22.5.2017 

Během patnácté návštěvy farností své diecéze se papež František vrátil na jižní předměstí Říma – do jednoho z mnoha sídlišť, která lemují cestu do někdejšího hlavního římského přístavu – Ostie. V nedělním odpoledni tak vstoupil do typické obytné satelitní čtvrti (Casal Bernocchi, Acilia), kde chybí veškeré sociální služby. Farnost sv. Petra Damianiho, která je mimochodem titulárním kostelem kardinála vikáře Agostina Valliniho, se tak stává důležitým opěrným bodem, ačkoli, jak podotkl farář, o. Lucio Coppa, ze třinácti tisíc farníků dochází na bohoslužby jen málokdo. Právě proto Svatého otce požádal, aby nejprve zavítal na sportovní hřiště, vystavěné svépomocí dobrovolníků. Tam hosta se svými všetečnými otázkami očekávaly děti a dospívající, docházející na katechismus, ale také mládež zapsaná do sportovního střediska. Zákonitě tak padla otázka o fotbalu, na kterou papež přiznal, že v dětství nebýval moc šikovný a většinou si tak vysloužil postavení v bráně. V rozhovoru s dětmi se pak dobral několika zásadních postojů, kterými mohou děti napomáhat ke spáse světa – modlitbou, úctou ke všem lidem, včetně nepřátel, ale také hrou.

”Dobře se zamyslete, jestli hra – dobrá hra – může Ježíši napomáhat při spáse světa. (…) Ano! Pomáhá mu v tom naše radost. Radost je něco velmi krásného…”

Další dotaz směřoval na rozpoznání životního povolání, což papeže Františka přivedlo ke vzpomínkám na šťastné dětství s milujícími rodiči, kteří odpouštěli také leckteré nebezpečné hry. Založit rodinu, obětovat se pro děti a věnovat se jejich výchově je velmi krásné povolání, uzavřel.

”Existuje ale také jiné povolání – kněžství, řeholní život. Bylo mi šestnáct let, když jsem jednoho dne zčistajasna pocítil, že mne Pán chce mít knězem. Cítíte to v srdci – jako když chlapec pocítí sympatie vůči dívce, které pak přerostou v lásku, až se ti dva zasnoubí a vezmou. Stejně tak vnímáte v srdci, že vám Pán říká: Máš jít dál cestou ke kněžství. Pociťoval jsem to jako něco krásného, protože to je krásné!”

Další zastávkou byla již vlastní farnost sv. Petra Damianiho. Papež František v jejích prostorách nejprve pozdravil nemocné, rodiče čerstvě pokřtěných dětí a členy Neokatechumenátního hnutí, kteří do farnosti dojíždějí dvakrát týdne z komunity v centru Říma. Papež ocenil jejich práci v rodinách a vyzval je k naslouchání:

”Lidé dnes potřebují, aby je někdo vyslechnul. Všichni mluví o všem možném…Z vlastní zkušenosti mohu řícit, že za mnou častokrát přišli lidé, aby mne požádali o radu. Byl jsem zticha, nechal jsem je, aby se vymluvili, až po dlouhém monologu prohlásili: Jistě, máte pravdu! Přitom jsem neřekl ani slovo, ale v jejich nitru promluvil Duch svatý. K tomu ale potřebovali, aby je někdo vyslechnul. (…) Když někdo mluví, neskákejte mu do řeči, nic mu nevysvětlujte, až do chvíle, kdy vám Duch řekne: Mluv!”

Díky dobrovolnické práci mnoha zúčastněných vznikla v předměstské římské farnosti jídelna pro chudé a tzv. “potravinová banka”, která však stále častěji rozdílí pomoc italským nezaměstnananým a rozvedeným rodičům. Papež dobrovolníkům připomenul římského jáhna sv. Vavřince, pro kterého byli chudí lidé pokladem církve, a totéž platí také dnes.

”Je pravdou, že chudoba je těžký kříž, ale Ježíš jej sám na sobě prožil. Byl chudý, žil chudě a mezi prvními křesťany byla řada chudých lidí, kteří však měli víru a následovali Ježíše. Evangelium varuje před hromaděním přílišného bohatství, které ničí duši. Neznamená to, že máme bohatému člověku závidět, nýbrž se za něj máme modlit.”

V závěru pastorační návštěvy papež František vyzpovídal čtyři věřící a sloužil liturgii šesté velikonoční neděle. Kázal spatra a zaměřil se přitom na Ježíšovo ujištění o brzkém seslání Ducha, jak je vypráví Janovo evangelium (14,15-21). Jak zdůraznil, Ducha Přímluvce si každý neseme v sobě, protože jsme jej obdrželi v den křtu.

”Buďte si vědomi, že máte v nitru Boha, který vás doprovází a říká vám, co máte dělat a jak. Boha, který vám pomáhá, abyste se nezmýlili a nepodlehli pokušení. Je to Přímluvce – ten, který nás chrání před Zlým.”

Duch svatý promlouvá laskavě a uctivě, církev jej nazývá “něžným přítelem duší”. Stejně tak – “s jemností a skromností” (1 Petr 3,15) se mají křesťané chovat ke svému okolí. Ďábel se naopak snaží křesťanské společenství oslabit pomluvami, očerňováním, soutěživostí, závistí a žárlivostí a tyto postoje pak oddalují nové příchozí. Kéž je nám vzorem Panna Maria, která drtí hlavu hadovi, vyzýval Svatý otec.

”Sestry a bratři, mne z toho opravdu bolí u srdce. Jako bychom po sobě házeli kameny – a ďábel se tím baví jako při karnevalu. Prosme o milost, abychom si uchovali Ducha ve svém nitru a nezarmucovali ho, jak říká apoštol Pavel (Ef 4,30). Kéž před křesťany i nekřesťany vystupujeme s jemností a skromností, protože takto v nás jedná Duch svatý.”

Zakončil Petrův nástupce svou homilii v periferní římské farnosti.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.