Rádio Vaticana

Pět nástrah na dnešní církev

17.12.2017

Z knihy kardinála Carla Caffarry

Před nedávnem vyšla posmrtně kniha italského kardinála Carla Caffarry Krátká kázání, dlouhé tagliatelle, což je druh těstovin, (Prediche corte tagliatelle lunghe, Edizioni Studio Domenicano, Bologna 2017, stran 208) s předmluvou jeho nástupce na boloňském arcibiskupském stolci, mons. Mattea M. Zuppiho. Vatikánský deník L´Osservatore Romano (7. prosince) zveřejnil její recenzi, ve které Emanuela Ghini, bosá karmelitka, o autorovi prozrazuje, že byl v posledních letech svého života těžce zkoušen, když byla zpochybňována jeho věrnost papeži. „Jediné pravé utrpení – napsal nedlouho před smrtí kardinál Caffarra – je pozorovat podlézavost, která se rozmohla v církvi, jakož i nechuť k používání zdravého rozumu.“

Ve zmíněné knize se objevuje krátký text, ve kterém kardinál Caffarra popsal pět nástrah, které dorážejí na dnešní církev:
„První léčka je následující: Církev by se bez věrouky nestala společenstvím věnujícím se plně pastoraci, nýbrž svévolnou církví, která by byla otrokyní ducha doby: praxis sine theoria coecus in via – praxe bez teorie je slepou cestou, říkávalo se ve středověku. Tato léčka je závažná a může církev rozložit, nevyhne-li se jí. Důvody jsou dva: věrouka čili posvátná nauka víry není ničím jiným než božským zjevením plánu, který má s člověkem Bůh. Pokud nebude činnost církve zakořeněna v tomto plánu, co bude člověku říkat? Za druhé: pokud se nebude mít před touto léčkou na pozoru, riskuje, že se nadýchá ústředního dogmatu relativismu, který učí, že vzhledem k bohoslužbě a k péči o člověka je zcela lhostejné to, co si o Bohu a člověku myslet. Questio de veritate se stane otázkou zcela druhořadou.

Druhá léčka spočívá v zapomnění na to, že výkladový klíč veškeré reality a zejména lidských dějin se nenachází v dějinách samotných. Tímto klíčem je víra. Svatý Maxim Vyznavač prohlašuje, že pravý Ježíšův učedník přemýšlí o všech věcech skrze Ježíše Krista a o Ježíši Kristu ve všech věcech. Aktuální příklad této nástrahy: Povyšování homosexuality, ke kterému dochází na Západě, nelze interpretovat a posuzovat podle mainstreamového kritéria nebo v kontextu morálního respektu, který náleží každému člověku. To by bylo míchání kontextů či rodů, metabasis eis allo genos, jak praví řecká logika. Kritériem pro posuzování manželství, pohlavnosti a pohlavní různosti je pro křesťana pouze věrouka. Výklad znamení doby je činem teologickým i teologálním.

Třetí léčkou je primát praxe. Míním zakládající primát. Základem pro spásu člověka je jeho víra, nikoli jednání. Církev nemá mít primární starost o spolupráci se světem na velkolepých projektech s cílem dosáhnou všeobecných cílů. Starost, která nedává církvi spát, spočívá v tom, aby svět uvěřil v Toho, kterého poslal Otec, ke spáse světa. Primát praxe vede k tomu, co jeden z velkých myslitelů minulého století nazval záměnou božských Osob, konkrétně druhé Osoby, kterou je Slovo Boží, za osobu Ducha svatého.

Čtvrtá léčka úzce souvisí s tou předcházejíc. Je to redukce křesťanství na morálku, pelagiánská léčka, kterou Augustin nazýval jedem ohrožujícím křesťanskou víru. Tato redukce působí, že prezentace křesťanství je nudná a otřepaná. Pouze Boží jednání je vždycky nepředvídatelné. A jádro křesťanství nespočívá v lidské aktivitě, nýbrž v Božím působení.

Pátou léčkou je zamlčování Božího soudu takovým způsobem hlásání Božího milosrdenství, jež člověka ponouká, aby nenaslouchal zjevené pravdě.“

Milan Glaser