rádi vraceli umělci také proto, že jim dával možnost rozvinout mnoho myšlenek a vyjádřit zásadní postoj k dějinám a světu. Z výsledku se totiž nejlépe pochopí smysl a hodnota toho, co předcházelo.

První zobrazení soudu jsou velmi stará. Na počátku je však jenom symbolicky načrtnut: pastýř mezi ovcemi znázorňuje Krista, který je dělí. Tento typ je pěkně proveden v Ravenně, v mausoleu Galla Placidia z prvé poloviny V. století. Pastýř má podobu Krista. Po jeho pravici jsou tři ovce, po levici tři kozli.

Tento všeobecný symbol nestačil středověkým moralistům. Starali se o to, aby ukázali názorně, jací lidé patří k ovcím a jací ke kozlům. Ctnosti a neřesti dostaly lidské tváře, stali se z nich po pravici Kristově modlící se panny, chudí františkáni, zbožné matky a na druhé straně pijani, smilníci, tyrani, atd.

Umělci dovedou být vtipní a někdy zlomyslní. Nedivme se pak, že hříšník, kterého ďábel nabodával na vidle a házel do ohně, dostal podobu docela konkrétní historické osoby. Anekdota vypravuje, že si na Michelangela stěžoval přímo u papeže někdo, kdo objevil svůj portrét mezi zavrženými. Papež rozuměl žertu a prý prohodil: ?Z pekla není vysvobození!? Bezpochyby si vyřizoval osobní účty i malíř z XV. století v Ljutibrodu v Bulharsku, který vykreslil, jak vášnivě rve ďábel vousy mnichovi, jehož tvář vypadá hodně konkrétně.

Ale právě tyto roztomilé folkloristické scény se staly kamenem úrazu pro pravé křesťanské ikonografy. Zatlačily do pozadí pojetí teologické. To se snad nejkrásněji zachovalo na mozaice z XII. století v Torcello. Je to panoramický pohled na celé dějiny světa. Mozaika je nade dveřmi kostela. Ale i samy dveře patří ke koncepci obrazu. Znamenají vchod do života. Nad nimi je podoba Panny Marie s široce roztaženýma rukama, matka života, která se úpěnlivě modlí za spásu všech, symbol církve. Na nejvyšším bodě mozaiky je kříž, znamení spásy, jakoby výrazně mluvil: ?Co všecko jsem měl ještě udělat ke tvé spáse? Je něco, co jsem neudělal?? Kristus není na kříži, ale sestupuje do pekel, aby vysvobodil ty, kteří jsou v zajetí stínů a smrti. Proto je tam i podoba Adama a Evy, kteří se klanějí kříži, znamení spásy.

Zajímavé je, kam umělec umístil podobu Krista soudce; pod sestupem do pekel a nad Adamem s Evou. Jakoby chtěl říci: Kristus soudí, ale ne jako někdo, kdo se vznesl nad oblaky, ale jako ten, kdo se ponížil až k smrti, aby vykoupil ty, které ohnivý proud strhuje do propasti. Rozdělení lidí je tedy v tom, že se jedni zachránit dají a jiní se kříže nechytí, tedy ztrácejí půdu pod nohama.

Poslední soud nad světem a nad lidmi tedy není žeň Božího hněvu, chápaného podle lidské msty. Je to skutek lásky, poslední pokus zachránit toho, kdo se zachránit dá. Na mozaice v Torcello, a i jinde, sedí Kristus ? soudce - na trůně mezi dvanácti apoštoly. Je to ilustrace příslibu evangelia: ?Zasednete na dvanácti stolcích a budete soudit dvanáct izraelských kmenů? (Mt 19,28). Ale i tu je hlubší smysl: Jako Kristus, tak i celá církev a všichni dobří se snaží zachránit ty, kteří jsou v nebezpečí.

Tato myšlenka je ještě víc podtrhnuta v kostele Panny Marie Panagia Mavriotissa u Kastorie v Řecku. Kristus tu sedí na trůnu s pěti ranami. Po jeho stranách jsou modlící se bohorodička a sv. Jan Křtitel (tzv. deisis), dole pod křížem klečící Adam a Eva a modlí se za své potomstvo.

Pod křížem je také evangelium a holubice. Naznačuje se tím zákon, podle kterého jsou lidé souzeni. Holubice je ovšem symbol Ducha sv., jeho vnuknutí, mohli bychom říci i svědomí. Evangelium pak je symbol Kristova zákona lásky: ?Co jste udělali jednomu z mých nejmenších, udělali jste mě!? (Mt 25,40).

Hrozivost posledního soudu je tedy v tom, že někdo nedovede vzít vážně stěžejní křesťanskou povinnost: ?Měl jsem hlad a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň a nedali jste mi napít, byl jsem nahý a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení a nenavštívili jste mě? (Mt 25,43).

Nedodržením zákona lásky padá celý svět a smysl lidského života. Rytmus obrazových forem zespodu směrem nahoru ke kříži vyjadřuje křesťanskou filosofii času. Podle staré primitivní představy je čas kolo života, které se stále točí, jednou vyzvedne, podruhé srazí dolů. Biblický čas není začarovaný kruh. Je to vzestupná linie, která k něčemu směřuje, ke konečnému vítězství dobra.

Po obou stranách kříže jsou troubící pozouny. Jsou symbolem Božího slova, které bylo vyřčeno na počátku a dalo vznik celému světu. Mluví stále i v srdci člověka, ale tiše a povzbudivě. Proto je někteří umlčují. Nakonec však zazní jako mocný pozoun, kterému nic neodolá. Všecko, co Bůh řekl, se uskuteční, každé Boží slovo se stane tělem, skutkem (Jan 1,14).

Vedle troubících pozounů jsou také dva andělé s rozhoupanými, kouřícími se kadidelnicemi. Je to symbol toho, čemu Řekové dali jméno hetomasia ? připravenost. Buďte připraveni!

Krátce bychom mohli shrnout ideu posledního soudu asi takto: Svět byl tvořen k dobru a to dobro se musí definitivně uskutečnit. Morální napomenutí pak zní: Buďme stále připraveni k dobru, dokud máme čas. To je ostatně definice zbožnosti podle sv. Tomáše Akvinského: ?Stálá náklonnost vůle ke všemu dobrému?.

Tomáš Špidlík