23.10.2004 

Na cestě vedoucí od Kvirinálského paláce ? někdejšího letního sídla Papeže a dnes rezidence italského prezidenta ? k Porta Pia ? bráně postavené Michelangelem na začátku prastaré konzulární cesty via Nomentana jsme naposled navštívili kostel sv. Ondřeje. Dnes se vypravíme jen o pár desítek metrů dál, do kostela sv. Karla. Blízké jsou si nejen polohou, ale také dobou vzniku, a tím, že i málo obeznámeným ukáží to nejlepší z dvou hlavních proudů římského baroka.

Kostel sv. Ondřeje na Kvirinálu je dílem Gianlorenza Berniniho, skvělého sochaře a mistra zachycení dynamiky času, vystihujícího vždy okamžik jako založený v minulém a vykloněný k budoucímu. Jeho sochařské i architektonické umění bylo neseno představou řádu zakotvenou v antické tradici. Francesco Borromini, architekt kostela sv. Karla, byl někým docela jiným. Pocházel z Bessone, od Lugánského jezera, odkud se mistři stavitelé rozešli v 16. a 17. století do celé Evropy. Tamní tradice byla jiná. Sám se školil na vlekoucí se dostavbě Milánské katedrály a principy středověké architektury mu vešly do krve. Ke klasickému tvarosloví měl vztah volnější než kdokoli jiný. Jako mimořádně schopný inženýr navrhoval složité kompozice založené na tradici středověkého stavitelství. Na rozdíl od práce s danými jednotkami, moduly, které se skládají jeden za druhým, středověký architekt vytyčoval významné body nebo místa a řešil vztahy mezi nimi. Ne jinak je tomu i v kostele sv. Karla.

San Carlino ? sv. Karlíček, jak bývá díky svým malým rozměrům často nazýván, je kostelem španělských trinitářů. Řád trinitářů oslavil před šesti lety osmisté výročí vzniku. Na žádost sv. Jana z Mathy schválil papež Inocenc III. roku 1198 řád, který se měl věnovat především vykupování křesťanských zajatců, kteří ve Svaté zemi, i jinde, padli do rukou muslimů. Španělští trinitáři jsou reformovanou větví řádu, která odpověděla na požadavky Tridentského koncilu a vracela se k přísnému dodržování původních regulí. Roku 1599 schválil Klement VIII. statuta předložená sv. Janem Křtitelem od Neposkvrněného početí. Už roku 1612 postavili španělští trinitáři vedle nedávno zakoupeného domu na Kvirinálu kapli zasvěcenou Nejsvětější Trojici a sv. Karlu Boromejskému. Byl to první kostel s dedikací milánskému arcibiskupovi, který byl svatořečen roku 1610. Zdobil jej obraz sv. Karla, adorujícího Nejsvětější Trojici, od Orazia Borgianniho, dodnes zachovaný v sakristii kostela.

Postupem času se řeholníci rozhodli postavit nejprve větší konvent a pak i chrám. Práci pozdějších badatelů usnadnil P. Juan De San Beunaventura, který dějiny stavby pečlivě zaznamenal ve své Kronice konventu a kostela sv. Karla. Stavba byla svěřena Francesco Borrominimu. Konvent dokončil ve dvou letech orku 1636 a na kostele pracoval mezi léty 1638 a 1641. Nejsvětější Trojici a sv. Karlu jej pak zasvětil roku 1646 kardinál Uldrico di Carpegna. Fasádu kostela dokončil až po Borominově smrti roku 1667 jeho synovec, Bernardo Castelli, který doplnil kampanilu a poslední práce ukončil v roce 1682.

Křivkový půdorys průčelí kostela se proslavil jako základní motiv pozdně barokní architektury, vzpomeňme jen na průčelí sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně. Borromini jej užívá poprvé. Rozvrhl fasádu do dvou etáží, z nichž každá sleduje jiné křivky, zlomy vyznačuje a zároveň znejasňuje sloupovým řádem, tekže se plynulý průběh křivky projeví jen v kladí. Povrch je otevřen nikami a dole také oválnými okny. Klasické architektonické tvarosloví Borromini přetváří dekorativními motivy, které se váží k ikonografii řádu trinitářů, nebo - jako v případě andílčích hlav nahrazujících konzoly - ukazuje, že hranice mezi architekturou a skulpturou jsou relativní. Nad hlavním vchodem je umístěna socha sv. Karla Boromejského od Antonia Raggiho, po stranách pak jsou sochy zakladatele trinitářů, svl Jana z Mathy a jeho nejbližšího spolupracovíka, sv. Felixe z Valois. Fasádu završuje oválný štít, na kterém bývala dnes už nečitelná freska Nejsvětější Trojice.

Interiér kostela už na první pohled překvapí. Půdorys není odvozen z žádného jednoduchého geometrického tvaru. Dominantním motivem jsou sloupy, které vyznačují nosnou kostru kostela, spolu s kladím, jehož hladký průběh však pokusy o uchopení prostoru ještě více komplikuje. Po vzoru gotické architektury je zátěž svedena do klíčových bodů stavby a zeď je pouhou výplní. Efekt Borrominiho interiéru spočívá právě v tom, že tyto konstrukční momenty nezakrývá, ale naopak zdůrazňuje. Stěna je ?proděravěná? nikami a otvory různých tvarů, rozčleněna štukovými rámci a ozdobnými detaily. I měřítko všech dekorativních prvků ujišťuje diváka o pasivní roli stěny, ta pak dává prostor vlastnímu životu ornamentů a soch, bez ohledu na jakékoliv proporční kánony. Hladké monumentální sloupy zdůrazněné dopadem světla z kupole, kromě nosné funkce, přispívají také k iluzívnímu prodloužení stavby, o které všechny průvodce opakují, že by se vešla do jediného pilíře Svatopetrské baziliky.

Nad celým interiérem se pak vznáší prosvětlená oválná kupole. Dosedá přímo na římsu, vynesenou pasy vykláněnými nad konkávními úseky, které by snad bylo možné nazvat oltářními výklenky, kdyby nešlo spíš o jediný bohatě promodelovaný prostor. Kopuli zdobí složitý vzorec složený z křížů, osmiúhelníků a stlačených hexagonů ? které kdysi překreslil Serlio do svého traktátu podle raněkřesťanské mozaiky v Sta Costanza. Borromini je nechává perspektivně zmenšovat a tak posiluje efekt nadlehčení kupole, umocněný také prudkým světlem z oken v patě klenby. Světelnost je ještě vystupňována v lucerně, která má tvar tempietta s proláklými stěnami ? jakoby světlo samo vetklo tvar do architektury, zprohýbalo stěny ? a nad touto světelnou zónou se ve zlatém poli vznáší holubice Ducha Svatého. Ostatně ? jak prohlásil sám Borromini ? ?Skutečné dílo je osvětlováno jen světlem srdce a nebes. Není třeba zlata ani jiných drahých materiálů.? Štuky v pandantivech zachycují důležité okamžiky z historie Trinitářů: Setkání sv. Jana z Mathy a Felixe z Valois, Papež Inocenc III. schvaluje reguli, Zakladatelé přijímají řeholní roucha a Trinitáři vykupující otroky.

Obrazy nad postranními oltáři jsou pozdějšího data. Na původní od Gian Domenico Cerriniho (1642-43) byla sv. Voršila a sv. Rodina v doprovodu sv. Anežky a Kateřiny. Nad hlavním oltářem je obraz Sv. Karla Boromejského, adorujícího Nejsvětější Trojici spolu se zakladateli řádu ? autorem je francouzský malíř Pierre Mignard (1646).

Za návštěvu stojí také dvorek trinitářského konventu, kde Borromini ? stejně jako uvnitř kostela ? předvedl na malém prostoru další ze svých mistrovských kousků. A po subtilním šnekovém schodišti lze sejít také do krypty ? či podzemního kostela. Má se za to, že právě tam, v malé kapli, zdobené jen stínohrou světlých tónů, kde nejjednoduššími prostředky prozkoušel nejsubtilnější možnosti architektury, si Borromini přál být pohřben.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.