27.11.2017 

„Papež František přijíždí lámat chléb pokoje na Kalvárii rozporů“, komentuje návštěvu Svatého otce ve své vlasti rangúnský arcibiskup a první bangladéšský kardinál Charles Maung Bo (Avvenire, 26.11.2017; L´Osservatore Romano, 26.11.2017). Ocitá se v zemi, tradičně nazývané „zlatá“, která se vyznačuje pestrým etnickým složením a hovoří sto osmy jazyky. Osm hlavních kmenů a 135 menšinových etnik utvářejí dva tradiční proudy – většinový théravádový buddhismus a domorodou kulturu. Jde o stát s velmi mladým obyvatelstvem, jehož průměrný věk nedosahuje 27 let, přičemž téměř polovině populace je méně než třicet. Myanmar strategicky situovaný mezi dva asijské giganty, Čínu a Indii, si po šedesáti letech diktatur a státních převratů hledá své místo také na ekonomickém poli v rámci globální scény. Právě nadnárodní firmy ze dvou jmenovaných zemí, ale také Thajska, se od posledního desetiletí minulého století zaměřují na těžbu jeho ropných a nerostných zdrojů, stejně jako na dřevozpracující průmysl. Tradičně je však někdejší britská kolonie Myanmar pěstitelem rýže a svou prosperitu po staletí zakládala na vývozu této obiloviny.

Dnes se padesátimilionová země potýká s etnickými konflikty, nezaměstnaností mladé generace, nucené emigrovat, a extrémismem. K jednomu z hlavních buddhistických proudů Théraváda se v Myanmaru hlásí téměř devadesát procent obyvatel, z toho půl milionu mnichů a 75 tisíc mnišek. Duchovně mimo jiné usilují o pěstování dvou ctností, na které často upozorňuje také papež František – soucitu (karuna) a milosrdenství (metta). Buddhismus, který se úzce váže k národním dějinám a identitě hlavního – barmského – etnika, je státním náboženstvím a sehrál hlavní roli v boji o nezávislost na britském impériu. Mniši se poté kriticky stavěli vůči vojenským režimům šedesátých let a stali se protagonisty „šafránové revoluce“ v roce 2007. V posledních letech nabývají na politické moci vlastenecká buddhistická uskupení, sdružená v Patriotickém myanmarském sdružení (Ma Ba Tha) a hájící národní jednotu a náboženství.

V tomto nelehkém kontextu vyznává víru necelých sedm set tisíc myanmarských katolíků, za kterými papež přijíždí jako „vyslanec míru a pokoje“, jak zní motto třídenní návštěvy. Křesťanství do země vstoupilo v 16. století díky portugalským misionářům – oficiální začátek barmské misie se pak datuje rokem 1722, kdy se zde usazují barnabité, po kterých v době britské kolonizace v 19. století následovali italští a francouzští misionáři Papežských misijních děl. Poselství evangelia však nepřijali příslušníci největšího barmánského etnika, nýbrž v naprosté většině (z devadesáti procent) menšinové komunity Karenů, Kajčinů, Čjinů a Kajahů. Jsou zde také křesťané čínského a indického původu. Právě ze zmíněného etnika Karenů pocházel také první sídelní biskup Basseinu (dnes Pathein), mons. U Kyaw, který byl jmenován po ustanovení církevní hierarchie v polovině padesátých let minulého století (1955). Tehdy vznikly dvě církevní provincie, pro které vzápětí nastaly těžké časy po nástupu vojenského režimu počátkem šedesátých let, hlásajícího „barmskou cestu k socialismu“. Ze země byli vypovězeni zahraniční misionáři a kněžký seminář zůstal bez vyučujících. Navzdory tomu barmská církev nejenom přežila, nýbrž dokonce rozkvetla do dnešních šestnácti diecézí – z původních 160 kněží vzrostl jejich počet na dnešních 900 a počet řeholnic se zdesetinásobil z 200 na 2400.

Církev v Myanmaru je známa svou sociální službou – v její síti Charit pracuje 800 lidí, kteří se angažují zejména při přírodních katastrofách a v pomoci uprchlíkům, včetně oblastí, obývaných etnikem Rohingů, kterému Barmánci říkají „muslimové z Arakanského (Rakhinského) státu“. Od postupného otevírání země v devadesátých letech minulého století mohla katolická církev opětovně vysílat své pastorační pracovníky na krátkou zahraniční formaci. Před třemi lety se myanmarská katolická církev poprvé sjednotila na společných oslavách pěti set let evangelizace. A konečně v tomto roce její biskupové vypracovali pětiletý misijní plán, který zahrnuje pětici hlavních okruhů – výchova, integrální lidský rozvoj, podpora žen, ochrana přírody a mezináboženské iniciativy směřující k mírovému soužití.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.