Dopisy bosé karmelitce

10.7.2017 

Před dvěma lety odešel do domu nebeského Otce kardinál Giacomo Biffi (1928-2015), rodák z Milána a dlouholetý arcibiskup středoitalské Boloni (1984-2015). Laskavý humor, sebeironie, duchovní hloubka a zároveň jednoduchost tohoto nevšedního pastýře se nyní opět vyjevuje v čerstvě publikovaném svazku jeho více než padesátileté korespondence s bosou karmelitkou, sestrou Emanuelou Ghini (G. Biffi, a cura di E. Ghini, Lettere a una carmelitana scalza, Itaca, 2017). Poznali se v semináři lombardského města Venegono, kde osmadvacetiletému knězi byla svěřena do péče čtyřiadvacetiletá studentka, která v letních měsících studovala v seminární knihovně prameny potřebné k diplomové práci z filosofie. Po Emanuelině pozdějším vstupu do klauzury jejich epistolární přátelství pokračovalo dlouhých 53 let. Dopisy se týkají různorodých témat, avšak jejich papírový mikrokosmos stabilně ozařují dvě stálice – Kristus a církev. Přenechme však slovo jednomu z pisatelů, kardinálu Biffimu (foto).

„Nejsilnější teologický rozdíl, který mezi námi dosud přetrvává, je skutečnost, že píšeš slovo „církev“ s malým „c“. Dlouho jsem o tom přemýšlel (sic!) a připadá mi to nepřijatelné, protože tak zůstává ve stínu „mystická osobnost“ Církve, o které s takovým zápalem mluví ve svých posledních dílech Maritain, avšak také zosobnění církve v Pavlově a Janově pojetí, kteří v ní spatřují „nevěstu“ a „ženu“. Pravý důvod je však ještě jiný – upřímně řečeno se mi Církev jeví jako skutečnost, ve které se shromáždilo nejvíce pravdy, spravedlnosti, krásy a svobody na celém světě, především ale krásy. Vakuum bez krásy se vytváří tam, kde se církev nepodobá sama sobě, nýbrž světu, a tomu, co bych bez ní byl já sám…“, psal Giacomo Biffi ještě jako farář u sv. Anny v Miláně (20.12.1974), rok před jmenováním pomocným biskupem ambroziánské arcidiecéze (7.12.1975). Ve stejném listě se vyjadřuje k některým „neodolatelně komickým“ požadavkům, kladeným na církev – kupříkladu otázce její věrohodnosti: „Církev – jako vše stvořené – je věrohodná pouze pro toho, kdo věří. Církev proto nemá být věrohodná, nýbrž věřící – pak bude také věrohodná“, soudí kard. Biffi.

Dlouholetá korespondence přináší portréty mnoha známých osobností italské i světové církve, teologů a intelektuálů – zastánců moderního myšlení, pro které je „důležitější hledat než nalézt“. „Myslím, že se drží Lessingova výroku, podle kterého je hon na zajíce lepší než zajíc samotný. Lessing možná nikdy nejedl zajíce“, komentuje někdejší boloňský arcibiskup, který v jiném z dopisů neváhá s výkladem své doby: „Naše doba vůbec není postkřesťanská. Je postosvícenská, postobrozenecká, postmarxistická, postscientistická, ale nikoli postkřesťanská. Mýty a ideologie pomíjejí, o čemž není mýlky, ale Kristus je živý a křesťanství se stále více jeví jako jediná alternativa k absurdnu. Říše absurdna je zajisté rozlehlá, ale všichni si všímají, že je absurdní. Mnozí lidé žijí bez cíle, ale vnímají, že žijí bez cíle. Proto ty zběsilé výpady proti Církvi, která jediná vzdoruje absurditě, ale zároveň vyvolává velkou pozornost tím, co říká a dělá. Absurdní svět ve mně nevzbuzuje obavy“, pokračuje kardinál Biffi, „je totiž správným a nezbytným důkazem pravdivosti víry a Kristovy nezbytnosti. Větší strach mi nahánějí kněží, kteří nepovažují za důležité rozlišovat mezi pravdou a falší, a světsky smýšlející křesťané (zejména pak intelektuálové)“ (19.4.1987), stojí v jednom z listů, které kardinál Giacomo Biffi zaslal bosé karmelitce Emanule Ghini (podle Il Foglio, 18.6.2017; L´Osservatore Romano, 28.6.2017; La nuova bussola quotidiana, 2.7.2017).

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2022 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.