2.6.2017
Audienční aulu Pavla VI. dnes v poledne zaplnilo šest tisíc dětí a dospívajících z druhého stupně evropských základních škol, kteří se zapojili do rytířské formace katolického hnutí Comunione e Liberazione. Tento výchovný projekt vznikl na konci osmdesátých let minulého století z podnětu milánského kněze o. Giorgia Pontiggi, který se uvědomil, že věk od 11 do 14 let je rozhodující – buď v něm děti s vážností uchopí samy sebe a okolní realitu, anebo se propadnou do nicoty. “Nicotu si nevolíme, nýbrž do ní sklouzneme, když se neujmeme svých životních závazků”, říkal milánský kněz, který celým generacím adolescentů vštípil, že se nemají ničeho bát a že “Kristus přináší odpověď na naši žízeň po štěstí”. Nejenom v Miláně tak začaly vyrůstat skupinky inspirované rytířskými ideály, které upomínaly na konkrétní historické události s cílem bránit dnešní víru před vnějšími nástrahami. Důležitým gestem ve formaci každého z rytířů či rytířek je slib, kterým si uvědomují, že si je Kristus vyvolil již ve křtu a nyní je svou přítomností opět povolává k naplnění života. Dospívající se slibem zavazují k denní modlitbě Anděl Páně, službě přátelům a svědectví o víře ve světě.
Papež František s dětmi vedl dlouhý a bezprostřední rozhovor, který vycházel ze tří otázek. První kladla dívka z osmé třídy základní školy, která vyjádřila své obavy z přechodu na gymnázium a ze ztráty dosavadních přátel.
”Život je trvalé “dobrý den” a “nashledanou”, častokrát se loučíme na krátko, ale jindy na celé roky anebo napořád. Setkáváním a loučením ale rosteme – pokud se nenaučíš dobře rozloučit, nikdy se nenaučíš setkávat s novými lidmi.”
Vysvětlil jí papež a jako protilék na obavy z nových zkušeností jí doporučil neustálý pohled na horizont, protože pouze takto je možné dostát novým výzvám a nepodlehnout jim. Další dívku zajímalo, co mohou děti konkrétně vykonat pro to, aby se změnil svět. Papež připustil, že je to nelehký úkol, kterého se nejsou schopni zhostit ani učenci a vládci. Je třeba začít od nepatrných postojů…
”Měnit svět každodenními maličkostmi – velkorysostí, sdílením, bratrství. Když mne někdo urazí, nikdy neodpovídat zlem. Co nás naučil Ježíš? Modlete se za všechny, přátele i nepřátele, za ty, kdo vám působí utrpení.”
Papež dětem doporučil, aby ve skupině mluvily o těchto tématech, o možném výsměchu, kterému jsou vystaveny, a jak na něj reagovat. S poslední otázkou vystoupil chlapec, který do Itálie přijel v pěti letech z bulharského dětského domova. Postupně však zemřeli maminka i prarodiče z jeho nové adoptivní rodiny. Jak je možné věřit v Boží lásku, když nás opouštějí nejbližší lidé, ptal se Tanio.
”Neexistují slova, která by to vysvětlila. Možná jednou najdeš vysvětlení nikoli příčiny, nýbrž účelu toho všeho v lásce lidí, kteří tě mají rádi a podporují tě. (…) Řeknu ti upřímně, že si v modlitbě také kladu otázku: Proč děti trpí?, většinou poté, co navštívím nějakou dětskou nemocnici. Vždycky odtud odcházím se zarmouceným srdcem, ale Pán mi neodpovídá. Proto jen hledím na kříž. Když Pán dopustil, aby jeho Syn za nás trpěl, musí tu být něco, co má smysl. Tento smysl ti ale, drahý Tanio, nemohu vysvětlit. Pochopíš jej sám a později – v tomto anebo v jiném životě.”
Bolest poslední otázky nakonec děti s papežem svěřili nebeské Matce, Panně Marii.
Jana Gruberová
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.