Rádio Vaticana

Naději nám neposkytnou ideje, ani technologie, nýbrž Matka

28.1.2018

Homilie papeže při mši na svátek Přenesení ikony Salus Populi Romani, baz. P. Marie Větší

Jsme zde jako putující Boží lid, abychom přebývali v chrámu Matky. Přítomnost Matky činí pro nás děti tento chrám domovem. Spolu s mnoha pokoleními Římanů v tomto matčině domě objevujeme svůj domov. Domov, kde lze nalézt posilu, útěchu, ochranu a útočiště. Křesťanský lid již od začátku chápe, že v těžkostech a zkouškách je třeba se utíkat k Matce, jak nabádá nejstarší mariánská antifona: „Pod ochranu tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko. Neodmítej naše prosby v našich potřebách, ale od všeho nebezpečí vysvoboď nás vždycky, Panno slavná a požehnaná!“.

Pod ochranu tvou se utíkáme. Otcové naší víry nás učili, že v rozbouřených dobách je třeba se shromáždit pod plášť svaté Matky Boží. Kdysi se pronásledovaní a potřební utíkali pod ochranu vysoce postavených šlechetných žen, které je na znamení přijetí přikryly svým pláštěm a propůjčily tak dotyčným svoji ochranu. Týká se to i nás ve vztahu k Madoně, nejvýše postavené ženě lidského rodu. Její plášť je stále připraven nás přijmout a shromáždit. Dobře nám to připomíná křesťanský Východ, kde se slaví svátek Matky Boží Ochranitelky, která bývá zobrazována na krásných ikonách, jak svým pláštěm poskytuje útulek dětem a přikrývá celý svět. Také starověcí mniši doporučovali utíkat se ve zkouškách pod plášť svaté Matky Boží, sama invokace „Svatá Matko Boží“ byla již zárukou ochrany a pomoci.

Tato starodávná moudrost nám pomáhá: matka opatruje víru, ochraňuje vztahy, chrání v nepřízni a brání před zlem. Kde je doma Madona, tam nevstoupí ďábel. Kde je Matka, tam nezavládne zmatek a nepřevládne strach. Kdo z nás to nepotřebuje? Kdo z nás není občas zmaten a znepokojen? Nezřídka bývá srdce jako rozbouřené moře, vzdouvané vlnami problémů a zmítané neustávajícími větry starostí! Maria je bezpečnou archou uprostřed potopy. Nebudou to ideje či technologie, které nám poskytnou útěchu a naději, nýbrž tvář Matky, její ruce laskající život, její plášť, který nás ochrání. Učme se denně hledat útočiště u Matky.

Neodmítej naše prosby, pokračuje antifona. Když ji prosíme my, Maria prosí za nás. Existuje krásný řecký titul Grigorusa – Ta, která se neprodleně přimlouvá, neotálí. Svatý Lukáš používá v evangeliu toto slovo, když popisuje, že Maria spěchala k Alžbětě. Nedává si na čas, ale pospíchá. V dnešním evangeliu jsme slyšeli, jak okamžitě předkládá Ježíši konkrétní potřebu svatebčanů: »Už nemají víno« (Jan 2,3). Tak činí pokaždé, vzýváme-li ji. Když se nám nedostává naděje, když postrádáme radost, docházejí nám síly a hvězda života zachází, Maria zasahuje. Je pozorná k námahám, citlivá ve zmatcích a životních bouřích, je blízká srdci. A nikdy neodmítá naše prosby; nenechává oslyšenu ani jedinou. Je Matka, nikdy se za nás nestydí, ba dokonce vyhlíží, aby svým dětem mohla pomáhat.

Může nám to pomoci pochopit jedna epizoda. U nemocničního lůžka bděla po nehodě nad svým raněným synem matka. Byla tam neustále, dnem i nocí. Jednou si postěžovala knězi: „Jednu věc nám matkám Pán nedovolil!“ – „Jakou?“ – ptal se kněz. „Brát na sebe bolest dětí,“ odpověděla žena. Takové je srdce matky: nestydí se za rány a slabosti dětí, ale chce je nést. A Matka - Boží i naše - dovede nést, těšit, bdít a hojit.

Antifona pak pokračuje: ode všeho nebezpečí vysvoboď nás. Pán ví, že uprostřed tolika nebezpečí potřebujeme útočiště a ochranu. Proto v nejvypjatějším okamžiku - na kříži – pravil milovanému učedníkovi, každému učedníkovi: »To je tvá matka!« (Jan 19,27). Matka není optional – volitelná, je Kristovou závětí. A my ji potřebujeme stejně jako pocestný potřebuje občerstvení nebo jako dítě potřebuje pochovat v náruči. Je obrovským nebezpečím pro víru žít bez Matky, bez ochrany a nechat se vláčet životem jako listí ve větru. Pán to ví a radí nám, abychom přijali Matku. Není to duchovní zdvořilost, nýbrž životní potřeba. Láska k ní není poezie, nýbrž umění žít. Bez Matky totiž nemůžeme být děti. A my jsme především děti, milované děti, jejichž Otcem je Bůh a Matkou Madona.

Druhý vatikánský koncil učí, že Maria je „znamením jisté naděje a útěchy pro putující Boží lid“ (Lumen gentium, VIII, V). Je znamením, které dal Bůh nám. Pokud jej nesledujeme, scházíme z cesty. Duchovní cesta má totiž značení, kterého je třeba se držet, protože nám, „kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích“ (tamt.), ukazuje Matku, která již dosáhla cíle. Kdo nás může lépe než ona doprovodit na této cestě? Na co čekáme? Jako učedník, který pod křížem přijal Matku a »vzal ji k sobě« (Jan 19,27), také my z tohoto Matčina chrámu vezměme Marii k sobě domů.

Vzhledem k Matce nemůžeme být neutrální nebo odtažití, jinak ztratíme svoji identitu dětí i svoji identitu lidu, a budeme žít křesťanství tvořené idejemi a programy, bez důvěry, bez něhy a bez srdce. Jenomže bez srdce není lásky, a víra riskuje, že se stane líbeznou pohádkou zašlých časů. Matka však děti opatruje a připravuje. Miluje je a chrání, aby milovaly a opatrovaly svět. Snažme se, aby tato Matka byla u nás doma stálým hostem naší každodennosti, naším bezpečným útočištěm. Svěřujme jí každý den. Vzývejme ji v každém zmatku. A nezapomínejme se k ní vracet s poděkováním.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV