28.7.2017 

Již několik desetiletí probíhá teologická diskuse o pojmu smírné oběti. Je skutečně účinné brát na sebe viny druhých a snažit se zastavit příval zla? - dotazuje se na stránkách vatikánského deníku Osservatore Romano (6.5.2017) německá historička Hanna-Barbara Gerl-Falkovitzová. Smírná oběť znamená doslova nabídnou své utrpení za druhé. Podle sv. Pavla je právě toto nejhlubším důvodem Kristova vtělení. Zástupná oběť je přinášena nejenom za nás – hříšníky, nýbrž také my se jí můžeme účastnit spolu s Kristem a předkládat své utrpení, abychom prosili za odpuštění pro vrahy a vysvobození obětí.

Z mnoha žen, které si naložily na bedra kříž vykupující neřesti a zločiny nacistického režimu, je nejznámější Edith Steinová. Existovaly však jiné katoličky a protestantky, které jako svíce v temnotě zpřítomňovaly ono pojetí Kristova mystického Těla, které mu odedávna náleží. Právě jim věnuje německá historička svou stať, v jejímž úvodu se přenášíme do Berlína, který v posledních letech války v přemíře podléhal ďáblovu vlivu. Satanovo působení tiše, avšak s nesmírnou odvahou, vyprošovanou v neustálé modlitbě, odčiňovala katolická sociální pracovnice Marianne Hapigová (1894-1973), která účinně organizovala hmotnou i duchovní pomoc ve věznicích gestapa. Kromě zpráv, potravin a papíru se jí (na povolení berlínského biskupa Preysinga) dařilo vězňům předávat již posvěcené hostie, které nejeden z nich uchovával na hrudi při výsleších obávaného lidového soudu (Volksegerichthofu s jeho neblaze proslulým předsedou Freislerem). Vězněným kněžím tato žena ve skrytu přinášela chléb a víno k eucharistii. Tajné záznamy Marianne Hapigové (foto), které si vedla až do konce války, byly vydány roku 1951 pod titulem „Světlo nad propastí“ (Licht über dem Abgrund). Vysvítá z nich, že nabídla svůj život Bohu, poté, co byla konfrontována „s hrůzností zločinů konaných lidmi na jiných lidech“. Jak píše, „zejména za příslušníky SS, vysoké funkcionáře, ale také za mladé muže, kteří znali jen pýchu a nikoli milosrdenství, bylo nezbytné poskytnout smírnou oběť a odčiňující utrpení“.

V jejím deníku nacházíme pod pseudonymem „Antonia“ též jméno Marie Urbanové (1891-1944). Tato žena se písemně zavázala k oběti za nacisty vězněného jezuitského kněze Alfreda Delpa (v denících pod krycím jménem „Max“). Jak uvádí, na základě jasného vnitřního vnuknutí nabízí svůj život Pánu, aby chránil otce Delpa a jeho práci pro Boží království. Maria zemřela 14.6.1944 pod troskami svého mnichovského domu po jednom z amerických bombardování. Zpráva o její smrti, přinesená do věznice Mariannou Hapingovou, německého jezuitu dojala a posílila. Otec Alfred Delp byl popraven necelý rok po Mariině oběti – 2.2.1945 – a právě jeho duchovní odkaz pomohl Marianně Hapigové v poválečných časech zmaru, když si v červnu pětačtyřicátého roku poznamenala: „Často máme pocit, že se nikdy nevzpamatujeme z toho, co jsme prožili, že už nikdy nebudeme šťastní a svobodní“. S útěchou ale vzápětí cituje Delpův komentář ke svatodušní sekvenci: „Nikdo nemůže projít tímto ohněm bez proměny“.

Další příklad zástupné oběti uvozuje německá historička citací: „Velikonoce 1945 – americká okupace! Bohoslužby proběhly v naprostém klidu bez jediného poplachu a okupace se na nich neprojevila. Musíme ji snášet s pokorou, abychom se osvobodili od ďábelského režimu a jeho kompliců, který jsme tak dlouho museli vydržet. Bůh vše vezme do svých rukou a ukáže nám, jaké pokání si žádá náš veliký hřích. V srdci však chceme jako útěchu, naději a jistotu pevně uchovat skutečnost, že začal Velký pátek, den úplného vykoupení veškerého lidstva. Vše bylo dokonáno, jsme vykoupeni. V Noemově arše bylo jen jediné okno – a to se otevíralo směrem nahoru.“ Kdo si již na počátku třicátých let vedl obdobné poznámky, ve kterých popsal blížící se tragédii a pravou příčinu německé katastrofy – tedy nenávist vůči „zřítelnici Božího oka“, židovskému národu? Kdo ale zároveň v této temnotě spatřoval počátek očisty a výkupné oběti a dokázal číst současnost pomocí obrazů a příslibů biblických dějin? Tento jasnozřivý pohled náleží ženě jménem Margarete Dach (1878-1946). Pocházela z luterského domu, již od dětství srostla s Biblí a prožívala přímá setkání s Pánem, o kterých ale nemluvila. Ve čtyřiadvaceti letech se provdala za právníka Arthura Dacha, porodila mu dvě děti a přestěhovala se z východního Německa nejprve do Offenbachu nad Mohanem (jižně od Frankfurtu) a později do Kronbergu, kde je také pohřbena. Také ona pracovala jako sociální pracovnice ve věznicích a od patnácti let si vedla deníky, které dosud nebyly analyzovány.

Margarete Dachová však zanechala ještě živější odkaz – od třicátých let se kolem ní shromažďovala skupina zhruba osmdesáti lidí, která díky pravidelné modlitbě a biblickému studiu nepodlehla šířící se ideologické nákaze. Tato „Dachmutter“, tedy „zastřešující matka“, jak se jí ve shodě s jejím příjmením říkalo, s velkorysou pohostinností ve své domácnosti ubytovávala až třicet osob najednou a stávala se jejich rádkyní. Sama sebe vychovávala jedině k přijetí Boží vůle, což jí umožnilo nepodplatitelnost a upřímnost, když narážela na slabosti druhých. Již před třicátým třetím rokem se začala modlit za nacistické pohlaváry, ale nikoli za Hitlera, jak jí napověděl vnitřní hlas. Komentovala to úsečnou poznámkou: „Hitler je ďábel“. S nástupem Třetí říše její modlitba žila z naděje na příchod Božího království a v účastnících četných nočních modlitebních vigilií posilovala víru v Boží příslib, že díky hrstce věřících Pán nezničí Sodomu a Gomoru, tedy rodné Německo. Margarete byla pevně přesvědčena o jednotě obou církví, která se jednou viditelně projeví. Když členové její modlitební skupiny začali postupně konvertovat ke katolicismu, nejprve se diskrétně stáhla, aby ji pak v dubnu 1943 jako jednu z posledních mohučský biskup přijal do katolické církve. Dachmutter k ní měla blízko už jako protestantka – nejen skrze lásku k Panně Marii, jejíž přímluvě svěřila svůj dům, nýbrž také skrze intenzivní modlitbu za papeže (zejména za Pia XI. v hodině jeho smrti), kterého uznávala za pastýře církve čelícího moci temna.

Další z žen, které se řadí po bok mnohem známějších odpůrců nacismu, jako byli Dietrich Bonhoeffer, Martin Niemöller, sourozenci Schollovi či už zmíněný otec Delp, je Nanda Herbermannová (1903-1979). Pracovala jako sekretářka známého protinacistického publicisty, jezuity Friedricha Muckermanna, v redakci jeho časopisu „Der Gral“. V roce 1943, po Muckermannově útěku do Holandska a tamním založení novin „Der deutsche Weg“, převzala vedení celé redakce v Münsteru, kde také poznala Edith Steinovou. Gestapo pojalo podezření, že Herbermannová funguje jako spojka mezi jezuitou Muckermannem a münsterským biskupem a později blahoslaveným kardinálem Clemensem Augustem von Galen. Od února do srpna 1941 ji proto podrobilo krutým výslechům a drželo v izolaci münsterské věznice. „Často jsem v noci vstávala a dlouze se modlila vleže na podlaze.

Naplňovala mne myšlenka na odčiňující pokání“, píše ve svých pamětech, které vyšly ihned po válce pod názvem „Der gesegnete Abgrund“ – tedy „Požehnaná propast“ (ve čtvrtém německém vydání naposledy roku 2002 a na počátku tisíciletí též anglicky). Vzhledem k tomu, že gestapo nezlomilo její mlčení, poslalo ji do ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku, jak hlásá podtitul knihy: Schutzhäftling Nr. 6582 im Frauenkonzentrationslager Ravensbrück, Vězeň v ochranné vazbě č.6582. Téměř dva roky byla starší na bloku se čtyřmi sty prostitutkami až do propuštění na zásah své rodiny. I po návratu do Münsteru se však nevyhnula neustálému dohledu tajné policie.

Proč přežila a proč chtěla popsat ony měsíce hrůzy? Ve svých pamětech pro to uvádí dva důvody – prvním je objektivní a pravdivý popis života v koncentračním táboře. Jak ale dodává, existuje druhá a mnohem důležitější pohnutka ke zmíněné publikaci, a tím je poctivost vůči německému národu, který je ze všech stran osočován z nacistických zločinů. „Kdokoli si nezašpinil ruce krví, měl by spolu s námi nasadit síly, aby se obnovila čest Německa. Chceme napravit to, co v Německu učinili Němci Němcům a také statisícům nevinných cizinců do nebe volajícím vražděním a nespravedlností. My, kteří jsme přežili, máme tuto svatou povinnost, stejně jako jsme povinováni jejich odčiněním před zrakem Božím a tohoto světa. Až po tomto čase pokání svět pochopí, že nemůže a nesmí Němce jako národ jednoduše ztotožňovat s nacistickými zločinci“, uzavírá Nanda Herbermannová.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.