14.1.2018
Uspořádávat rozjitřené emoce je hlavním účelem tzv. Duchovních cvičení, vzešlých z náboženské zkušenosti zakladatele jezuitského řádu, tedy sv. Ignáce z Loyoly. Předpokládá to ovšem rozeznat, v čem jsou náklonnosti či city neuspořádané a zatoužit po jejich uspořádání, což rozhodně není samozřejmé. Nehledě na volební kampaň, která určité rozjitření také způsobuje, byť ne nutně u každého, je třeba se porozhlédnout po příčinách citové neuspořádanosti na rovině náboženské.
Již delší dobu je v katolickém prostředí patrné, že emoce ve vztahu k papeži jsou značně neuspořádané. Víře nepochybně škodí takové city, které se k papeži lísají populistickými peticemi a zároveň srší záští vůči těm, kteří se takovýmto peticím právem vysmívají. Jejich přesným opakem jsou emoce, které se toutéž populistickou metodou snaží papeže vyplísnit a zároveň si racionálně pokoušejí dokázat vlastní pravověrnost. Takovéto ambivalentní emoce vzájemné zášti je třeba odstranit a zbavit se jich, aby se jimi - jak říká sv. Ignác – „člověk nenechal ovlivňovat“.
Bůh dává přikázání, ďábel o nich vede dialog. Dnešní věřící se, bohužel, nezřídka domnívá, že je tomu naopak, že tím, kdo nabízí dialog, je Bůh, zatímco existenci ďábla považuje za konspirační teorii. Z prvních stránek Bible je vidět, že tomu tak není a že nejprve oslovuje člověka Bůh, a to imperativem, zatímco ďábel tomu odporuje otázkou položenou člověku.
Třebaže však nabízí dialog, ďábel nechce, aby byl člověk svobodný, nýbrž usiluje o jeho zotročení. Ďábel chce člověka o svobodu připravit. Chce po něm, aby popřel Boží přikázání, a svobodně tak sám sebe připravil o svobodu. Ďábel přichází vždycky s nabídkou dialogu, třebaže chce vždycky svobodu ukrást a zabít.
Bůh však dává přikázání, tedy dobře míněnou radu, aby umožnil stvoření připojit se k Němu, zapojit se do Jeho plánu. Ďábel nepřichází s ničím novým, ale jenom parazituje na tom, co Bůh stvořil (opičí se po Bohu). Chce se zmocnit stvoření, protože aspiruje na Stvořitelovo božství, které však vysvětluje scestně. Podstatou Boha je totiž láska, kterou ďábel nechápe, protože nechce být milován, čímž svoji stvořenou svobodu změnil na zlobu. Bůh však jedná božsky a komunikuje božsky, nemá zapotřebí obcházet svobodu stvoření, aby uskutečnil svůj plán, nýbrž naopak: Bůh uskutečňuje svůj plán spolu se stvořením, do jehož čela postavil člověka, který je svobodný, a předkládá mu Svůj božský plán.
To ďábel nazývá Boží přikázání zákazem, když svádí k dialogu člověka, aby jej přivedl ke zkáze. Svůj záměr ďábel před člověkem skrývá, zatímco Bůh svůj plán zjevuje. Ďábel dokáže jen strojit úklady a konspirovat, protože chce člověka donutit, aby plnil jeho skrývaný záměr a vzepřel se Bohu. Za tím účelem se v dialogu s člověkem posunuje až k tvrzení, že člověk nezemře, a tak protiřečí Bohu, který dal v této věci člověku dobrou radu. Ďábel chce, aby také člověk sám sebe po celou věčnost týral, to je ona druhá smrt, o níž mluví Apokalypsa. Bůh naopak zjevuje, že z lásky přijaté utrpení není prohra, nýbrž jediná cesta k definitivnímu vítězství.
Kristův náměstek nenabízí dialog jako řešení toho, zda věřit v Krista.
Milan Glaser
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.