Argentinský jezuita: Bergoglio a jeho zaujetí pro výchovu

5.8.2017 

Možná po vzoru německého teologa a myslitele Romana Guardiniho, od kterého se v mnohém inspiroval, považuje také papež František výchovu za „živé umění“, utvářející se v kontaktu s dětmi a mladými lidmi, kterým vždy věnoval značný čas a energii. Dokládají to četné spontánní dialogy při pastoračních návštěvách farností i jiných příležitostech (kupříkladu rozhovoru s biřmovanci na milánském stadionu San Siro na jaře tohoto roku). Jeho zaujetí pro výchovu je dávného data, potvrzuje pro naše mikrofony o. Diego Fares, SI, argentinský jezuita a přispěvatel časopisu Civiltá Cattolica, který byl studentem, když budoucí papež působil jako provinciál Tovaryšstva Ježíšova v Argentině.

“Je pravdou, že je to velký vychovatel a formátor, který bere výchovu jako celek, jako výchovu srdce. Vysvětlil nám, že tuto lásku k výchově mu vštípili salesiáni – jeho rodina totiž duchovně čerpala u salesiánů v buenosaireské farnosti San Carlos. V jednom dopise z roku 1990, který napsal svému příteli, otci Cayetanovi Brunovi, vzpomíná na svůj život v salesiánském internátě, v roce 1949, když mu bylo dvanáct let: „Internátní život prostupoval vším – člověk se vnořil do jeho děje, připraveného tak, aby v něm nebylo místo pro zahálku. Dny rychle míjely, aniž by se kdo nudil. Cítil jsem, že se nořím do světa, který, ačkoli byl připraven uměle, na základě pedagogických pramenů, v sobě neměl vůbec nic umělého“. Když teď přemýšlím nad těmito slovy, která vzpomínají na solidní salesiánskou formaci, uvědomuji si, že také nás, jezuity, vedl v sedmdesátých a osmdesátých letech stejně solidně (1975-1986). Rovněž náš život v semináři byl „vším“. V naší formaci se snoubily osobní a komunitní modlitba s přednáškami, manuální prací na zeleninové zahradě a péčí o domácí zvířata. Já jsem například pracoval se včelami...Na onom čase byla dobrá jedna skutečnost – a sice to, že Bergoglio měl jasné výchovné schéma, ale ani jednou nám ho nevnucoval, naopak nás zapojil do procesu, ve kterém jsme společně rozlišovali to, co je lepší. Když se pak dospělo k rozhodnutí třeba o nějakém časovém rozvrhu, činnosti nebo práci, stalo se to neměnným zákonem. Onen zákon ale vycházel ze života a společně prožívaných dějin.“

Pamatujete si, jaký byl Jorge Mario Bergoglio vychovatel? Myslíte si, že se jeho zaujetí pro výchovu nějak změnilo od té doby, co se stal papežem?

“Jaký byl a co se přidružilo později…Zmíním se o trpělivosti. Pamatuji si, že jsem si jednou zapsal do duchovního deníku: „Ohromuje mne na něm naprostá absence netrpělivosti“. Bylo patrné, že vzhledem k jeho vrozenému neklidu, nejednal impulzívně, nýbrž s diskrétní láskou, jak říkají jezuité. A v této příslovečné lásce vyrostl natolik, že někteří lidé tuto ctnost považují za slabost, což zdaleka není. Jeho trpělivost a mírnost totiž otevírá a ponechává prostor Duchu svatému. Mluvím o tom, protože výchova spočívá v nesmírné trpělivosti, ve které se nesou kupředu dlouhodobé a nezvratné procesy. Guardini poznamenává, že „obýváme trpělivost Boha Otce“. Dále bych rád mluvil o Bergogliově schopnosti rozlišovat, která mne kromě jeho dobroty zaujala od samého počátku. První krok – jeho schopnost přijímat realitu takovou, jaká je. Vždy se tu vyskytoval příměr brankáře, který se snaží zachytit míč tam, kam mu ho vstřelí. Bergoglio není člověk, který by měl strach z citů – jsou dobré a reálné. Je třeba prohlásit: „Tak to cítím!“ Pak je nutné intepretovat, zda něco pochází od dobrého či zlého ducha, a posoudit to, k čemu svolíme. Sám k tomu říkával: „V letech, které následovaly po mé školní docházce, velmi vzrostla má schopnost dobrého cítění, takže jsem si uvědomil, že základy byly položeny v onom ročním internátě. Tam mne totiž vychovali k citu jako hodnotě srdce. Nemluvím o sentimenalismu, ale o citu jako hodnotě srdce“.

V exhortaci Amoris laetitia papež věnuje jednu důležitou kapitolu výchově dětí – jaké jsou klíčové body této úvahy, kterou možná sdělovací prostředky trochu opominuly, protože se věnovaly jiným tématům papežského dokumentu?

“Na milánském stadionu papež rodičům poradil, aby si přečetli čtvrtou kapitolu Amoris laetitia o lásce v manželství. Děti se na nás dívají, řekl, a vnímají, jestli se rodiče mají rádi. Láska vychovává dobře a vždy nachází ten nejlepší způsob výchovy, pokračoval a doporučil rodičům, aby pečovali o své děti, jejich radost a naději. Výchova srdce záleží výlučně na otcovi a matce, protože srdce má vždy poslední slovo. V sedmé kapitole exhortace papež vybízí rodiče, aby děti vychovávali k takovéto citové zralosti, která se ujímá nejhlubších tužeb srdce. Pedagogická kritéria Amoris laetitia nespočívají na radikálních zákazech a povoleních. Silně se tu přitakává radosti z lásky, která rozšiřuje srdce rodiny. Jaké vlastnosti má toto přitakání? – ke kladným principům tu náleží gradualita, protože v dobru je stále možné růst a dozrávat. Zákaz je tu naopak krajním horizontem a odvrací hřích, vedoucí ke smrti. Zákaz vždy stojí ve službě přitakání – děti proto nezískávají zralost vlivem mnoha zákazů, nýbrž díky gradualitě mnohých přitakání. Papež jen v malé míře užívá „ne“. Jistě – nečiň zlo, to je zřejmé, o pravdě se nevyjednává. Avšak, stejně jako doma, pak ihned přichází odpuštění, milosrdenství, nová příležitost – neodsuzuj, nesuď…Toto je pedagogika milosrdenství, která s dětskými omezeními nenakládá hrubě, nýbrž s nekonečnou láskou a trpělivostí; brání pšenici před těmi, kdo chtějí stůj co stůj vytrhat koukol.“

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2019 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.