Rádio Vaticana

Moralismus

22.10.2004

Myšlenka k 30. neděli v mezidobí/C; 24.října 2004

Jde o skutečný případ. Přišel za mnou chlapec ve věku dospívání a svěřil se se svými potížemi v sexuálním životě. Šlo o návyk, nemohl od něho osvobodit a přitom byl nešťastný, znechucený. Byl i u lékaře, ptal se, škodí-li to zdraví. Lékař měl na to své názory, které nejsou dnes ojedinělé. Nebojte se, zdraví to neškodí, nic to není. Jediná věc, která je škodlivá a která vás ničí, je pocit viny. Zbavte se jakéhokoliv pocitu hříchu a budete normální člověk!

Nebudeme teď řešit konkrétní případ, nechceme vyřídit život dvěma slovy morálními, podle metody lékaře, který jej chtěl vyřídit dvěma slovy nemorálními. Uvedl jsem to jenom jako projev stále rostoucí mentality, kterou bychom mohli nazvat tažení proti hříchu, ne v tom smyslu, že by se proti němu mělo bojovat, ale v tom smyslu, že bychom si měli uvědomit, že pocit viny je jenom atavistický zlozvyk lidské mysli.

Morálka definuje hřích slovy sv. Augustina jako skutek, myšlenku, touhu proti Božímu zákonu. Boží zákony známe z Písma, z tradice, z rozumových úvah moralistů. Ti pak vytvořili knihy plné možných i nemožných přestupků. Uvědomělý křesťan se to všecko naučil, vytvořil si jakousi normu. Tu pak stále nasazuje na skutečnost, kterou vidí. U všeho, co potká krásného nebo ošklivého, se hned klade otázku: Jak se na to dívá morálka? Je to hřích? Je to hřích těžký nebo lehký? Tento pohled na svět se prý podobá vnuceným ideologiím v totalitních režimech. Dříve nebo později to vede k úchylkám. Vždycky to však ubíjí spontánní život.

S touto kritikou katolické morálky jsem se setkal tam, kde bych ji jistě nehledal. Zemřelý kardinál Ottaviani odkázal svou osobní knihovnu našemu římskému ústavu Nepomučenu. Prohrabával jsem se v knihách, abych je pomohl zařadit. Byl mezi nimi i francouzský román s titulem Le pois des ames ? Tíha starosti o duše, od autora, jehož jméno je zřejmě pseudonym. Na první stránce napsal vlastnoruční věnování kardinálovi. Asi by ho zarmoutilo, kdyby viděl, že je svazek nerozřezaný. Ale neměl by se tomu divit, vždyť kardinál Ottaviani už mnoho let nemohl číst, viděl velmi špatně. Knížku jsem tedy rozřezal já a mimoděk jsem se začetl, čím dál s větším zájmem. Je tam mnoho z toho, čemu se říká licentia poetica, je to přemístěno kamsi na jih Itálie, ale pravým hrdinou románu měl být sám kardinál Ottaviani nebo zosobněný směr, který se mu připisoval. Jde o monsignora čestného, poctivého, inteligentního, ale nekompromisního, kde jde o morálku, právo, zájmy církve. Výsledek jeho jednání? Kam přijde, láme charaktery, osoby, ničí radost a spontaneitu života. Nakonec sám zapochybuje, není-li tuze přísný. Zpovídá se u starého kněze svého typu. Ten ho ujistí, že tak jednat je jeho povinnost.

Jeho antagonisté jsou dva. Jeden je starý biskup, skoro devadesátiletý. Také zná morálku, ale nemluví o ní, umí mlčet, umí nevidět, umí zmizet, kdyby byly nějaké bolestné aplikace. Proto to přečkal v diecézi za všech časů: za Musoliniho, vyšel s Američany, s křesťanskou demokracií, expeduje šikovně dál kněze, kteří začínají jít doleva, i s římskou kurií byl v dobrých vztazích. A když se mu povede vyváznout z obtížné situace, vytáhne si hédonisticky ze stolku cukrátko. Jakési lepší a čisté vydání Švejka na vyšší úrovni.

Druhý antagonista je mladý Američan, který přijde studovat dějiny do Itálie. Je to obraz spontánnosti života, bez teorií morálních, který žije a přeje život všem, dokonce i oslům na náměstí kupuje mrkev. Naučí spontánně žít i mladého šlechtice, osvobodí ho od předsudků, ale právě proto on skončí jako oběť přísného monsignora, který dva mladíky rozdělí ve jménu morálky. Američan skončí autem v moři, druh symbolické sebevraždy před prefabrikovanou morálkou, která spontánnost života v jádře zničí.

Nechme teď úplně stranou otázku, na koho se měl román vztahovat. Neodpovídá skutečnosti. Ale vykreslení tří typů postoje k životu není špatné. Škoda, že žádný z nich není biblický. Ten moralistický postoj, který se tu ostře kritizuje, tak jak jej podává autor, je opravdu v jádře nekřesťanský. Předpokládá, že člověk musí být zásadně bezúhonný. Morálka tu slouží, aby jako policie zasáhla tam, kde se dějí přehmaty. Proto je tím účinnější, čím je přísnější. Laciná tolerantnost vede ke švejkovině nebo k oportunismu. Proti tomu je v Američanovi vyjádřen radostný elán života, který nezná zábrany, a proto má čistý, přirozený postoj ke všemu. Autor s tím otevřeně sympatizuje. Neuvědomuje si však, že je jeho postoj stejně abstraktní a aprioristický, jako morálního monsignora. Vychází z přání, z kterého udělá ideu a nasazuje ji na život.

Bible zná jiný postoj. Nezačíná abstraktním zákonem, ten přichází až později. Začíná stvořením života, krásného, plného, spontánního, toho, který bychom všichni chtěli žít. Ale do něho se vplížil had, který proměnil krásu života v trosky a radostný vzlet srdce v pocit pádu a ponížení. Do této situace přicházejí přikázání, aby ukázala směr cesty k návratu, k životu, k nové radosti.

Ruský mnišský reformátor z konce 15. a počátku 16. století, Josef Volokolamský, bývá posuzován od historiků jako typ tvrdého moralisty. Měl k tomu jistě sklony. A přece i on pochopil, že příkazy a zákony mají právě tento smysl. Podle sv. Bazila je nazývá hvězdami na nebi, určují v noci směr plavcům, kteří ztratili cestu. Dodává: ?Tím směrem šli všichni svatí Starého i Nového zákona a dnes kralují s Kristem na věky věků.?

Jaký je rozdíl mezi postojem tvrdě ?moralistickým? (píši v uvozovkách) a postojem biblickým, tedy křesťanským? Krátce bych řekl znovu takto: Moralista předpokládá, že jsme spravedliví a proto nám dává přesné návody, jak nikdy nezhřešit. Bible naopak vychází z faktu, že jsme všichni hříšní, ubozí lidé, a proto nám dává návody, jak se postupně a podle možností ospravedlnit před Bohem a před lidmi. A jaký je rozdíl mezi spontánní, přirozenou touhou po životě a požadavky křesťanské mravnosti. Zajímavé je, že člověk tzv. bez zatížení morálky vychází ze stejného předpokladu jako moralista. Jsme čistí, zdraví, bezúhonní. Přijde-li někomu na mysl, že onemocněl, ať na to zapomene. Křesťanství je naopak lék duší. Dobrý lékař ránu odkrývá, ne však, aby do ní píchal, ale aby ji hojil. Morální příkazy jsou k tomu.

Pochopitelně se vyskytnou i špatní lékaři, kteří ubíjejí nemocné medicínami, léky. To nebezpečí označuje už evangelium jako farizeismus, přísně jej odsuzuje. Ale stejně důrazně ukazuje, že je cíl zákona Kristus, tj. život v celé své plnosti a radosti.

Tomáš Špidlík