18.12.2017
V časopisu Tovaryšstva Ježíšova, La Civiltá Cattolica, dnes vychází záznam soukromých setkáních papeže Františka s jeho spolubratry v Myanmaru a Bangladéši během nedávné apoštolské cesty z pera ředitele zmíněného periodika, o. Antonia Spadara, SI. Rozhovor s první skupinou jedenatřiceti myanmarských jezuitů se odehrál 29. listopadu na rangúnském arcibiskupství krátce po setkání s biskupy této asijské země. Druhý poněkud kratší dialog na apoštolské nunciatuře v bangladéšském hlavním městě Dháka s třinácti tamními jezuity se datuje prvním prosincem. Při obou příležitostech papež mluvil velmi svobodně a, jak již dříve jednou prohlásil, jako v rodině, která mu rozumí a nedopustí zkreslený výklad jeho slov. Třeba takových, kterými za všeobecného veselí motivoval jednu ze schůzek: “Setkávám se s jezuity, protože nezapomínám na své misijní poslání a povinnost obracet hříšníky!”.
V odpovědi na třináct otázek se papež František pohyboval od politických přes vnitrocírkevní po úzce jezuitská témata. Velký prostor dostala otázka muslimského etnika Rohingů, vyhošťovaného z Myanmaru do Bangladéše, kde v jednom z uprchlických táborů pracují také dva jezuité. Papež tuto službu přirovnal k práci sv. Petra Klavera s africkými otroky, které někteří doboví teologové považovali za tvory bez duše. “Dnešní Ježíš Kristus se jmenuje Rohinga”, prohlásil papež a mluvil o zahanbení, které prožil při setkání se zástupci zmíněného etnika: “Styděl jsem se sám za sebe a za celý svět. Diskutuje se o tom, jak zachránit banky, ale kdo zachrání důstojnost dnešních mužů a žen? Zkáza lidí už nikoho nezajímá a ďáblovi se tak v dnešním světě lépe jedná. Pokud bychom měli trochu smyslu pro realitu, mělo by nás to pohoršovat…”
Papež jezuity vyzval, aby prosili o dar slz nad touto i jinými situacemi uprchlíků a všeobecně zapomenutých lidí, avšak zároveň je vybídl k činu: “Máme povinnost zveřejnit a pranýřovat tyto lidské tragédie, které se zamlčují v salonech našich velkých měst”. Jak podotkl, jezuita je totiž slovy Pavla VI. mužem, vycházejím na rozcestí dějin. “Naše misijní práce má zasáhnout také ona srdce, která se uzavřela přijetí druhého”, zdůraznil. Privilegovaným nástrojem k tomu je modlitba, která má “mnohem větší cenu než sociologie” a leckdy abstraktní intelektuální odpovědi. “Aby bylo jasno, já jsem antiintelektuál!”, vymezil se papež, ačkoli vybídl k důkladnému studiu, a doporučil tichou přítomnost a doprovázení ve chvílích nemoci či smrti, kdy slova mnoho nezmohou. “Blízkost – to je tajemství Slova, které se stalo tělem.”
V souvislosti s formací jezuitských scholastiků papež poukázal na zásadní roli rozlišování, které se má stát měřítkem povolání u každého kandidáta, a na svobodu vzdálit se z nastoupené cesty, kterou Pán ctí, třebaže tiše trpí: “Když řeholník nebo kněz opustí své povolání, je to tajemství. Musíme to respektovat, pomoci mu, pokud vyžaduje pomoc, být trvale k dispozici a modlit se za něj. Pán na něj totiž čeká v příhodnějším okamžiku. Nikdy nemáme zoufat, protože Pán je dobrý a – dovolte mi ten výraz – dokonce vychytralý”, vysvětloval papež jezuitům v Bangladéši a Myanmaru, které varoval před vytvářením paralelní církve: “Všichni patříme ke svaté a hříšné církvi, náležíme k ní v radosti i smutku. Máme příklady velkých jezuitů, kteří měli pocit, že je církev jejich doby ukřižovala, a drželi jazyk za zuby. Za všechny jmenujme kardinála de Lubaca…Jezuité by měli být muži církve, protože pokud se Tovaryšstvo vydá na oběžnou dráhu soběstačnosti, přestává být Tovaryšstvem”, soudí papež.
Jak myanmarská, tak bandgladéšská místní církev dostaly prvního kardinála teprve nedávno – oba dva jmenoval papež František: “Při jmenováních jsem se snažil pohlédnout na malé periferní církve – nikoli proto, abych jim dodal útěchu, nýbrž abych vydal jasné poselství. Jsem totiž přesvědčen, že tyto okrajové církve bez starobylé katolické tradice dnes mají promlouvat ke všeobecné církvi jako celku. Zcela jasně vnímám, že nás mají co naučit”, vyložil Svatý otec. Při své konverzaci s asijskými jezuity se opětovně vyjádřil k problematice fundamentalismu a povzbudil ke studiu jeho kořenů: “Je to postoj duše, která se povyšuje na soudce druhých a těch, kteří sdílejí její náboženství. Z náboženství si nárokuje to esenciální, přičemž zapomíná na to, co je existenciální. Fundamentalistická stanoviska nabývají různých forem, ale společný je důraz na esenci a popírání existence. Fundamentalista popírá dějiny a člověka. Křesťanský fundamentalismus popírá Vtělení”, řekl mimo jiné papež František při setkáních s řeholními spolubratry během poslední asijské cesty.
Jana Gruberová
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.