8.11.2017 

Před sto lety zemřela sv. Františka Xavera Cabrini (Francesca Saveria Cabrini, 1850-1917), italská řeholnice a misionářka, která byla kanonizována v roce 1946 jako první občanka USA a o čtyři roky později prohlášena patronkou migrantů. Papež František doprovodil předmluvou právě vycházející životopis této mystičky a zároveň ženy činu, která pomáhala italským vystěhovalcům na americkém území. Kniha z pery italské vatikanistky Lucetty Scarafii nese název “Mezi nebem a zemí” (Tra terra e cielo) a vychází v novém vydání v nakladatelství Marsilio. Předmluvu papeže Františka dnes otiskl deník Corriere della Sera:

“Františka Cabrini zemřela před stovkou let v nemocnici pro migranty v Chicagu, kterou dala sama vystavět. Byla – jako ostatně stále – na cestách, aby navštívila charitativní díla pro migranty, založená během dlouhých let svého apoštolátu, a rozhodla o založení dalších tam, kde to bylo potřeba. Nikdy na žádném místě nesetrvala, nikdy se definitivně nevrátila do Itálie, nýbrž s trvalou ochotou a svědomitostí řešila problémy a přicházela na pomoc nejpotřebnějším a nejosamocenějším.

Předávala jim Boží lásku a dělala to velmi láskyplně, ale také velice chytře. Když ji Lev XIII. vybídl, aby se vzdala svých misionářských snů a věnovala se italským emigrantům v Americe, Františka jej poslechla a otevřel se před ní nový svět – svět statisíců lidí, kteří hledali práci a chléb daleko od své rodné země a vystavovali se riziku na dlouhých a často nebezpečných cestách v neznámých a nepřátelských krajích. Pochopila, že se nejednalo o přechodný jev, nýbrž o nástup nové dějinné epochy, ve které dostupnost moderních dopravních prostředků umožňovala přesuny obrovských mas obyvatelstva.

Františka pochopila, že moderní věk se bude vyznačovat těmito nesmírnými migracemi a lidmi, vyrvanými z kořenů, trpícími krizí identity, častokrát zoufalými a bez prostředků na to, aby si poradili se společností, do které se mají zapojit. Její odpovědí na nový běh dějin se stalo budování velikých, krásných a trvalých děl, podporujících přijetí a péči. Sestry z její kongregace pokračovaly v tomto díle, i když se změnil původ migrantů a i když jejich institucemi procházely jiné tváře, barvy pleti a národy.

Františka Cabrini porozuměla tomu, že těmto lidem nestačí hmotně pomáhat, učit je jazyku cílové země, léčit je, pokud onemocní. Jejich sebeúcta a nejhlubší identita byly provázány s jejich náboženskými kořeny a jejich vazbě k Bohu. Ona sama i její spolusestry se vydávaly na cestu, aby opětovně navázaly toto pouto v mužích, kteří sestupovali do dolů, ve vězněných, v opuštěných mladících, kteří žili v ilegalitě na městských periferiích. Zapojení v nové zemi znamenalo přijmout její pravidla a zákony a nabýt důstojnost – těchto cílů chtěla dosáhnout pro všechny migranty. K těmto ještě dosud platným cílům se dochází uznáním vlastních a cizích náboženských kořenů a jejich respektováním. Je to konkrétní a zároveň dlouhodobý projekt, který se rozšiřuje na celý svět – “svět, který je příliš malý”, jak říkávala – ale také se otevírá budoucímu času.

Skrze toto všechno chápeme, proč se právě žena stala patronkou migrantů. Žena, která dokázala naplnit ony ryze ženské vlastnosti – vřelost, přijetí, konkrétnost ve vnímání potřeb druhých lidí, nezištnou starostlivost o slabé – spolu s celkovým pohledem na změny, které otřásaly světem. Žena, která uměla sloučit velikou lásku s prorockým duchem, jenž jí umožnil porozumění moderní době v jejích méně kladných aspektech – těch, které se týkaly nuzáků na této zemi a které intelektuálové a politici nechtěli uznat. Právě proto je Františka Cabrini také dnes velmi aktuální a učí nás cestě spojující milosrdnou lásku a spravedlnost, po které se máme ubírat při nakládání s epochálním fenoménem migrace.”

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.