Rádio Vaticana

Dějiny nezačínají s námi, jsme součástí starodávné »cesty«

2.12.2017

Promluva papeže na setkání s mládeží, Dháka - Bangladéš

Drazí mladí, drazí přátelé, dobrý večer!
Konečně jsme spolu! Děkuji vám všem za vřelé přijetí. Mé poděkování patří mons. Gervasovi [Rozario] za jeho laskavá slova na uvítanou a Upasaně a Anthonymu za jejich svědectví. Mladí lidé v sobě mají cosi jedinečného: jste plni nadšení, a pokaždé, když se s vámi setkám, omládnu. Upasana o tom mluvila, když řekla, že je „moc nadšená“, což mohu vidět a vnímat. Toto mladické nadšení souvisí s podnikavostí. Vyjádřil to jeden z vašich národních básníků, Kazi Nazrul Islam, když označil mládež této země za „nebojácnou“, „zvyklou vydobývat světlo z hlubin temnot“. Mladí jsou vždycky připraveni vykročit vpřed, dát věci do pohybu a riskovat. Pokračujte dál v tomto nadšení za okolností dobrých i špatných. Jděte dál, zejména tehdy, cítíte-li tíži problémů a smutku a máte-li dojem, že Bůh není na dohled.

Jdete-li však kupředu, ujistěte se, že jste zvolili správnou cestu. Co se tím míní? Je to umění cestovat životem, nikoli bezcílně se toulat. Náš život nepostrádá směr, má smysl, jehož se nám dostává od Boha. On nás vede a orientuje svojí milostí. Jako bychom v sobě měli nějaký software, který pomáhá rozpoznat Jeho božský plán a svobodně na něj odpovídat. Jako každý software však potřebuje neustálou aktualizaci. Dbejte o aktualizaci svého programu tím, že budete naslouchat Pánu a přijímat výzvu k plnění Jeho vůle. Je totiž smutné, když sofware není aktualizován – a ještě smutnější, když se porouchá a není k ničemu.

Anthony poukázal na tuto výzvu ve svém svědectví, když řekl, že jste muži a ženami, kteří „vyrůstají v křehkém světě, který vyžaduje moudrost“. Použil jsi výraz moudrost a tím jsi nám jej podal jako klíč. Když se přechází od cestování k bezcílnému toulání, veškerá moudrost se vytrácí! Jediné, co nás orientuje a umožňuje nám kráčet správnou stezkou, je moudrost, moudrost, která se rodí z víry. Není to falešná moudrost tohoto světa. Je to moudrost, kterou je možné uzřít v očích rodičů a dětí, kteří vložili svou důvěru v Boha. Jako křesťané můžeme vidět v jejich očích světlo Boží přítomnosti, světlo, které objevili v Ježíši, jenž je Boží moudrost sama (srov. 1 Kor 1,24). K obdržení této moudrosti je třeba dívat se na svět, na svoje situace a problémy Božíma očima, naslouchat ostatním Božím sluchem, milovat Božím srdcem a oceňovat věci Božími hodnotami.

Tato moudrost nám pomáhá rozpoznávat a odmítat falešné sliby štěstí. Kultura, která skýtá falešné sliby, nemůže osvobodit, vede pouze k sobectví, jež naplňuje srdce temnotou a hořkostí. Boží moudrost nám však pomáhá poznat, jak přijmout a uhostit ty, kdo jednají a smýšlejí jinak než my. Je smutné, uzavíráme-li se do svého malého světa a stahujeme se do sebe. Pak přijímáme za svůj princip, podle něhož „je to, jak říkám já, anebo sbohem“, a ocitáme v pasti, uzavření v sobě. Když se lid, náboženství či společnost stávají příliš „těsnými“, ztrácejí to nejlepší, co mají, a upadají do domýšlivosti, podle níž „já jsem dobrý a ty jsi špatný“. Upasana poukázala na důsledky tohoto smýšlení, když řekla, že „ztrácíme směr a ztrácíme sebe“ a „život se stává nesmyslným“. Boží moudrost nás otevírá druhým. Pomáhá nám dohlédnout za svoji osobní pohodlnost a za falešné jistoty, které nás činí slepými vůči velkým ideálům, jež život zkrášlují a činí jej hodným života.

Jsem rád, že spolu s katolíky jsou tady s námi mnozí mladí přátelé muslimové a stoupenci jiných náboženských vyznání. Tím, že jste dnes tady s námi, dáváte najevo svoje odhodlání prosazovat harmonické ovzduší, ve kterém jeden druhému podává ruku nehledě na náboženské rozdíly. Připomíná mi to zkušenost, kterou jsem učinil v Buenos Aires v jedné farnosti, která se nachází ve velice chudé oblasti. Skupina studentů tam stavěla pár budov pro farnost a tamější kněz mne pozval, abych se s nimi setkal. Šel jsem tedy a když jsem dorazil do farnosti, kněz, jenž mne pozval, mi jednoho po druhém představil: „To je architekt, žid, toto je komunista, toto je praktikující katolík“ (Promluva k mládeži, Centrum Felixe Varely v Havaně, 20. září 2015). Každý z těch studentů byl jiný, ale všichni společně pracovali na obecně prospěšné věci. Byli otevření sociálnímu přátelství a odhodlaní odmítnout všechno, co by je mohlo odvrátit od předsevzetí být spolu a vzájemně si pomáhat.

Boží moudrost nám pomáhá hledět za sebe, abychom objevili dobro svého kulturního dědictví. Vaše kultura vás učí úctě ke starším. Jak už jsem řekl dříve, staří lidé nám pomáhají cenit si generační kontinuity. Mají paměť a moudrost zkušeností, jež nám pomáhá vyhýbat se opakování minulých chyb. Staří mají „charisma překlenovat vzdálenosti“, poněvadž zajišťují předávání nejdůležitějších hodnot svým dětem a vnukům. Jejich slova, jejich láska, jejich sympatie a přítomnost nám umožňují chápat, že dějiny nezačínají s námi, nýbrž že jsme součástí starodávné „cesty“ a realita je větší než my. Mluvte se svými rodiči a prarodiči, neprožívejte celý den s mobilem, ignorujíce svět kolem sebe!

Upasana a Anthony uzavírali svá svědectví slovem naděje. Boží moudrost v nás posiluje naději a pomáhá nám odvážně čelit budoucnosti. My křesťané nacházíme tuto naději v osobním setkání s Ježíšem v modlitbě, ve svátostech a v konkrétním kontaktu s chudými, nemocnými, trpícími a opuštěnými. V Ježíši objevujeme solidaritu Boha, který neustále putuje po našem boku.

Drazí mladí, drazí přátelé, pohled do vašich tváří mne naplňuje radostí a nadějí. Jste radostí a nadějí pro svoji zemi, pro církev a pro svoje komunity. Ať nadále Boží moudrost inspiruje vaše úsilí o růst v lásce, bratrství a dobrotě. Loučím se dnes s vaší zemí a ujišťuji vás svojí modlitbou za to, abyste nadále rostli v lásce k Bohu a bližnímu. A prosím vás, nezapomeňte se modlit za mne.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV