20.1.2018 

Homilie papeže při mši v Huanchaco, Trujillo – Peru

Tento kraj má příchuť evangelia. Prostředí, jež nás obklopuje, a nezměrné moře v pozadí nám pomáhají lépe poznat zkušenost, kterou prožili apoštolové s Ježíšem a kterou jsme dnes povoláni prožít také my. Těší mne, že jste přišli z různých míst peruánského severu slavit tuto radost z evangelia.

Včerejší učedníci, stejně jako mnozí dnešní, si vydělávali na živobytí rybolovem. Vyplouvali na lodích, jako to nadále činí někteří z vás na svých rákosových člunech, a stejně jako vy za tímtéž účelem, totiž aby si vydělali na chléb. S tím souvisejí mnohé naše každodenní námahy, tedy se snahou uživit naše rodiny a zaopatřit je tím, co jim poskytne lepší budoucnost.

Tato „zátoka zlatých ryb“, jak ji nazýváte, byla zdrojem života a požehnání mnoha generací. Dlouhou dobu živila sny a naděje.
Vy, stejně jako apoštolové, znáte moc přírody a zakusili jste její údery. Tak jako se apoštolové vyrovnávali s bouří na jezeře, i vy musíte čelit tvrdé ráně Niño costiero (přechodný zánik chladného mořského proudu podél peruánských břehů), jehož bolestné důsledky jsou v mnoha rodinách stále patrné, zvláště v těch, které dosud neměly možnost postavit svoje domy. Také proto jsem chtěl přijít a modlit se s vámi.

Přinášíme k této eucharistii také tuto tak značnou obtíž, která interpeluje a často zpochybňuje naši víru. Chceme se spojit s Ježíšem. On zná tuto bolest a tyto zkoušky, prošel veškerým utrpením, aby mohl doprovázet nás v těch našich. Ježíš na kříži chce být nablízku každé bolestné situaci, aby nám podal ruku a pomohl nám vstát. Vstoupil totiž do našich dějin, chtěl sdílet naše putování a dotýkat se našich ran. Nemáme Boha, jemuž by bylo cizí to, co cítíme a čím trpíme, nýbrž naopak: uprostřed bolestí nám nabízí svoji ruku.

Tyto nárazy podlamují a zpochybňují zdatnost našeho ducha a naše nejelementárnější postoje. Uvědomujeme si tedy, jak je důležité nebýt sami, nýbrž jednotni, naplněni onou jednotou, jež je plodem Ducha svatého.

Co se přihodilo oněm dívkám z evangelia, které jsme právě vyslechli (srov. Mt 25, 1-13)? Znenadání uslyšely křik, který je probudil a uvedl do pohybu. Některé si uvědomily, že nemají olej potřebný na osvícení potemnělé cesty, jiné naplnily svoje lampy a mohly nalézt a osvítit cestu, která je přivedla k ženichovi. V té chvíli každá z nich ukázala, čím svůj život naplnila.

Totéž se děje i nám. V určitých okolnostech je zřejmé, čím jsme naplnili svůj život. Je důležité naplňovat jej oním olejem, který nám umožní uprostřed mnoha temnot zažehnout svoje svítilny a nalézt cestu vpřed!

Vím, že v oněch temných chvílích, kdy na vás dolehl úder El Niño, dokázal se tento kraj dát do pohybu a nepostrádal olej, aby přispěchal s bratrskou pomocí. Byl to olej solidarity a velkodušnosti, který vás uvedl do pohybu. Vydali jste se vstříc Pánu bezpočtem gest konkrétní pomoci. Uprostřed temnot jste se spolu s mnoha jinými stali živými pochodněmi a osvěcovali cestu otevřenými dlaněmi, ochotnými ulevit v bolesti a sdílet to málo, co jste měli.

Při čtení evangelia jsme mohli zaznamenat, jak se dívkám nedostávalo oleje a šly si jej zakoupit do vesnice. V rozhodující chvíli svého života si všimly, že jejich lampy byly prázdné a pro nalezení cesty k opravdové radosti jim chybělo to podstatné. Byly osamoceny a nedostaly se tak na slavnost. Jak dobře víte, jsou věci, ve kterých nelze improvizovat a tím méně je lze koupit. Duše společenství se poměřuje tím, jak se umí sjednotit, aby čelila obtížím a protivenstvím a uchovala si živou naději. Tímto postojem vydáváte nejvíce evangelní svědectví. Pán nám říká: »Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem« (Jan 13,35). Víra nás totiž uschopňuje, abychom se měli rádi konkrétně, činorodě, podanýma rukama, soucitem, láskou, která umí tvořit a obnovovat naději, když se zdá, že je vše ztraceno. Tak se budeme podílet na božském působení, které popisuje apoštol Jan, ukazující Boha, který osouší slzy svých dětí. A toto božské dílo koná Bůh se stejnou něhou jako matka, která osouší slzy svých dětí. Jak je krásná otázka, kterou může každému z nás položit na konci dne Pán: kolik slz jsi dnes osušil?

Jsou další bouře, které mohou šlehat tyto břehy a mít devastující účinky na život dětí tohoto kraje. Tyto bouře interpelují také nás jakožto společenství a vydávají všanc zdatnost našeho ducha. Nazývají se organizované násilí, nájemné vraždy a nejistota, kterou vytvářejí; chybějící možnost vzdělání a zaměstnání, zejména mezi mladými, kterým brání ve vytváření důstojné budoucnosti; chybějící bezpečný příbytek nutící mnohé rodiny žít ve vysoce nestabilních zónách postrádajících bezpečný přístup; i mnohé jiné situace, které znáte a jimiž trpíte a které jako ty nejhorší povodně smetou vzájemnou důvěru, jež je tak nezbytná pro spřádání sítě podpory a naděje. Povodně, jež zasahují duši a vyžadují od nás, abychom měli olej a mohli jim čelit. Kolik oleje máš?

Častokrát se ptáme, jak čelit těmto bouřím nebo jak pomoci našim dětem překonat tyto situace. Chci vám říci, že neexistuje jiné a lepší východisko než evangelium a jmenuje se Ježíš Kristus. Naplňujte neustále svůj život evangeliem. Chci vás pobídnout, abyste byli společenstvím, které se dá od svého Pána pomazat olejem Ducha. On všechno proměňuje, obnovuje a potěšuje. V Ježíši máme sílu Ducha, abychom nepřijímali jako normální to, co nám škodí, a nepokládali za „přirozené“ to, co působí naši duchovní vyprahlost, ba co hůř, okrádá nás o naději. Peruánci v této historické chvíli nemají právo nechat se okrádat o naději. V Ježíši máme Ducha, který udržuje naši jednotu, abychom se vzájemně podporovali a čelili tomu, co chce naše rodiny připravit o to nejlepší. V Ježíši z nás Bůh činí společenství věřících schopné se podporovat; společenství, které doufá, a proto zápasí, aby odmítlo a proměnilo mnohá protivenství; společenství, které miluje, protože nám nedovolí zůstávat se založenýma rukama. S Ježíšem se může duše tohoto lidu z Trujilla nadále nazývat „městem věčného jara“, protože s Ním se všechno stává příležitostí naděje. Znám lásku, kterou tato země chová k Madoně, a vím, že je vám úcta k Marii oporou a přivádí vás vždycky k Ježíši, když vám dává jedinou radu: »Udělejte co vám řekne« (Jan 2,5). Prosme ji, aby nás přikryla svým pláštěm a ustavičně nás přiváděla ke svému Synu; a řekněme to zpěvem této krásné námořnické písně: „Madono, útočiště naše, uděl mi své požehnání. Daruj nám pokoj a lásky mnoho.“

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.