Rádio Vaticana

Sláva na výsostech Bohu a vstupní modlitba

10.1.2018

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, aula Pavla VI.

(Jan 1,14.16)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!
V cyklu katechezí o eucharistické bohoslužbě jsme viděli, že úkon kajícnosti nám pomáhá odstranit vlastní domýšlivost a předstoupit před Boha takoví, jací opravdu jsme, s vědomím, že jsme hříšníci a v naději na odpuštění.
Právě ze setkání lidské bídy a božského smilování se rodí vděčnost, kterou vyjadřuje chvalozpěv „Gloria“, »velmi starý a úctyhodný hymnus. Tímto chvalozpěvem církev, shromážděná v Duchu Svatém, oslavuje a prosí Boha Otce a Beránka« (Všeobecné pokyny k Římskému misálu, 53). Začátek tohoto chvalozpěvu – Sláva na výsostech Bohu – je převzat ze zpěvu andělů při Ježíšově narození v Betlémě. Je to radostná zvěst o objetí nebe a země. Tento zpěv zahrnuje také nás, kteří jsme usebráni v modlitbě: „Sláva na výsostech Bohu a pokoj lidem dobré vůle.“

Po zpěvu Gloria anebo, pokud se nezpívá, hned po úkonu kajícnosti následuje zvláštní forma modlitby nazvaná „vstupní“, jež vyjadřuje povahu právě slavené bohoslužby v závislosti na dnu a liturgické době (srov. tamt., 54). Výzvou „modleme se“ kněz vybízí lid ke společné usebranosti v mlčení, aby si všichni uvědomili, že stojí před tváří Boží a v duchu si připravili své prosby (srov. tamt., 54). Kněz řekne „modleme se“ a každý mlčky myslí na to, oč chce v modlitbě prosit.

Mlčení není pouhá absence mluvy, nýbrž připravenost naslouchat jiným hlasům, tedy hlasu našeho srdce a především hlasu Ducha svatého. V liturgii závisí povaha posvátného ztišení na tom, o kterou část mše jde: »při úkonu kajícnosti a po výzvě k modlitbě se jednotlivci v duchu usebírají; po čtení nebo homilii krátce rozjímají o tom, co slyšeli; po přijímání pak ve svém srdci chválí Boha a modlí se« (tamt. 45). Mlčení před vstupní modlitbou tedy napomáhá k usebrání a přemýšlení o tom, proč jsme tam. Proto je důležité naslouchat vlastnímu nitru, abychom jej pak otevřeli Pánu. Možná, že za sebou máme dny námah, radosti či bolesti a chceme to říci Pánu, dovolat se Jeho pomoci a prosit Jej, aby nám byl nablízku; máme příbuzné a přátele, kteří jsou nemocní anebo procházejí těžkými zkouškami, a toužíme svěřit Bohu osudy církve a světa. Tomu slouží krátké mlčení před tím, než kněz shrne úmysly všech a nahlas jejich jménem pronese společnou modlitbu, která uzavírá vstupní obřady, tedy právě vstupní modlitbu zahrnující jednotlivé úmysly. Vřele doporučuji kněžím, aby tuto chvíli mlčení dodržovali a nespěchali, protože jinak nám hrozí, že se bezděčně připravíme o usebranost duše.

Kněz pronáší tuto pobídku a vstupní modlitbu s rozpjatýma rukama, tedy v postoji modlitby, který si osvojili křesťané již v prvních stoletích, jak dosvědčují fresky římských katakomb, a napodobili tak Krista s rukama rozpjatýma na dřevu kříže. Kristus je Tím, kdo se modlí, i modlitbou zároveň! V Ukřižovaném rozpoznáváme Kněze, který vzdává bohumilou poctu Bohu synovskou poslušností.

V Římském obřadu jsou modlitby stručné, ale jejich význam je hutný. Vracet se k rozjímání nad jejími texty také mimo mši nám může pomoci chápat, jak se obracet k Bohu, oč prosit a jaká slova užívat. Kéž se liturgie pro nás všechny stává pravou školou modlitby.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV