Rádio Vaticana

O smyslu bolesti a utrpení

31.10.2017

V utrpení se zpravidla prolínají fyzické a duchovní faktory. Proto zůstává stále aktuální hledat jeho metafyzicko-náboženské vysvětlení, předeslala profesorka Palma Sgreccia při zahájení dvoudenního sympózia na římském Camillianu. Na půdě tohoto Mezinárodního teologického institutu zaměřeného zejména na pastoraci ve zdravotnictví se po dva dny hovořilo o jedné z nejpalčivějších otázek všech dob: o smyslu bolesti a utrpení.

Některé kultury připisují bolest působení zlého ducha a ve Starém zákoně bylo vnímáno jako důsledek lidské viny. Oproti tomu v Novém zákoně Ježíš o původu utrpení nemluví, nýbrž spíše dává odpověď svou vlastní obětí, a tímto způsobem láme koncept utrpení jako důsledku osobní viny, zdůraznila ve svém vystoupení ředitelka institutu. Jak dodala, je zapotřebí očistit křesťanskou tradici od různých forem dolorismu, které vykládají utrpení buď jako trest za vinu nebo jako privilegovanou cestu ke spáse. Jednou z klíčových otázek je tzv. „zbytečné utrpení“, které se nemůže stát cestou očištění ani prostředkem k vnitřnímu dozrávání. „Pro Ivana Karamazova stačí existence jediného trpícího dítěte k tomu, aby popřel Boží existenci,“ připomíná. Naopak pro křesťana je bolest místem solidarity mezi Bohem a člověkem a pro každého může být příležitostí obnovit hluboká vnitřní pouta, protože bolest zjevuje naši křehkost a vzájemnou potřebu uzdravení, řekla prof. Palma Sgreccia.

„Existuje-li Bůh, odkud se bere zlo?“ – ptal se ve svém příspěvku profesor dogmatické teologie Marco Salvati. Filosofické odpovědi na otázku po důvodech zla ve světě kolísají mezi posměvačným pesimismem Epikurovým a Hegelovým optimismem. Pocit neuchopitelnosti posledního smyslu bolesti a utrpení však přetrvává. Volání „Kde je Bůh“ zaznívá ve světě pokaždé znovu, když Kain zabíjí Ábela. Přesto lze zahlédnout jakýsi návrh řešení, které však není snadné. Prof. Salvati ho spatřuje v trinitární teologii Kříže. V Kříži totiž nalézáme prvek spravedlnosti i svobody. „Drama Kříže je důsledkem rozhodnutí, která Bůh svobodně učinil, a ve světle Paschy s vděčností zjišťujeme, že v této události se naplňuje projekt dobra, který Bůh uskutečňuje pro nás. Je to projekt nevypočitatelný a přesahující omezenost našeho uvažování, projekt, v němž se prolíná síla a slabost.

Dalším velkým tématem sympózia na římském Camillianu byla otázka sebevraždy. Prof. Roberto Garaventa představil nejprve suicidium v historické perspektivě, protože – jak zdůraznil – jeho vnímání se hluboce různí v jednotlivých historických epochách. Přednášející nicméně varoval před představou sebevraždy jako „destruktivního aktu dovršeného svobodně a vědomě po jasném zhodnocení pro a proti“. Podle prof. Garaventy je tato představa zcela abstraktní, protože je nesena tragičností existenciální situace člověka, odmítající z principu „pohlédnout do jeho nitra“. Jedině přístup schopný brát na zřetel složitou spleť faktorů, které stojí v základu sebedestruktivního gesta může objevit bolest, která stojí v jeho pozadí. Sebevražda zůstává gestem „mimořádně stratifikovaným, a tedy záhadou obtížně vyřešitelnou“. Ovšem bolest, která zůstává za tímto gestem vede k postoji hlubšího soucitu, jaký k sebevrahům chovali Řekové, nebo také bibličtí autoři,“ uzavřel svůj příspěvek na institutu Camillianum prof. Garaventa.

Johana Bronková