Rádio Vaticana

Druhé adventní kázání otce Cantalamessy

23.12.2017

Všudypřítomnost Krista v čase byla tématem posledního adventního kázání, které pronesl v pátek otec Cantalamessa k papeži a jeho spolupracovníkům z římské kurie. Uvedl jej citátem z listu Židům: »Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky« (13,8) a rozjímal o místu, které zaujímá osoba Spasitele v lidských dějinách.

„Po koncilu - řekl papežský kazatel - se do liturgie vrátil zpěv Kalend, vzatý z Římského martyrologia, kde je narození Ježíše Krista vztaženo k sérii historických událostí:

„Po uplynutí mnoha věků, když Bůh stvořil svět [...]
třináct století po vyjití Izraele z Egypta pod Mojžíšovým vedením;
tisíc let po pomazání Davida na krále Izraele [...]
v době sto devadesáté čtvrté olympiády,
roku sedmistého padesátého druhého od založení Říma;
během čtyřicátého druhého roku vlády císaře Oktaviána,
zatímco po celé zemi panoval mír,
Ježíš Kristus, věčný Bůh a Syn věčného Boha,
počatý z Ducha Svatého, aby svým příchodem posvětil svět,
se po uplynutí devíti měsíců narodil
v judském Betlémě z Panny Marie.“

Tento srovnávací způsob počítání času ve vztahu k nějakému počátku a různým dalším událostem se radikálně změnil příchodem Krista, pokračoval otec Cantalamessa a odkázal na dílo Oscara Cullmanna Kristus a čas (1946). Tento protestantský teolog jasně ukázal, v čem spočívala tato změna počítání lidských dějin:

„Už nezačínáme od nějakého počátečního bodu (stvoření světa, vyjití Izraele z Egypta, založení Říma), abychom se pak drželi číselné řady rostoucí směrem k nekonečné budoucnosti. Nyní začínáme u centrální bodu, Kristova narození. Čas, který mu předchází, počítáme sestupně vzhledem k němu: pátí, čtvrté, třetí století před Kristem, zatímco čas, který následuje po něm, počítáme vzestupně: první, druhé, třetí století po Kristu. Za pár dnů budeme slavit 2017. výročí této události.“

Psaní letopočtu vztaženému ke Kristu se ve světě ujalo přibližně pět století po Jeho narození. Až v 17. století navrhnul jezuitský teolog a dějepisec Denis Pétau, zvaný Petavius (1583-1652), aby se k narození Krista vztahovaly také událostí, jež předcházely narození Krista.

„Už nějakou dobu se zejména v anglosaském světě a v mezinárodních vztazích vyskytuje tendence vyhýbat se psaní letopočtu »před Kristem« (př. Kr.) a »po Kristu« (po Kr.), a to z pochopitelných důvodů s ohledem na ty, kdo patří k jiným náboženským vyznáním. Upřednostňuje se tedy úzus »před naším letopočtem« (př.n.l.) a »našeho letopočtu« (n.l.). Mění se označení, nikoli však podstata věci. Počítání času a let zůstává stejné, tedy vztahuje se k narození Krista.“

„Oscar Cullmann objasnil, v čem spočívá novost této chronologie, zavedená křesťanstvím“ – pokračoval otec Cantalamessa: „Čas se neodvíjí v opakujících se cyklech jako tomu bylo v myšlení řeckých filosofů - a mezi moderními u Nietzscheho - nýbrž postupuje lineárně od neupřesněného (a vlastně neurčitelného) počátku, kterým je stvoření světa, ke stejně nestanovenému a nepředvídatelnému konci, jímž je parusie. Kristus je středem této linky: Tím, ke kterému směřuje všechno předchozí a na kterém závisí všechno následující. Zmrtvýchvstalý, který se sám definuje jako Alfa a Omega (Zj 21,6) dějin, nejen ujišťuje tím, že v sobě spojuje počátek a konec, ale že On sám je oním neupřesněným počátkem a nepředvídatelným koncem, autorem stvoření a naplnění.“

„Bůh je zcela jiný vzhledem ke světu, dějinám a času. Mezi oběma realitami je »nekonečný a neredukovatelný kvalitativní rozdíl«. Pokud jde však o Krista, přidružuje se k tomuto rozdílu vždycky také tvrzení Jeho »nekonečného« připodobnění. To je jádro definice Chalcendonského koncilu (451), která praví, že v Ježíši Kristu je třeba uznávat božskou i lidskou přirozenost »bez směšování a bez rozdělení« (KKC, 467). Kristus je ve světě, ale není ze světa; je v dějinách a v čase, ale přesahuje dějiny a čas.“

Papežský kazatel tuto přítomnost Krista v dějinách a čase blíže specifikoval. Není abstraktní, ani uniformní – řekl.

„Ve Starém zákoně je přítomen jako předobraz, v Novém zákoně jako událost a v církvi jako svátost. Předobraz zvěstuje, předjímá a připravuje, zatímco svátost celebruje, zpřítomňuje, aktualizuje a v jistém smyslu prodlužuje. V tomto smyslu nám liturgie o Vánocích klade do úst slova: Hodie Christus natus est, hodie Salvator apparuit – Dnes se nám narodil Kristus, ukázal se nám Spasitel.“

„Říci, že Kristus je v církvi přítomen svátostně – pokračoval otec Cantalamessa - znamená, že spása, kterou uskutečnil, působí v dějinách prostřednictvím znamení, která ustanovil. Slovo „svátostně“ zde má širší smysl a odkazuje na sedm svátostí, ale také k Božímu slovu a dokonce k církvi jako »všeobecné svátosti spásy«.

„Konstatovat, že všeobecný úzus datování dějinných událostí přiznává Kristu, že je těžištěm času a dějin, nemá být pro křesťana důvodem k domýšlivosti a triumfalismu, nýbrž příležitost k důkladnému zpytování svědomí. Otázka, u které je třeba začít, je prostá: Je Kristus také středem mého života, mojí malé osobní historie? Mého času? Má ústřední místo pouze teoreticky nebo také fakticky? Je to pravda pouze myšlená nebo také žitá?“

V životě většiny lidí – řekl dále papežský kazatel – existuje událost, která časově rozděluje život na dvě části: na »před« a »po«. Pro manžele je to datum svatby. Pro kněze svěcení. Z existenciálního hlediska je touto centrální událostí setkání s Kristem a může nastat v jakékoli životní etapě. Tuto zkušenost popisuje sv. Pavel ze svého setkání s Kristem na cestě do Damašku. A po něm mnozí další.

„Sv. Hilarius z Poitiers, který konvertoval v dospělosti v jednom spise – teď nevím přesně kde – říká Kristu: »Dokud jsem Tě nepoznal, neexistoval jsem«.“

V jedné velikonoční homilii – pokračoval otec Cantalamessa – neznámý biskup z roku 387 vyjádřil toto setkání překvapivě moderním a téměř existencialistickým stylem:

„Pro každého člověka začíná život okamžikem, ve kterém se Kristus za něho obětoval. Kristus je však pro něho obětován v té chvíli, kdy tuto milost uznává a uvědomuje si život, jehož se mu touto obětí dostává“ (Velikonoční homilie z roku 387, SCh 36).

Takovýto okamžik nastává – jak popsal ateistický filosof Jean Paul Sartre (Nevolnost, 1938) – když člověk objeví existenci, tedy to, že věci jsou reálné a nikoli jenom myšlené.

„K něčemu analogickému dochází, když někdo, kdo nesčetněkrát pronášel jméno Ježíš, zná o Něm skoro všechno a sloužil bezpočet mší, jednoho dne zjistí, že Ježíš není pouhou vzpomínkou na minulost, byť liturgickou a svátostnou, není jen souhrnem nauk, dogmat či předmětem studia, není ani osobností, nýbrž živou a existující osobou, třebaže neviditelnou tělesným zrakem. Právě tehdy se v něm narodil Kristus, v jeho vztahu ke Kristu došlo ke kvalitativnímu skoku.“

Toto je zkušenost konvertitů, jakým byl např. Paul Claudel, pokračoval otec Cantalamessa.

„Jednoho dne o Vánocí roku 1886 ze zvědavosti vstoupil do pařížské katedrály Notre Dame, kde vyslechl chvalozpěv Magnificat, zakusil - jak popisuje - »jímavý pocit věčného Božího dětství« a zvolal: »Ano, opravdu je to pravda. Bůh existuje. Je někým, kdo existuje osobně jako já! Má mne rád a volá mne«. V té chvíli, napsal později: »jsem cítil, že do mne vstupuje veškerá víra církve« (Ma conversione, in Paul Claudel, Oeuvres en prose, Gallimard, Paris 1965, str. 1009-1010).

Moderní technika nabízí obraz, který může být nápomocný při chápání toho, oč tu jde – pokračoval otec Cantalamessa – a nabídnul svoji zkušenost. Vyprávěl, jak po návratu z dlouhých cest po místech, kde neexistovalo internetové spojení, byl překvapen blahým pocitem, který jej zalil, když po dlouhé době spatřil na monitoru svého notebooku vstupní stránku Googlu. Předtím jsem pociťoval vyloučení, nemohl jsem komunikovat se svými; nyní jsem měl spojení.

„Čím je však tento kontakt ve srovnání se spojením, které se uskuteční, když se někdo napojí vírou na živého, vzkříšeného Krista? V prvním případě se před Tebou otevře ubohý a tragický svět lidí, v tom druhém Bůh a nekonečno.“

Řekl mimo jiné otec Cantalamessa v posledním adventním kázání k papeži a jeho spolupracovníkům z římské kurie.

Milan Glaser