Papež ke kněžskému sdružení: Kde chybí jednota, tam vládnou pomluvy

16.11.2017 

Před světskou spiritualitou skrývající se často za svou nevlastní sestrou rigiditou varoval papež František při audienci představitelů Mezinárodní konfederace Apoštolské unie kněží. Počátky tohoto sdružení sahají do 80. let 19. století, kde se v semináře francouzského institutu zahraničních misií zformovala jeho první skupina kolem P. Victora Lebeuriera. V roce 1921 získalo oficiální status veřejného mezinárodního sdružení, jehož cílem je podporovat apoštolský život jáhnů, kněží a biskupů po vzoru Krista a jeho učedníků. V současnosti se řídí statuty schválenými v roce 1998 Kongregací pro klérus.

„Je vskutku radostné setkávat se a pociťovat bratrství, které se rodí mezi námi, kteří jsme povolání ke službě evangeliu po vzoru Krista, Dobrého Pastýře,“ přivítal František své hosty a připomněl téma jejich římského setkání, totiž práce ordinovaných služebníků „uvnitř, pro a spolu s diecézním společenstvím“ a to v kontextu trojičního tajemství, které je svrchovaným vzorem církevního společenství, podotkl papež. Jak dodal, právě o církvi jako domu a škole společenství hovořil sv. Jan Pavel II. jako o prvořadém úkolu pro nové tisíciletí.

„Odborníky ve spiritualitě společenství se stáváme zejména díky obrácení ke Kristu, poslušné otevřenosti působení jeho Ducha a přijímání bratří. Jak dobře víme, plodnost apoštolátu nezáleží pouze na aktivitě a - jakkoli nezbytném - organizačním úsilí, ale především na Boží činnosti. Dnes, stejně jako v minulosti, jsou nejúčinnějšími evangelizátory světci – a všichni pokřtění jsou povoláni poměřovat se vysokým měřítkem křesťanského života, jímž je svatost. Tím spíše to platí pro ordinované služebníky.“

S touto základní vnitřní dimenzí, jejíž zdroj doporučil papež hledat v Ježíšově Nejsvětějším srdci, se nerozlučně pojí pastorační činnost ve službě Božího lidu:

„Pastýři jsou povolání být služebníky moudrými a věrnými, kteří následují Pána, přepásávají se zástěrou služby a sklánějí se k životu svých komunit, aby pochopili jejich příběh a prožívali radosti a bolesti, očekávání a naděje jim svěřeného stádce.“

Právem zdůrazňujete, že ordinovaní služebníci získávají správný pastorační styl také kultivací vzájemných bratrských vztahů a podílem na pastorační cestě své diecézní církve. Kde chybí jednota, tam vládnou pomluvy a zákulisní řeči, varoval František. Pomluvy jsou jako červotoč, požírající tkanivo církve a jednotu mezi námi, dodal Svatý otec.
Každá místní církev má vlastní tvář a rytmus života a vyžaduje každodenní nasazení ve spolupráci s diecézním biskupem, zároveň však je svou povahou misionářská – a v této své dimenzi je zodpovědná za předávání evangelia všem národům, řekl Petrův nástupce.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2019 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.