24.12.2017 

Cestovní kancelář orientovaná na mladé z Evropské Unie organizovala prázdniny. Pojala je jako pestrou možnost poznávat se navzájem. Jedna z nich byl sport. Nejvíc účastníků bylo z Německa a z Francie – vytvořila se tedy jakási národní mužstva a hrál se volejbal. V závěrečném hodnocení si pak jedna z účastnic rezignovaně povzdechla: „Netušila jsem, jak i v Evropě jsou mentality rozdílné - Francouzi si chtěli zahrát, Němci vyhrát.

Umět prohrát, ať už v politice, ve hře, nebo v podnikání, svědčí o vnitřní svobodě člověka. Jsou lidé, kterým bylo v dětství upřeno, si hrát. Svět dospělých je zatáhl příliš brzy a brutálně do svých osidel a vzal jim hračku z ruky. Dokládají to ty smutné fotografie dětí ve fabrikách v Asii, dětských gangů v latinské Americe, nebo dětských vojáků v Africe. Hra na vojáky se tu stává skutečnou vojnou skutečná vojna krutou hrou otrlých. A není to tak dávno, co v Afganistánu padaly z nebe hračky plné výbušniny. Alespoň Vánoce by měly být chráněnou zónou těch, co ještě věří, že jsme Boží děti.

– Je-li Bůh náš Otec, chce si s námi hrát. Vypráví se o Rabínovi, který potkal v Jeruzalémě na ulici malého Mošého celého uplakaného. „Co se ti přihodilo?“ ptá se rabín. „Hráli jsme si na schovávanou, já jsem se schoval a ostatní mne nehledali“ líčil vzlykající chlapec starému rabínovi své zklamání. Ten položil Mošemu ruku na rameno a řekl: Takhle to má s námi těžké i sám Hospodin: „skrývá se nám, ale my ho nehledáme“!

Nehrají si ale jen děti. Letos v říjnu přišel do italských kin film, kde hlavním aktérem je závodní vůz, který před téměř padesáti léty oslňoval na závodních okruzích formule F1: Ferrari 312B. V typovém označení je zašifrováno že motor má 3.0 litry obsah, 12 válců typu boxer, tedy do páru po šesti ležících proti sobě na plocho. Jsou rytíři, kteří tuto dámu (auta jsou v italštině ženského rodu) vášnivě brání jako tu nejkrásnější, která se kdy objevila na novodobých rytířských turnajích (dnešní Grand Prix). Paolo Barilla je jeden z nich. Ještě jako aktivní pilot Formule 1 zřejmě, jako mnoho jiných, doufal, že zazvoní telefon a Enzo Ferrari osobně jej pozve, závodit za jeho stáj. Nedočkal se, ale taky to nevzdal: Už jako prošedivělý třiapadesátník koupil jeden ze tří na světě existujících exemplářů Ferrari 312B a v ruční práci jej od prvního do posledního šroubku zrestauroval, a to pod vedením vrchního inženýra Maura Forghieriho, který tento fascinující závoďák před 47 léty realizoval. Když po naprosto nadstandartní generálce mechanici spustili dvanáctiválcový orchester boxer pod taktovkou Forghieriho bylo jasné, že se tu sen Barilly stal realitou. Ohnivě červený Ferrari 312B je plně funkční a podává plný výkon, který dosahuje až 300 km/h. Přívětivá usmívající se tvář závodního veterána nechává vytušit, co asi cítí. Jeho klid daleký veškeré pózy dosvědčuje, že je v míru sám e sebou. Neslévají se zde pro něj v témže okamžiku čas a věčnost, to Boží a to lidské, všechny výhry a prohry v jediném jménu toho, který je Cesta, Pravda a Život? Možná se Paolo Barilla dříve, nebo později probojuje k odpovědi, kterou dal Niki Lauda těm, kdo se ho ptali, proč z ničeho nic přestal závodit: „Existují důležitější věci, než jezdit pořád dokola,“ odpověděl Lauda, zatím co brazilský šampion Ayrton Senna, na obdobnou otázku odpověděl: „Já prostě přestat nemohu!“ Byl to jeho poslední výrok, než smrtelně havaroval. Nevede tady tudy hraniční čára mezi hrou a realitou, mezi náruživostí a svobodou? Kdo umí hrát, umí také přestat, právě tehdy, když je hra v nejlepším. Kdo přestat neumí, není svobodný a kde není svoboda, není láska, kde není láska, není radost...a nakonec ani život...ne.

Co si z toho můžeme do Adventu a na Vánoce vzít? Najdeme letos pod stromečkem trochu víc radosti a naděje? Záleží na tom, kolik jí tam sami vložíme a jak se na příchod - Adventus (toho, který má přijít) připravíme – to je smysl této doby a tohoto času. Snášet se navzájem a vyhovět druhému v nějaké nepříjemné věci, to vše je nenápadná askeze, nutná k tomu, abychom v nás samých udělali místo pro Toho, na kterého čekáme, abychom společně vytvořili něco, co nás přesahuje. Všichni máme v sobě sílu vytvořit něco jedinečného, něco ve své kráse samoúčelného objevit, či kreativně sestavit a obdarovat tím druhé, tedy dát sám sebe, jako Bůh se dává v Ježíši Kristu svému lidu. Krása - třeba i jen tvary plechu automobilu může být příliš oslnivá, než abych si ji mohl nechat sám pro sebe - a ono to vlastně ani nejde, neboť celý vůz je tak stavěný, aby přitahoval pozornost. Tento model Ferrari je jako závodní auto dokonce zbytečně krásný. Když před téměř 50 lety Forghieri projektoval a stavěl tuto „hračku,“ vložil do ní všechen svůj cit a um aby vytvořil něco, čím dodnes Ferrari 312B fascinuje. Nemá to ze sebe ani pro sebe, ale vyrostlo to ze sdílené radosti lidské, ale i Boží. „Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkuje Bohu Otci,“ (Kol 3,17) říká sv. Pavel. Buďto se rodí i krása závodního automobilu z víry, že Bůh je nekonečně krásný Stvořitel, anebo se mě jeho krása osamostatní a stane se pro mne tak svůdnou, že mě nakonec zahubí. Slavná jména obětí této hračky pro muže je dlouhá: „rozum padne, před velkou láskou...“

Kéž bychom našli pod stromečkem něco tak krásného a ve své kráse zbytečného, co nemá rozumný důvod, ani praktické využití, co nemá ani účel, ani cíl, ani racionální zdůvodnění, proč to dělám a věnuji tomu čas, který nemám: A přesto to dělám!? Je to prostě jenom krásné a proto i dobré. A jako takové to nemá místo v tomto světě, který je plný zla. Právě ale krásná hračka vytváří prostor svobody a lásky, daroval-li mi ji někdo, kdo mě má rád. Co já mu za to dám? Půjdu do Betléma! Křepeličku, ani žežuličku člověče nemám, ale pro povyražení ti Bože dám, co mám: model Ferrari 312B. Tady je teplo, venku mrazí. Myslíš, že mne sv. Josef ..... nevyrazí?

Já bych rád k Betlému, k Ježíšku malému. Mám doma křepeličku a líbeznou žežuličku, ty mu odvedu. Bude žežulička, vyrážet Ježíška. U hlavičky jeho sedávat, líbezně mu bude kůkávat, ku, kuku ku, kuku. Zdráv buď můj Ježíšku.